Na konci osmdesátých let psal můj děda knihu o Průhonickém parku. Vzpomínám si moc dobře na jeho zakouřenou pracovnu v pražských Vršovicích a zvuk psacího stroje, u kterého sedával dlouhé hodiny. V pracovně měl kanape, na kterém i spal. Ve dnech kdy na něčem pracoval, se dveře u jeho pokoje otevíraly opravdu jen zřídka.

V roce 1981 kniha vyšla. Na obálce je skromně napsáno: Jaroslav Hofman, Vítězslav Motl – ten knihu opatřil nádhernými fotografiemi. Skromně říkám proto, že v knize nenaleznete ani žádnou tiráž o autorech. Takový děda byl. Svou dlouhou řadu titulů nikde nikdy neuváděl, v jeho publikacích se o něm nikdo nikdy nic nedočetl.

Ten samý rok knihu daroval k Vánocům mé mamince a doplnil věnování. O devět let později děda z tohoto světa odešel. Bylo mi osmnáct let. Vzpomínám si, jak jsem u něj trávil svaťák, to byla jeho nemoc ještě v únosných mezích, ale už trpěl velkými výpadky paměti. Konce roku se už nedožil.

Moje maminka letos do knihy dopsala další věnování a knihu mi předala při příležitosti mých narozenin. Poté, co jsem jí odmítl, že je její a že tam má věnování, na to takto vyzrála. Přiznávám, že jsem byl dojatý. Večer jsem knihu pročítal. Jednotlivé kapitoly jsou vždy uvozeny básní od Karla Tomana. Pak jsem jí vzal a odložil na pracovní stůl. A v tu chvíli mi to došlo. Ano, stůl má sice novou desku, ale šuplíkové regály jsou původní. Jsou ze stolu, na kterém děda knihu psal. A tak se kniha po pětatřiceti letech vrátila na místo svého vzniku. Děkuji dědo, děkuji maminko. Jsou příběhy, které totiž šeptají tajemná slova o tom, že tam někde, jsme všichni se vším spojení.

Stín času tančí
a recituje nebesům:
Sine sole nihil sum.

(z básně Karla Tomana Sluneční hodiny, kterou kniha končí)