Posílen dnešním malým vítězstvím, kdy jsem se dokázal po pěti dnech osprchovat a umýt si hlavu, vyrazil jsem na nákup. Věděl jsem, že vzhledem ke své momentální kondici, pěšky nemám šanci, a tak jsem opatrně nastoupil do auta. Nejdříve vyzkoušel zatočit volantem, jestli to nebude ten typ pohybu, který způsobí tření zanícené plíce o žebra, což způsobí okamžitou a vskutku vydatnou bolest. Nebyl. Vyřazení do neutrálu, po odemčení převodovky, už si malou daň vybralo, ale ok. Nicméně pak to přišlo. Ruční brzda. Pokoušel jsem se různými pohyby, tak aby co nejméně zatínala pravá ruka, odbrzdit. Po chvíli snažení jsem pochopil, že to prostě nedám. Vylezl jsem z auta a poprosil kolemjdoucího, jestli by mi nemohl odbrzdit. Nejdříve se na mne díval dost nechápavě, tak jsem mu řekl, že mám bloklá záda a že prostě nemohu zabrat. No a jelo se. Nákup mne stál dost sil a když mi upadla peněženka při placení, tak opět následoval tělocvik v podobě různých pokusů, jak jí sebrat. Nakonec se podařilo. Bral jsem celé to dění spíše s nadhledem a občasným pobavením, než tragicky, ale přesto. Tak rád bych byl někde úplně jinde a cítil se úplně jinak.

Proč to tu vyprávím. Asi každý se setká v životě se situací, která mu neočekávaně vstoupí do života a on je na několik dnů, či delší čas, radikálně omezen ve svém činění a jeho plány, ať byly jakkoliv vznešené, vezmou za své. Ať je to nemoc, nebo nějaký úraz, péče o blízké. Jelikož jsem v této oblasti poměrně „šťastlivec“, tak vím, že opakování podobných situací má ve finále jiné dopady, než jednorázová zkušenost tohoto typu s vítězstvím na konci. Člověk, který podobné situace zažívá opakovaně, prostě nemůže jen tak mávnout rukou a pokračovat stejným způsobem, jako před tím, dál.  Tyto zkušenosti jsou konfrontací se složkou života, která člověka poměrně radikálně vyvádí z omylu, či zbožného přání, toho, aby byl život jen happy a největší starostí byl problém, jak se správně, v souladu se svým já, realizovat. Tyto zkušenosti dříve či později, až na pár šťastlivců, kteří z tohoto světa odejdou nějakou rychlou a milosrdnou smrtí, v plném zdraví, čekají na každého z nás. V podobě stáří. Sil bude ubývat, omezení budou přibývat. A nebude žádného, za týden, měsíc, bude lépe. Můžeme se snažit žít zdravě jak chceme, ale ve finále je to záležitost vesmírného losování. (čímž neříkám, že bychom se neměli snažit žít zdravě. Minimálně v případě vylosování černého Petra, nebudeme muset lamentovat nad tím, že jsme s tím mohli něco udělat) Jestli tomu chceme říkat osud, karma, nebo boží vůle je vlastně úplně jedno. V těchto chvílích je poměrně důkladně prověřována naše schopnost opřít se o nějaký větší a hlubší smysl naší existence, než je naše vlastní bytí zde, natož pak nějaká naše seberealizace. Pro někoho to může být rodina a její pokračování, pro někoho Bůh, víra v reinkarnaci a nebo jen uvolněný pocit, že ve finále vlastně vůbec o nic nejde, a že ten život i přes to trápení, byl vlastně fajn. I to je smysl, který už tolika zapřisáhlým ateistům umožnil odejít z tohoto světa s úsměvem na tváři. Tato schopnost je přímo úměrná jedné specifické vlastnosti, či schopnosti, o které budu mluvit dále. Jak tak pozoruji život kolem sebe, její dosažení opravdu není vázáné na žádné vyznání, žádný specifický způsob života, úrovně esoterických zasvěcení atd. Je k dispozici naprosto každému.

Nejveselejší člověk na světě, kterého znám, Dalajláma, začíná každý den hodinovou meditací na smrt. Asi pochopil a přijal, že černá a bílá, radost a smutek, smích a bolest, život a smrt, chodí po světě ruku v ruce. Vždycky. Což je moudré přijetí života ve všech jeho barvách. Moudré se v tomto pojetí rovná pokornému. A sem jsem vlastně chtěl dojít. Pokora, je onou vlastností, či schopností, o které jsem mluvil o pár řádků výše.

A tak, snad jen, že si uvědomuji, že není vůbec špatné, se těmto, na první pohled depresivním tématům, nějak hlouběji věnovat i ve chvílích, kdy se svět jeví jako procházka růžovou zahradou a vše vypadá zářné a veselé. A právě u pokory vlastně může náš vědomý přístup k těmto otázkám začít. Opravdovou a hlubokou otázkou k sobě samým. Jak moc jsem pokorný(a‘)? Jak moc je mé štěstí závislé na tom, že život jede po mém, a jak moc mne může vykolejit skutečnost, že tomu tak není? Samotné toto tázání nás může vést dál, na naší vlastní, jedinečné cestě k moudrosti a přijetí života takového, jaký je. Osobně, bohužel, musím konstatovat, že pokorný stále nejsem….

PS: Možná někteří mohou mít pocit, že pokora je pasivní věc. Ne, pokora o které mluvím, aby byla v celistvosti, v sobě nosí dynamickou složku. Život je založen na paradoxech. Velmi pěkně tento vztah vyjádřil pan Eduard Tomáš. „Žijte život s vědomím, že nejde vůbec o nic, ale tak, jako by šlo úplně o všechno.“  A tak je to i s pokorou. Pokud z pokory zmizí její dynamická část, která může mít podobu třeba dost zásadního úsilí, stává se pokora rezignací. A o rezignaci mé dnešní preludování opravdu nebylo.