„A pak si myslíš, že se stane co:“ Zeptala se nervózně a aniž by mne nechala odpovědět, pokračovala. „Zůstaneš sám, zavřený v kleci se svýma myšlenkama, skrze které si bláhově myslíš, že se prokopeš. Budeš sedět na skále před svým srubem, koukat na řeku, pozorovat z výšky svět a jednoho krásného dne pochopíš, že ti život utekl mezi prsty. Možná budeš dokonce nemocný a nikde nebude nikdo, kdo by tě chytil za ruku, či ti podal lék. Odvrhneš od sebe všechny, jenž tě mají rádi a až je budeš potřebovat, nikomu se nedovoláš.“ Na malou chvíli se odmlčela. Hlas se jí ztišil a vloudil se do něj prosebný tón. „Víš, kolik lidí ti drží palce? Víš, kolik lidí zklameš? Pro některé jsi živoucím příkladem toho, že když se chce, tak lze opravdu dokázat zázraky. A teď? Teď to všechno popřeš, protože už tě to nebaví? Jen proto, že máš pocit, že je to v rozporu s hlasem tvé duše? Co to vůbec prosím tě je, ta tvoje duše? Co pro tebe kdy udělala? Jen hromada nadějí a marných příslibů. Nic víc. A možná také výmluva. Když ti slábne vůle, tak se začneš vymlouvat právě na ní.“

Poslouchal jsem jí bedlivě. Snažil se vnímat její dech a pozoroval lesk v jejích očích. Avšak vše jako by bylo schované za mlžným oparem. Několikrát jsem si protřel oči, ale nepomohlo to. Slyšel jsem její slova, dokonce cítil jak mnoho z nich nachází odezvu ve spleti mých vlastních konceptů, které se tak pečlivě celý život utvářely. Jedna část mé bytosti chtěla vykřiknout. „Máš pravdu!“ Chytit jí za ruku a vyrazit někam mezi lidi. Tato část se kochala obrazem, ve kterém zítra vstávám, jdu do práce a večer se učím na zkoušky do školy. O víkendu pak vyrazíme spolu nakupovat vánoční dárky a navštívit příbuzné. Vůně obyčejného, poctivého života. Avšak ticho té druhé části bylo zlověstné, jako temné mraky, které se vznáší nad Monetovými lekníny.

„Možná máš ve všem pravdu.“ Vypravil jsem ze sebe po chvíli. „Možná mám jen slabou vůli a všechno ostatní jsou jen projevy slabosti, skrývající se za vznešená slova o duši. Ale pak je život pouhou marností a naše snahy rozhodně nemají toliko významu, aby se vyplatilo jít ve šlépějích jejich bláhových vizí a slibů.  A lidská vůle je v tom případě stejná šalba, jako láska. Pokud tedy máš pravdu, je úplně jedno, že se vydám cestou mlhavých příslibů, za hlasy tak slabými, že je přehluší i polední vánek či zvuk lidské myšlenky. Protože dříve, či později, to co nyní nazýváme vzájemnou láskou, uhasne, a v celém širém vesmíru nezbude po tomto citu ani stopy.“

V krbu zapraskalo poleno a roj žlutých jisker zatančil nad skomírajícími plameny. Přitáhla si deku k bradě, pokrčila kolena a tázavě mne pozorovala. Na chvilku jsem jí spatřil jasně. Její obrysy vystoupily z mlhy s naléhavou skutečností. „Ach, jak jednoduchý je člověk.“ Pomyslel jsem si. Jak příjemné by bylo ztratit se, jako už tolikrát, v extázi sladkého zapomnění a pak vyčerpáním a opojením usnout v jejím náručí.

„Jsi sobec.“ Přerušila ticho a natáhla se po sklence vína. „Nedokážeš si pro druhé odříct a jsi sám pro sebe tou nejdůležitější osobou na světě.“ Napila se, a než polkla, dlouze povalovala lahodné víno po jazyku. „Myslíš taky někdy na to, co cítím a prožívám já?“ V jejím hlase se objevil lehký náznak uštěpačnosti.

„Samozřejmě, kdybych nemyslel, tak by bylo všechno daleko jednodušší.“ Odpověděl jsem stejným tónem a věděl, že toto není směr, ve kterém by bylo dobré pokračovat. „Promiň.“ Dodal jsem proto a zvedl se ze křesla. Chvíli jsem vybíral správně velké polínko a pak ho položit do rudých uhlíků. „Víš,“ otočil jsem se na ní, „možná se prostě jen bojím, možná je za každým mým skutkem jen strach. Možná je strach ve skutečnosti tou jedinou hybnou silou, která člověka nutí znovu a znovu hledat cesty, jak ho přehlušit. Možná se prostě jen všichni bojíme toho nekonečného ticha kolem nás a chceme alespoň občas cítit, že v tom nejsme sami. Na chvíli zapomenout na ten vtíravý pocit, že jsme součástí, ba dokonce že jsme ve skutečnosti tím samým prázdnem, které nás obklopuje. Možná proto se snažíme vtisknout chvílím, které jsou nám dány, nějaký význam a smysl. I kdyby tím smyslem bylo jen to, že si ty chvíle alespoň užijeme, když už žádný jiný význam nemají.“

„No pane jo, a já myslela, že ten skeptik jsem tady já.“ Pronesla pobaveně. „A kde je v tom tvém prázdnu místo pro nějakou duši, co?“ Mrkla na mne a dolila si poslední zbytek vína.

„Možná je duše hlasem toho prázdna.“ Odpověděl jsem. „A pokud tomu tak je, tak ticho je jazykem, kterým k nám promlouvá. Možná jedinou věcí, kterou musíme udělat, je přestat se toho hlasu bát.“

Epilog

Zpěněná řeka pod jezem se vyhřívá v posledních paprscích babího léta. Zvuk zurčící vody si hraje se svou vlastní ozvěnou a v korunách stromů na skále nad řekou zahouká sýček. Starý muž sedící na terase svého srubu ví, že má před sebou jeden poslední výdech. Nebojí se, ale přesto dlouze zadržuje dech. Poslouchá pozorně všechny ty podivuhodné zvuky, které se mění v píseň ticha, kterou mu z druhého břehu zpívá jeho čekající, trpělivá, šťastná duše.