Byl podvečer pozdního jara. Měsíc v úplňku již prosvítal na ještě bledém nebi a ve sluncem vyhřátém vzduchu vonělo moře. Hejna racků se vznášela kolem lodí rybářů a čekala na večeři. Na lavičce u přístavní cesty seděl námořník. Jeho tmavé vlasy a mužný vous již zdobily první šediny, a ačkoliv jeho kůže už byla trochu svraštělá, možná také spíše sluncem a slanou vodou, svaly na jeho rukách společně s energickými pohyby dávaly tušit, že je v nejlepších letech. Námořník listoval v jakési knize a občas do ní něco zapsal. Párkrát v této činnosti ustal a jen seděl s pohledem upřeným na smrákající se nebe a nedaleký přístavní ruch.  Po chvíli psací potřeby nadobro odložil a zavřenou knihu si položil na klín. Nebe opět potemnělo, plynové lampy ještě stále nesvítily a písmenka se začala schovávat mezi podvečerními stíny.

Námořníkovy oči se zavřely a skoro to vypadalo, že spí. Jeho uši však dobře slyšely, jak se po cestě od přístavu kdosi blíží. Kroky byly lehké a námořník usoudil, že musí patřit ženě. Pootevřel víčka a vskutku. Od přístavu po cestě směrem k němu kráčela mladá dívka s košíkem plným ryb. Netrvalo dlouho a už byla u jeho lavičky. Námořník otevřel knihu, aby zakryl nervozitu, které se ho zmocnila. Dívka v tu chvíli však stála už přímo u něj.

„Vždyť už v té knize nemůžete nic vidět.“ Ozval se mladistvý hlas. „A vůbec, copak dělá statný námořník sám v podvečer na lavičce u přístavu a s knihou. Co že není s ostatními v krčmě a neslaví šťastný návrat?“

Námořník zvedl hlavu a podíval se na příchozí. Proti potemnělé obloze se na něj usmívaly dvě krásné, veliké oči. Plavé, dlouhé vlasy svázané šátkem se snažily vymanit ze svého sevření a roztančit se v podvečerním větříku.

„A co dělá, mladé, krásné děvče, v tento čas samo na staré přístavní cestě?“

Dívka se zasmála a překotně odpověděla. „Nejsem sama, jsem tu s vámi.  Viděla jsem vás už od přístavu a byla jsem zvědavá, kdo tu takto posedává. V tomto městečku jsou jen dobří lidé, všichni se tu známe. Jen podobní jako vy, námořníci, občas naruší zdejší klid.“

V jejím hlase bylo cosi znepokojivého. Zvláště, když vyslovila slovo klid, zdálo se, jako by jím opovrhovala. Vzápětí však pokračovala.

„Většinou však ale zůstávají v přístavu a užívají si dobrého pití a večer pak krátkého milování.“ Po těchto slovech se děvče na námořníka pátravě zadívalo. „A tak mne opravdu zajímá, promiňte mi tu troufalost, jsem už zkrátka taková, co tady děláte vy? A hořím zvědavostí se dozvědět, co to máte za knihu? Moc ráda totiž čtu.“

„To není kniha“, odvětil námořník klidně, „je to deník. Deník z mých cest.“ Mimoděk při tom něžně pohladil hřbet starého deníku.

„Příběhy z cest, říkáte? Miluji příběhy z dalekých, neznámých míst. Že mi nějaký přečtete? Určitě nikam nespěcháte. Dnes jste přijel, to já poznám. Takže mne určitě můžete doprovodit na předměstí. Nesu tam ryby svému strýci a pak mám volný večer. Je teplo, sedneme si někam pod lampu a vy mi budete číst.“

Námořník se na dívku překvapeně podíval. „Vy jste nějaká hr.“ Zamrkal na ní.

„Ano, jsem mladá a prostořeká, tak mohu být hr.“ Mrkla na něj na oplátku. „Vezmu u strýčka slaninu, chléb a džbánek dobrého pití a udělám si romantický večer. Souhlasíte?“

„Takovou nabídku nelze odmítnou.“ Odvětil námořník, zvedl se z lavičky a nabídl mladé dívce rámě. Za malou chvíli již kráčeli spolu směrem k prvním domkům západního předměstí.

 

——

 

Hodiny na věži odbily jedenáctou a dívka s námořníkem stále seděli, přikrytí jeho pláštěm, na lavičce na předměstí.

„To bylo krásné.“ Proneslo děvče. „Když budete chtít, znám jednoho nakladatele. Vaše deníky by mohly být nádhernou knihou. Píšete totiž krásně. Ve vašem vyprávění je cítit láska ke všem těm místům co jste navštívil, k lidem, co jste potkal, a hlavně k moři.“

Námořník zavřel deník a lehce si povzdech. „Ano, miluji moře. Má své nálady, je nevyzpytatelné, umí být krásné, divoké i kruté, ale vždy je nespoutané a svobodné. Proto, proto ho miluji.“

Dívka se přitulila blíže a přitáhla plášť. Vzduch, s prohlubující se nocí, začínal být chladný.

„Tak to byste mohl milovat i mne.“ Ta slova byla tak v souladu s klidem večera, že ani jednoho z nich nevyrušila. Snad jen námořník znovu lehce vzdychl. „Z vašeho vyprávění je cítit, že víte, co je to skutečná láska“, pokračovala dívka po chvilce, „že víte co znamená milovat. To v tomto ospalém městečku nikdo neví. Všichni se mají rádi, starají se o své zahrádky, obchůdky, domečky. Všechno je nalinkované, klidné a … nudné.“

Námořník se natočil k dívce čelem a dlouze si jí prohlížel. Dívka ani jednou neuhnula pohledem a se zájmem zkoumala jeho, větrem ošlehanou, tvář.

„Jsem námořník,“ promluvil tiše, „a ačkoliv se rád vracím domů, bez moře a poznávání nových lidí a míst nedokáží žít. Možná jednou, až nebude v mých pažích dostatek sil, koupím si domek na pobřeží a zbytek života strávím sepisováním svých příběhů.“

„Tak to abych vás opravdu seznámila s tím svým známým.“ Napůl v žertu odvětila dívka. „A do té doby se budu těšit na každý váš návrat. Budete mi vyprávět o svých příbězích. Budeme při tom popíjet dobré víno, nebo pivo a pak, až padne večer, budeme se milovat. Tak jako se miluje vaše loď s mořem.  A až přijde čas, bude vaším příběhům naslouchat i náš syn.“

„Vy jste opravdu hr!“ Rozesmál se námořník.

„Nepřerušujte mne.“ Napůl vážně odvětila dívka a položila mu prst na ústa. „Než syn dospěje do věku, kdy budete více potřebovat otce, vaše paže zeslábnou tak, že už neudrží kormidlo v bouři, ale budou stále dostatečně silné na to, aby se postaraly o dům a dokázaly pomoci při výchově.“

„A co budete dělat po všechen ten čas, co tu budete sama?“ Zeptal se námořník.

Děvče okamžitě odvětilo. „Budu si užívat závistivé pohledy a pomluvy zdejších nudných tet, strýců a k smrti vážných a seriózních mládenců.“ Dívka se rozesmála nad vlastní představou a pokračovala. „Vneseme do tohoto městečka trochu vzruchu, ukážeme všem, že je možné prožívat skutečnou lásku jinak než pod každodenním dohledem, pod opratí starých zvyků a naškrobených konvencí. Budeme naše společné noci sytit touhou večerů a dní kdy budeme oddělení, budeme se pokaždé milovat tak, jako by to mělo být naposledy.“

Oči dívky začaly jiskřit a její dech se zrychlil. Svírala pevně jeho ruku a horký vzduch z jejích úst zahříval námořníkovy zarostlé tváře.

„Budete je nenávidět.“ Promluvil potichu. Děvče se polekaně odtáhlo, ale ruku námořníka nepustilo.

„Koho budu nenávidět?“ Zeptala se překvapeně.

„Moje příběhy.“ Zašeptal námořník. „Budete je nenávidět a žárlit na ně. Za pár let mi vyčtete, že mám všechny ty daleké země, vám neznámé lidi, svou loď a moře raději než vás. A za dlouhých osamělých nocí budete toužit po nějakém tom nudném mládenci z města. Časem,“ odmlčel se, „časem začnete nenávidět i mne, protože já, i přes vaše slzy, přes vaše spílání, budu znovu a znovu vyrážet za hlasem dálek.“

Dívka pevně stiskla rty a zamračila se. „Neznáte mne, pane. Ve vašich očích vidím, že máte právo takto hovořit, že jste možná již podobná slova v minulosti slýchával, ale nejsou všechny dívky stejné. Ve mne je přesně to, co tak milujete na svém moři. Svoboda a nespoutanost. Nikdy nebudu žárlit na vaše příběhy, a má touha se nikdy nepromění v nenávist k vám, protože bude živena opravdovou láskou.“

Její dech se opět zrychlil a její tvář se přiblížila k námořníkovi. Ten se však odtáhl. „Slova o lásce a láska samotná jsou velmi rozdílné věci.“ Řekl polohlasně. „Skutečná láska je vyživována hlubinou oceánu, slova jsou jen vlny, se kterými si hraje vrtošivý vítr, nic víc. Skutečná láska není vášní divokého větru, ale tajemstvím skrytým hluboko pod hladinou.“

„Ano, přesně tak to cítím. Vím, že máte pravdu. A možná vám má ústa připadají prostořeká, ale mé srdce touží po stejné hloubce, jako to vaše.“ Přerušila jeho slova dívka.

„Dobrá.“ Řekl námořník a vyvlékl se z pod pláště. „Jeli vaše touha živena skutečně silou, o které mluvím, nepoleví. Vytrvá.  Doprovodím vás nyní domů a pak odejdu. Vrátím se, až přijde čas.“

„Jak dlouho?“ Vyhrkla dívka. „Jak dlouho má touha nesmí vyhasnout?“

„Dostatečně dlouho, aby pominulo opojení z číše vína, ale ne tak dlouho, aby se zub času podepsal na vaší tváří.“ Usmál se smutně námořník.

 

—-

 

Dvakrát jabloň u lavičky přístavní cesty shodila své sladké plody. Podzim hrál zrovna všemi barvami, když námořník, s deníkem v ruce, spěchal k městu. Dorazil právě včas, aby stihl zahlédnout svatební průvod, který procházel městskou bránou a mířil k náměstí s kostelem. Námořník si zaclonil oči před ostrým sluncem a pohlédl do čela průvodu, kde kráčela nevěsta se svým otcem. Poznal jí okamžitě. Chvíli ještě stál opřený o sloup prastaré brány. Pak usedl na kamenný podstavec a otevřel deník. Z vaku, který nosil přes rameno, vytáhl malý kalamář a pero. Otevřel deník a krátce do něj cosi zapsal. Kalamář pak pečlivě zašrouboval a hrot pera očistil. Z deníku vytrhl právě popsaný list a úhledně ho složil do podoby malé obálky. Rychlou chůzí se pak vydal za průvodem, aby dohonil poslední svatebčany.

 

—

 

Mladá dívka se svým milým, toho večera, přenášela bohaté svatební dary do domečku, který jim daroval mládencův otec. Když přenášela květinový puget, všimla si, že je k němu provázkem přivázáno psaní. Zvědavě odložila kytici a jala se opatrně rozbalovat úhledně složený papír. Když tak učinila, ucítila vůni moře. Srdce jí poskočilo a oči se zarosily. Přisunula psaní blíže ke světlu svíce. Na starém papíře stála slova, která si dlouhé měsíce každý večer opakovala, avšak se slunkem dalšího jara, jako by odlétla s prvními motýly a nadobro se vytratila.

„Skutečná láska je vyživována hlubinou oceánu, slova jsou jen vlny, se kterými si hraje vrtošivý vítr, nic víc. Skutečná láska není vášní divokého větru, ale tajemstvím skrytým hluboko pod hladinou.“

Pod těmito slovy stálo ještě post scriptum. „Buďte šťastná.“