Chrámy vnější a vnitřní

Procházkou z práce jsem mířil na dobrý darjeeling. Stavil jsem se však na chvilku v jednom z mých oblíbených kostelů.

Když jsem vstoupil, akorát odcházeli tři návštěvníci a já se v tom velkolepém prostoru ocitl sám. Usedl jsem do lavice a na půl hodiny zde spočinul. Jen jednou se ozvalo zavrzání dveří kdesi vzadu. Jak se mysl utišila, smysly začaly vnímat silněji tlumený hluk z venku. Zastíněné hlasy, smích, cinkání sklenic. Najednou jsem cítil, že přesně proto tu chrámy jsou. Jejich zdi stráží ticho a nějakým zvláštním způsobem proměňují venkovní ruch v jakési posvátné šumění. Třebaže jsou zvuky slyšitelné, prostor chrámu je ihned po vniknutí dovnitř láskyplně pohltí a uloží do ticha. Ačkoliv jsem měl oči zavřené, uvědomoval jsem si prostor kolem. Jako bych si ho mohl osahat a cítit hranice, které tvořily kostelní zdi.

Pak najednou, na ne příliš dlouhou chvíli, jsem zřetelně cítil, že to není prostor kolem mne, ale uvnitř.

Uvnitř nás je chrám, který je stejným způsobem nedotčen hlukem naší mysli. A je možné tam usednout a spočinout, stejně jako v tom chrámu kamenném.

Děkuji za ty chvíle.