Focení mne bavilo již tak od patnácti let. Byla to totiž alchymie. Pro dnešní generaci už těžko představitelná. Na dveřích koupelny nápis – zákaz vstupu, v koupelně pak červené světlo ze žárovky, kterou si člověk musel sám obarvit. Vývojka, ustalovač, kolíčky na prádlo… ještě teď cítím tu „vůni“.

Pak najednou čas poskočil, začalo se více fotit na barvu, přístroje byly dražší a mne přestalo bavit s sebou pořád tahat vybavení. Raději jsem se na svět kolem sebe díval svýma očima než hledáčkem. Bavilo mne objevovat nová místa, vydávat se neznámými směry, toulat se večer po Praze a nasávat její atmosféru. Půlnoční procházky po Pražském Hradě, to už je dnes také sen. Nebo výhrada pro kamarády našeho hradního pána.

S příchodem dětí do mého života pak nastala éra dokumentační fotografie. To už s prvními digitály. Pak jsem foťák opět na pár let odložil. Změna nastala v okamžiku, kdy jsem v ruce držel svůj první iPhone. Byla to čtyřková verze, a na svou dobu měla neuvěřitelně dobrou kameru. Ostatně dodnes fotí lépe než většina levnějších androidů. Zcela jsem propadl kouzlu mobilní fotografie. To kouzlo do dnes nepominulo, ačkoliv se v čase samozřejmě měnilo a mění. S příchodem mobilní fotografie se totiž změnila jedna pro mne zásadní věc. Již jsem nemusel chodit fotit a přemýšlet, jestli si s sebou foťák vezmu. Dále jsem mohl jen tak bloumat krajinou či městem, kdykoliv mne napadlo. A když se objevil nějaký pěkný moment, tak jsem prostě sáhl do kapsy a vyzkoušel ho zachytit. Díky tomu, že mám mobilní telefon stále u sebe, začal jsem se na svět kolem sebe dívat trošku jinak. Pozorněji. Začal jsem objevovat ještě hlouběji krásu všednosti, detailů, všímat si světla – nikoliv jako profesionální fotograf, který naopak může být těmito pohledy determinován – ale jako nadšený zachytávač okamžiků. Jenom jsem rozšířil svůj výrazový prostředek pro zachytávání nálad, vjemů, okamžiků, kterým do té doby byl výhradně psaný text.

Telefon také umožňoval okamžitou postprodukci. Takže odpadlo to neosobní zasednutí k počítači a civění do monitoru. V parku na lavičce, na skále, v lese na pařezu, na pláži, na střeše katedrály, zkrátka kdekoliv jsem si mohl sednout, a ještě tam snímku vtisknout dalšími úpravami novou náladu, zvýraznit to, co jsem cítil, nebo jen podlehnout kouzlu změny a vytvořit něco úplně jiného. Zkrátka, mohl jsem si dál hrát, dále objevovat a následně sdílet s podobně nadšenými lidmi. Ano začátky Instagramu mne hodně ovlivnily.  Dnes už je Instagram někde úplně jinde. Dříve to byla komunita fanoušků tohoto stylu fotografování. Vzájemně si komentovali své fotografie, psali k nim texty atd. To je dnes úplně pryč. Naštěstí existují alternativy, které Mark Zuckerberg nevlastní, ale to je jiný příběh.

Dodnes takto mobilní fotografování vnímám. Fotka pro mne není cílem, ale součástí cesty. Fotografování se pro mne stává čím dál tím více meditativnějším prvkem. Prvkem ztišení, zpozornění a objevováním prostorů, které jsou všude kolem nás, a přesto jsou běžnému vnímání skryty.

Tak proč tedy nemám rád fotografické průvodce?

Bylo nebylo, jedno krásné místo v Praze, ze kterého šlo Malostranský svět pozorovat jako na dlani. Málokdo o něm věděl.  Chodívaly tam na podvečerní procházky sestry Boromejky. Socha panenky Marie dodávala tomuto místu poutní atmosféru. To místo bylo schované běžným zrakům, bokem od hlavních cest. Museli jste ho buď sami objevit tím, že jste se vypravili nazdařbůh, anebo vám místo musel někdo blízký ukázat. Vzpomínám si, jak jsem tam jednoho sychravého podvečera zadumám, popíjel s dvěma jeptiškami čaj, který si tam přinesly v termosce. Beze slov jsme pozorovali usínající Prahu a užívali si tiché přítomnosti.

Tak tohle už se vám tam nestane. Dnes tam stojí fronty japonských turistů s drahými fotoaparáty a používají to místo jako svatební či předsvatební ateliér. Když se posadíte na lavičku, abyste se pokochali výhledem na Prahu, tak vás s typickým japonským úsměvem požádají, jestli byste nemohl odejít, protože jim překážíte na fotce. Dnes jsem se zeptal, protože se mi tom stalo již po třetí, jak o tom místě vědí. Inu, mají ho v nějakém lokálním fotografickém průvodci, jako jedno z nejkrásnějších míst na focení romantických scén v Praze.

Toto není jediné místo, jehož kouzlo se uvedením v různých bedekrech úplně vytratilo. Můžete třeba zajet na Vltavskou vyhlídku Máj. To, co tam uvidíte a uslyšíte je jak ze špatného filmu. V podvečer je čelní místo obsazeno borci s největšími skly na vysokých stativech, nad hlavou jim krouží drony, popíjí se pivka a vedou se zasvěcené řeči. Takže třeba můžete zaslechnout. „Ty vole, kámo, jsem netušil, že má Berounka takhle hluboký koryto.“

Vzpomínám si, jak před lety, když se objevila v tom našem malém Česku nějaká nová lezecká oblast, jak si její objevitelé úzkostlivě chránili své tajemství. Nechtěli, aby se místo objevilo v oficiálních průvodcích atd. Protože když se to provalilo, začaly nájezdy. Není to nic sobeckého, není to neochota se dělit. Je to jen a jen snaha o to, zachovat krásná místa co nejdéle taková, jaká jsou a zachovat je pro ty, co jdou, co hledají pro hledání samotné.

Sám jsem nikdy fotografické průvodce nepoužil. Přišel bych o to nejpodstatnější. O dobrodružství z hledání, o nalézání nečekaného, nového, o cestu samotnou. Lidem, kteří si najdou fotografické výhledy v průvodcích, nejde vůbec o to podstatné. Jim nejde o cestu, jim jde o cíl. Žádné objevování, žádné ztišení, jen cvak a jít. A fotografičtí fandové, kteří do podobných průvodců přispívají, dělají tak těmto místům medvědí službu. Možná si to ani neuvědomují. Bohužel jim to dojde až v okamžiku, kdy je místo čaje s Boromejkami na jejich oblíbeném místě čekají davy turistů a oni si uvědomí, že právě něco nenávratně zmizelo.