Co se to děje, aneb preludování vánoční

 

Žijeme v době, ve které by se mohlo zdát, že mnoho starých pravd umírá. To, co se zdálo dříve funkčním řešením problému, bere za své. Co se zdálo stabilním náhledem na svět, otřásá se v základech. Co bývalo buď a nebo, ano nebo ne, točí se nyní společně na jednom kolotoči.

 

O tom, proč se v těchto dobách mnoho lidí dovolává právě těch starých, „umírajících“ principů, a jestli to staré opravdu umírá a co je to to nové, co se rodí a co přináší zmatek a nejistotu, bude následující preludování.

 

Než se vrátím do současného světa, skočím na chvilku o pár století zpět. Do pozdně renesanční Evropy na jejíž myšlenky vzápětí navazuje osvícenectví. Ke slovu se dostává tolik citované, a přitom většinou nepochopené, Descartovo Cogito ergo sum, na které později navazuje Kantův Vernunft a Verstand. Dnes mnoho lidí chápe tyto myšlenky jako snahu o vítězství ratia nad náboženským viděním světa. Není tomu však takto jednoznačně. Osvícenectví je sice ostrým vyhraněním se proti středověkému dogmatismu, který se stal ideologií ovládající davy, je občas radikálně skeptické, ale stále nechává prostor pro transcendenci a duchovní rozměr. Jen ne již tak jednoznačně vykládaný. Descartův ontologický důkaz o existenci Boha, který se Kant později snažil ve svém díle zpochybnit, je dodnes kamenem, o který si myslitelé vylamují zuby. A i Kant, který se snažil o maximální racionalitu, vysvětluje nutnost přijetí svobody, nesmrtelné duše a Boha jako postulátů praktického rozumu. Ostatně Descartovo a Kantovo dílo se stalo později základem fenomenologie.

 

Pro nás v tuto chvíli však nejsou důležitá jejich díla, ale zamyšlení nad tím, co se vlastně v době, která dala základ té naší současné, dělo. Byla to ozvěna daleko starších myšlenek, sahajících do antiky a ještě dále. Snaha o propojování – nikoliv popírání – více vrstev skutečnosti. Byl to pohyb, který obsahoval vertikální dimenzi. Pohyb nikoliv pouze po dvojrozměrné ploše. Vycházel z poznání, že takto jednoznačně a černobíle, už to dál nepůjde.

 

Tento způsob myšlení je však pro člověka extrémně nepohodlný. A tak je vždy po nějaké době, minimálně v obecném světovém paradigmatu, většinově nahrazený (většinou za dost velkého rámusu) plošným nahlížením na svět i na lidskou duši. A je jedno, jestli zrovna vítězí dogma čistě racionálně vědecké, či právě světu vládnou olympští bohové.  V obou případech se jedná o dvojrozměrný, horizontální způsob myšlení. Ten se může zdát pro naši lidskou psychiku jaksi přívětivější, stabilnější a hlavně jistější. A proto se sisyfové tak strašně brání všemu iracionálním a stejně tak mnoho esoteriků odmítá zapojovat rozum a přijímat ověřitelná fakta. Pro oba tábory totiž vždy ty druhé metody znamenají zpochybnění jejich horizontálních konceptů. To, že jsou to ve skutečnosti dva týmy na jednom hřišti, si nepřiznají ani jedni.

 

To, co se děje v současném světě, je ale projev vertikálních sil. Jako by všechny ty vrstvy začaly vystupovat z hlubin kolektivního nevědomí do projeveného světa. A tak se nejen party sisyfovců a esoteriků legračně hádají na facebooku, ale bohužel jsou tu daleko krvavější zápasy, podstatně odhodlanějších partiček. Tuto bitvu nemůže ani jedna strana vyhrát. Ano, skóre jednoho zápasu může vypadat jako vítězství té či oné strany, ale z dlouhodobé perspektivy je to to tak maximálně jedna výměna hodně dlouhého tenisového turnaje.

 

Pokud nejsme zataženi osudem do nějakého extrémního vnějšího projevu, kde už musíme v ruce držet zbraň, či jako veřejný činitel rozhodovat o tom, jestli jít někam válčit, či ne, můžeme se pokusit nahlížet tento pohyb hlavně ze sebe a za sebe. On se totiž děje v každém z nás.

 

A tady si musíme na rovinu přiznat, že v okamžiku, kdy se přestaneme tomuto pohybu bránit, nebo jsme dotlačeni do toho, že už to prostě jinak nelze, poznáváme, jak je ten horizontální svět přes všechny ty války vlastně jednoduchý a bezpečný.

 

Ve světě vertikálním se ocitáme v kůži fyzika, který právě zjistil, že Newtonovy zákony jsou platné pouze v jedné z horizontálních slupek skutečnosti, ale o patro níže či výše, je všechno jinak. A tak i stejně jako on zjišťujeme, že je možné, aby bylo něco zároveň bílé i černé, pevné i nestálé, že rozdíly mezi částí a celkem se ve vzájemných provázanostech stírají tak, že není možné rozlišit žádné hranice a o jednotlivostech už můžeme hovořit pouze za pomocí pravděpodobnosti, a že i tak neotřesitelné veličiny, jako je třeba čas, jsou pouhým konceptem, či iluzí. No a když se setkáme tváří v tvář s tím, že stejnou iluzí a konceptem je celá naše svobodná vůle, či celé naše slavné já, tak většinou utíkáme zpět, mávat vlajkou vybraného týmu na staré známé hřiště.

 

Skočil jsem však do zbytečných abstrakcí. Daleko lépe si celou situaci představíme na podstatně banálnějších příkladech.

 

Tak třeba naše normální, všední bolístky a zranění, zdraví, či partnerské vztahy. Pokud se je snažíme řešit horizontálně, tak nějak to jde. Použijeme tuto metodu, tento recept a něco se stane. A opět si můžeme všimnout, jak moc a často používáme k řešení horizontální způsob. Stále hledáme návody na jistotu. Jednou je to raw strava, pak zázračný zelený ječmen, léčitel, pak guru, seminář o partnerských vztazích, či nejnovější vědecké poznatky (a k tomu vždy podporu stejně nahlížející partičky). Žádná z těchto věcí nemusí být špatně! A dokud nám fungují, můžeme se považovat za ty šťastné, kterým je dovoleno ještě prodlévat v horizontálním pohybu. Ale dříve či později přijde chvíle – a tady se zdá, že chodí častěji a častěji – která způsobí, že se musíme vydat vertikálně. Náš partner nás přes všechny zaručené postupy, náhledy a zkušenosti ze seminářů opustí, přesto, že jsme používali jen tu jedinou zaručeně nejzdravější stravu onemocníme, nebo se něco přihodí našim blízkým. Anebo nějaký šílenec najede s náklaďákem do davu s lidmi. Všechny a nespočetné množství dalších životních situací nás tlačí k tomu, abychom začali tikat jiným rytmem. Tím vertikálním.

 

Není to však žádné zázračné hurá, teď už to mám a už to bude jen frčet, jak se nám snaží namluvit tolik osvícenců kolem nás. Pokud opravdu nastane vertikální pohyb, staneme se skutečně již zmíněným fyzikem. Naše jistoty se začnou rozpadat v prach a za každou objevenou zákonitostí, za každým odhaleným problémem, se místo cílové vlajky vynoří vesmír, který je ještě subtilnější, ještě méně uchopitelnější, ještě provázanější. Je to cesta holografickým fraktálovým polem.

 

Zjišťujeme, že neexistují žádná konkrétní jednoduchá řešení, návody, jistoty, pravdy. Pokud tuto skutečnost začne tušit, začne se jí byť jen dotýkat, nepřipravený jedinec, je to přesně ten moment, kdy za jistotu fotbalového hřiště plného zfanatizovaných hráčů a fanoušků, dá život. V menších extrému se z něj stane hodně dobrý ligový hráč, hrající pod konkrétní, tou jedinou správnou vlajkou.

 

Ale ani když si připadáme připraveni, když tomu všemu přece rozumíme, dost jsme toho načetli či natrénovali na seminářích, nadebatovali v čajovnách, jsme touto novou, vertikální zkušeností zaskočení a rozhození. Jak nedávno prohlásil můj kamarád, se kterým jsme před více než čtvrt stoletím fasovali mantru u gurua Beatles. „Ty vole, pěkně nám lhali, škoda že to nejde reklamovat. Žádná prča to tedy není.“

 

Avšak, usmíval se při tom, protože ačkoliv se situace může zdát dosti neradostnou, tak to, že nás život opakovaně nutí do tohoto pohybu, a tím se stále častěji stáváme potápěči v hlubinách skutečnosti, může toto opakované ponáření po čase přinést záblesky tušení, že právě tento pohyb je tím, co je stálé a svobodné. Že tento pohyb je životem samým, který nás zve ke hlubší účasti. Že je to náš vlastní dynamický střed. Střed nás všech. Naše společná, nevyjádřitelná skutečnost, ve které jsme všichni spojeni.

 

A tak ačkoliv je tato změna směru provázená občas dost drsnými projevy, a nedělám si iluze o tom, že může dost bolet, nějak čím dál tím více cítím, že je to jediná možnost. Že pokud nesvolíme k tomuto pohybu, budeme se muset vrátit v čase zase o kus zpět, zažít nějakou další katarzi, nasbírat další zkušenosti k tomu, abychom jednou tomuto pohybu kývli. A je zde ještě jeden důležitý moment. A tím je uznání i onoho horizontálního pohybu. Je součástí stejného celku, má zde svou úlohu a místo ve hře. Není nahrazován, je doplňován. Budeme-li se proti němu vymezovat, bude celý proces stejně nesnadný, jako když se ho budeme držet zuby nehty.