Dávný příběh aneb O duši krajiny

Pokud člověk putuje krajinou sám, jeho smysly fungují jinak než v přítomnosti dalších spoluputovníků. Nejsou rozptylované povídáním, plánováním, otázkami atd. Zkrátka jsou více otevřené tomu, co se se bezprostředně nachází kolem. Všímají si detailů, maličkostí, změn směru a teploty větru, vůní, zvuků. Další úroveň vnímání je pak vnímání ducha – nebo duše – krajiny.  Někdy člověk dokonce narazí na místa, kde se duše krajiny mění. Jsou místa, kde je tento zlom prudký a rázný jak postavená kamenná zeď. Jsou místa, kde se dvě krajinné duše spolu na hranicích milují a jsou místa, kde se spolu sváří.

Duch každé krajiny, pokud je vnímán, odráží se pak v krajině duše samotného poutníka. A tak může procházet krajem, kde je jeho duše kolébána poklidem a mírem. Jiná krajina stahuje jeho duši do hlubin a jsou také místa, kde jeho duše zpívá ve stejné tónině jako duše krajiny.

Když je poutníkova duše otevřená duši krajiny, a jeho mysl se stáhne do tichého vnímání přítomnosti, stává se, že zaslechne příběhy. Někdy jsou to jen vzdálené zvuky a obrázky, někdy příběhy konkrétní a jasné.

I letos poutník mohl zaslechnout několik příběhů. Dva z nich byly však něčím výjimečné. Tyto příběhy, ačkoliv každý z jiných časů, spolu byly podivuhodně propojené. První z nich se na poutníka přilepil, a pak se ho držel po celou cestu, při výletu krajinou karlštejnskou. Jako by kráčel přímo v jeho stopách. Byl to příběh vojáka, člena královské stráže, který se s další skupinou z Pražského hradu stáhl právě na Karlštejn. Tentýž voják, jako mladý hoch, chodíval kdysi do Betlémské kaple poslouchat inspirující učení mistra Jana. Avšak nemohl souhlasit s tím, co se pak ve jménu tohoto velkého učitele dělo. Dal se nejprve do služeb Václavových a pak, v rozpolcenosti své duše, zvolil jako menší zlo službu v zájmech Zikmundových. Svým způsobem mu v tomto rozhodnutí pomohl druhý z Janů, a to když dal rozkaz k upálení cisterciáckých mnichů ze zbraslavského kláštera a nechal zhanobit Václavovy ostatky.

Toho podvečera, kdy poutník zaslechl jeho příběh, chvátal tento muž po cestě mezi Třebání a Karlštejnem, aby oznámil posádce, že se husitské vojsko vydalo na pochod směrem ke Karlštejnu. Byl jarní květnový podvečer léta páně 1422. V příšeří lesa si při spěchu ošklivě podvrkl kotník. To se mu stalo o dva dny později osudným, když přelézal opravovaný kus hradby, aby lépe dohlédl na protější kopec, kde husité spolu s polskými druhy chystali oporu pro palné zbraně. Noha ho zradila a on se zřítil z hradeb dolů.

Nezemřel hned, a tak mohl být v posledních okamžicích svého života ještě svědkem toho, jak mu neznámá dívka stáhla boty a z krku mu odebrala kovaný křížek, který kdysi dostal od své matky. V tu chvíli naposled otevřel oči. Dívka se lekla, evidentně očekávala, že je již mrtev. Chvíli se na sebe beze slov dívali. Ona pak vzala onen křížek a vtiskla mu ho zpět do ruky. Voják cítil, jak se z něj život vytrácí, ale z posledních sil ještě vztáhl ruku s křížkem k dívce na znamení, že nyní již náleží právě jí. Dívka opatrně chytla jeho ruku a společně s křížkem jí držela ve svých dlaních. Voják ucítil teplo a vůni dobromysle. Pak oči zavřel a vydechl naposledy.

Byl to velmi živý příběh a v poutníkovi dozníval celý zbytek večera, kdy na kopci naproti hradu čekal na západ slunce. Po pár dnech, ve shonu všedních dní, na něj ale přestal myslet. Nečekaně však, po několika měsících, obživl tento příběh podruhé.

Krajina, ve které se poutník tentokráte ocitl, byla přesně tou krajinou, která zpívala stejnou písní jako jeho nitro. Skalnatá rozeklané vrchy s množstvím pískovcových věží, to byl kraj, se kterým vždy více souzněl, avšak málokdy takto unisono. Podobná krajina v Adršpašských skalách byla ve své majestátnosti příliš netečná a chladná, ta na Hruboskalsku šeptala zas příliš znepokojivé příběhy z dob, na které ještě mnozí žijící pamatují. Tato však, jako by přesně rezonovala s vrásami jeho duše. Měla hloubku, rozháranost, vrcholy zapichující se do nebe a do toho jakousi konejšivou něžnost. Neshlížela na osady z přílišné výšky, jako nedaleké labské stěny, ale jako by spíše vytvářela ochrannou náruč pro ves u úpatí jejich stěn. A vskutku, v nitru skal nacházel se ohromný skalní převis, který poskytl bezpečný úkryt před hrůzami drancování třicetileté války.

Čistá voda říčky Bělé pak pocit domova jen umocňuje. Zdálo se, že každičký poutníkův krok ještě více pečetil prorůstání s tímto přenádherným koutem země. Žádné příběhy nevyskakovaly z poza osvětlených skal, ani nevystupovaly z hlubokých roklí a ani se nesnášely z výšky na vrcholy skalních věží. Jen tichá píseň duší, co se našly. Toulal se dlouho poutník těmi lesy a shlížel ze skalních vyhlídek, než dorazil na poslední z nich, na Mariinu skálu. Zde se hodlal ten den rozloučit se sluncem. Dvě hodiny seděl na vrcholu a nechal prostupovat celou tu krásu celou svou bytostí. Chvílemi se v ním úplně ztrácel, a tak se mohl na chvilku stát kánětem kroužícím nad loukou pod ním, stmíváním, slunečním paprskem a vůní borovic.

Na krajinu padlo šero a ves dole se rozzářila světly lamp. Občas k vršku dolehl útržek smíchu, či štěkotu psa. V tu chvíli se rozsvítili světla u kostelíčků nad vsí. Poutník se zahleděl tím směrem a z kostelní zvonice k němu doletěl příběh.

Byl květnový podvečer léta páně 1869. Mladý učitel, který dával lekce němčiny, ale také češtiny, historie a zeměpisu mladým potomkům správců zdejšího kraje, kteří zde pracovali z pověření Ferdinanda Kinského, stál na vrcholu nedalekého Rudolfova kamene. Skalní vyhlídky, která se jmenovala po Ferdinandově otci. Ten byl velkým vlastencem a spolu se svou chotí Vilemínou se zasloužil o zvelebení místního kraje. Jeho syn, sice s menší vervou, v jeho odkazu pokračoval. Škoda že Rudolf odešel tak náhle, pomyslel si učitel. Jistě by nyní podpořil jeho záměr. Po dlouhých létech se zdálo, že je konečně dokončen proces etatizace a školy již ani formálně, ani neformálně, nepodléhají církvi a nový školský zákon, který navázal na školské reformy Marie Terezie, přinesl mimo osmileté povinné školní docházky také zásadní zlepšení sociální situace učitelů. Nyní tedy přišel ten správný čas, pro jeho sen. Založení školy v jeho milované obci. Rád bude učit soukromě dál děti svých dobrých chlebodárců a jistě u nich najde podporu pro svůj bohulibý záměr. Možná bude sice ještě muset odjet do Prahy, dodělat si maturitu na některém z nově založených učitelských ústavů, ale to není žádná překážka. V tu chvíli se zarazil. Co ale Františka? Je v očekávání. Může se od ní na tak dlouhou dobu vzdálit?

Jako vždy, když si nevěděl rady, zašel o radu požádat samotná nebesa. Byl s pánem Bohem dobrý přítel. Většinou mu chodil naslouchat spíše do lůna přírody, ale měl v úctě i chrámy, které k jeho slávě zbudovali lidé. Ty prostší, vesnické, měl ale raději než ty velké, které mohl vidět ve Vídni, nebo v Praze. A s místním farářem byli dobří přátelé.  Byl to moudrý a na svou dobu osvícený muž. Často spolu debatovali o dílech antických učenců, ale i o pedagogických dílech Komenského a Jeana Jacauese Rousseaua. Velebný pán si sice nikdy neodpustil lehce šťouchnout do Komenského kněžské příslušnosti a do Rousseova volnomyšlenkářství, ale jejich odkaz, který v ledasčem nemohl být rozdílnější, uznával. To mladý učitel ho naučil nevidět v rozdílných názorech rozpor, ale vzájemné doplňování dokonalosti božího díla. Ostatně léta sám učil děti na faře náboženství a snažil se tak činit citlivě a s ohledem na jejich rozličné charaktery.

Farář nechal učitele po ranní mši sedět dlouho v kostelní lavici. Ten pak modlitbami snažil se získat pro sebe radu. To se mu nakonec podařilo, a tak mohl s úsměvem smočit prsty v kropence a pomalu se pokřižoval. Mnohokrát přemýšlel o tom, jak je možné, že ještě mnoho hodin poté může cítit dotek studené kapky na čele. Jakoby sám Bůh, touto kapkou sebe sama připomínal.

Rada, kterou toho dne dostal, byla jednoduchá. „Promluv si upřímně o svých úmyslech a svém rozporu s Františkou. A naslouchej jí.“ Františka byla moudrá žena, a nakonec s pomocí její přímluvy u svých chlebodárců, kteří měli mladého učitele pro jeho dovednosti a dobré srdce v úctě, mohl dostudovat v krátkém čase a neopouštět rodinu nikdy na příliš dlouho. O Františku bylo po tu dobu dobře postaráno.

Trvalo sice ještě skoro patnáct let, než se učiteli jeho sen splnil, ale byla to dobrá léta. Léta bez nouze, strávená ve vzájemné lásce a mezi dobrými lidmi. Dokonce i hrůzy válečných let, přečkala jeho rodina bez úhony a oba dva vnuci se z války vrátili živí a zdraví.  Byl to požehnaný život a učitel se se svou ženou dožili i požehnanému věku. Ale na tomto světě má všechno svůj konec, a tak jednoho letního rána učitel vydechl naposledy. Františka mu do poslední chvíle tiskla ruku ve svých dlaní a její prsty zároveň svíraly kovaný křížek, který již tak dávno dostala od své matky. První paprsky dopadly na okenní tabulky jejich stavení a pokojem se rozprostřela vůně sušené dobromysly. Františka odešla za svým milým přesně za rok, v ten samý den, obklopená nejbližšími.

Slunce již před drahnou dobou zapadlo za kopec a poutník stále hleděl na světla v údolí. Ten příběh se dotkl jeho srdce s nečekanou hloubkou a krásou a on poznal, že tento obraz v něm nosí už od dětství. Obraz obyčejného, prostého, dobrého života. Trochu smutně se pousmál, neboť moc dobře věděl, že on sám ho již naplnit nemůže. Jeho život je příliš podobný všem těm stržím, hlubokým údolím, vyhořelým lesům a strmým stěnám, které se nyní ztrácejí ve stínech noci kolem něj. Ale je v něm i vůně lesa, ticho smrákání a něžnost údolí, které lze již jen tušit v hloubce pod ním. Ponese ten obraz v sobě dál a třeba jednou, v časech, které nyní nazývá budoucností, se opět protne s krajinou v takové harmonii, že nechá vzniknout dalším příběhům dobrého života.  Naposledy se poutník rozhlédl po ztemnělé krajině. Pak rozsvítil světlo své svítilny a vyrazil po strmém skalním schodišti do již úplně černého údolí. Když slezl na úpatí skály, bylo úplné ticho. Údolím se prohnal závan vzduchu tak chladného, že vytvořil páru před jeho ústy. I chlad noci patří k životu, pomyslel si, a vyrazil po lesní cestě směrem ke vsi.