Dušičkový čas má pro mne od loňského roku o jeden osobní rozměr navíc. K času, kdy myslíme na zesnulé, přibyl čas zrození.
Zašel jsem dnes na hřbitov pokecat s bráchou. Vyprávěl jsem mu, že už je ze mě děda a navíc mám dceru, mladší než vnuka. Poplakali jsme si, zasmáli jsme se a před odchodem jsem mu slíbil, že určitě zajdu i s oběma paťavci. Po cestě ze hřbitova jsem ještě zapálil jednu svíčku na omšelém hrobě, který evidentně léta nikdo nenavštívil, a vyrazil domů.
Teď tu sedím, ty spinkáš a já se chystám, až odbije půlnoc, ti dát pusu do tvých snů. Je to totiž přesně rok, co jsem dokácel na zahradě poslední Túji a volal tvé mamince, jak je na tom. Přesto, že mne přesvědčovala, ať klidně zůstanu na chaloupce, že se dnes rozhodně nic dít nebude, sedl jsem do auta a vyrazil do Prahy. Byla to dlouhá noc. A jako správná štířice jsi to pojala dramaticky. Ale konec dobrý, všechno dobré a já měl již po třetí tu ohromnou čest, vidět a vnímat všemi smysly, jaké to je, když na svět přichází člověk.
Protahovala jsi ten příchod přes půlnoc, jako bys čekala na začátek nového dne. A pak…
Veliké, převeliké oči, ve kterých jsem se ztratil a ztrácím se dodnes. Jsou pro mne tím, čím globální oteplování pro grónské ledovce. Dokážou s přesností hodnou laserového paprsku vypátrat každý zmrzlý kousek schovaný v mém srdci a pomalu, pomaličku ho proměnit nejdříve v slzy a pak ho nechat splynout s širým oceánem.
Blíží se půlnoc. Svátek zesnulých se v jednom kratičkém okamžiku prolne do dne, kdy jsi se poprvé nadechla na tomto světě. A já díky tobě vím, že tento okamžik, mezi žitím a nežitím, je tu stále. A v něm se na svět díváme všichni jedněma společnýma, velkýma, krásnýma očima. Ti, co tu byli, ti, co tu jsou a i ti, co tu budou, až my tu nebudeme.
Máma ti tu připravuje dort a já si jdu k tobě lehnout, abych ti za pár minut mohl zašeptat: Všechno nejlepší k prvninám, princezno milovaná.