Hovory s tou, co překročila čas. Aneb o nás, o smutku, bolesti a naději.

„On potřebuje všechny své ideje prožít. Prozkoumat každičkou z nich skrze své tělo. A vy jste jeho děti, nebo spíše jste jeho tělem. Každý z vás dokáže prožívat jinak, každý z vás je jedinečným spolutvůrcem příběhu utkaného z jeho idejí. A tak třeba, ty jsi tu od toho, abys dopsal do knihy života řádky o barvách smutku, bolesti, ale také o radostí z věcí, které jiní nevidí, z radosti tvoření, a hlavně dalších pár řádků o lásce.“

Stále vedle mne, opřená o strom a dívala se do dály, kde se na zoraným polem tulil obzor do lednové mlhy. Známe se tak dlouho. Poprvé za mnou přišla před skoro čtvrt stoletím v podobě jestřába. Od těch dob se potkáváme. Ano, byla léta, kdy se neobjevila, ale vždy jsem o ní věděl, vždy jsem cítil, že je se mnou.

„I smrt stárne.“ Pomyslel jsem si, zatímco jsem si prohlížel ostré rysy její tváře, která připomínala indiánskou ženu. „A mění se. Dokonce si myslím, že moudří.“ Přemýšlel jsem v duch dál. „Určitě to tak musí být. Ano, již tenkrát byla moudrá, to bezesporu, ale poslední léta je jiná. Klidnější, nesnaží se být tak svůdná, je méně konkrétní, více otázek než odpovědí.“ Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, co před malou chvilkou řekla. Nikdy před tím jsem jí neslyšel hovořit takto otevřeně o něm. O Velkém snílkovi. Nevzpomínám si, že by někdy před tím, takto jasně odpověděla na mou otázku.

Otočila se na mne. Kolem nosu se jí utvářely jemné pramínky páry. „Nemohla jsem.“ Nepřekvapilo mne to, často mi podobným způsobem skákala do mých nevyřčených myšlenek. Neděla rozdíl mezi slovem a myšlenkou. Možná dokonce, to nevyřčené, upřednostňovala. „Bral by jsi to příliš konkrétně, chtěl by jsi vědět, kolik měří, kolik váží, odkud přišel, proč tu je, kam jde….“

Rozesmál jsem se. Samozřejmě měla pravdu. Ona mezitím pokračovala. „Trvalo ti dost dlouho, než jsi objevil, a hlavně jsi našel zalíbení, v té základní esenci, ze které se Velký snílek vynáří. „Tajemství.“ Pomyslel jsem si a ona jen lehce kývla hlavou.

„Ale proto tu dnes nejsem.“ Řekla po chvíli. „Vlastně jsem ti chtěla jen říci, že vás obdivuji. Když bylo z pár atomů hvězdného prachu a z esence toho, čemu nyní vaši vědci říkají, temná hmota, stvořeno mé tělo, byla jsem velmi překvapená tím, jak jste vy lidé, primitivní. Nechápala jsem, jak můžete být, tak omezení. Naprostá většina z vás o mne neví, ani když mne mají přímo před sebou. Těch, kteří mne dokáží spatřit, je ještě podstatně méně. Bývala jsem posměvačná, někdy možná i krutá.“

Po těchto slovech se na chvíli otočila čelem k obzoru a já mohl jen podle větších a rychleji se objevujících pramínků páry odtušit, že její dech se zrychlil. Po chvíli se však zase srovnal, a ona mluvila dále.

„Pak jsem se stala několikrát svědkem toho, jak dokážete v jedné vteřině zahodit všechno své sobectví a dokážete obětovat i to, co je pro vás nejvyšší. Pro druhého, anebo pro víru, či ideu. Uvědomila jsem si, že jste toho schopni i ve chvíli, kdy jste pevně přesvědčeni o tom, že toto vaše tělo, tento váš život, je jedinou možnou manifestací života ve vesmíru. To mne rozrušilo. Něco takového si totiž nedokážu představit. A tak jsem začala pátrat, více naslouchat a s údivem jsem začala objevovat, že existuje lidská vlastnost, která je zpodobněním těch nejušlechtilejších idejí, které klokotají vesmírem. Ve vašem slovníku je asi nejlépe vystihují slova láska a naděje. Nebo spíše něco, co tvoří jejich význam dohromady. Bylo to poprvé, co jsem pochopila, že v mnohačetných stvoření nikdy neučí jen jeden druhého, ale vždy i druhý jednoho.“ Opět se na chvíli odmlčela. „Myslím, že je na čase, každému z vás, s kým jsem za ty věky spojena, poděkovat.“

Její sytě černé oči se zaleskly. „Děkuji ti.“ Přistoupila ke mne a já ucítil dotyk jejích zkřehlých úst na svých. „Neboj, až tě přijdu doprovodit na druhou stranu, bude ten polibek daleko vřelejší.“ Šibalsky na mne zamrkala, otočila se a pomalu odcházela směrem k mlžnému obzoru. Miluji tyhle její odchody. Její tělo vždy pomalu splývá s krajinou až úplně zmizí.

Otočil jsem se a pomalu kráčel ke svému autu, které jsem nechal stát nedaleko po cestě do poustevny. Musel jsem se usmát při vzpomínce, jak se mi pomalu vkrádala do mysli myšlenka – zastav a vystup. Tohle je další trik, který umí tak dobře.  A já vím, že vždy, když poslechnu, stojí to za to.

Když jsem otáčel klíčkem v zapalování, ozval se v mé mysli její hlas ještě jednou. „Piš. Piš řádky svého života s vášní a láskou i když jsou provázeny smutkem a bolestí. Jsem tvoje naděje a nikdy nevíš, kdy si přijdu pro poslední polibek. A teď už dávej pozor na cestu!“