Předmluva

Tento text vznikl jako poděkování všem pedagogům, kteří svým liberálním přístupem pomáhají dětem přirozeně rozvíjet a kultivovat jazykové schopnosti a místo zápasu s rodnou řečí je tak učí ji milovat.

Jedním z nich je docent Václav Cvrček z Ústavu Českého národního korpusu. Patří k liberálnímu křídlu českých lingvistů a jeho názory – dnes už v akademickém světě ne tak neobvyklé, avšak ve světě, kde je mateřský jazyk vyučován jsou bohužel stále pokřižováním se hodným rouháním, jsou mi velmi blízké. Minulý týden jsem měl také možnost poslouchat několika hodinou přednášku pana doktora Vybírala, který patří ke stejnému křídlu. Bylo to skvělé a občerstvující. Přednášku vám nezprostředkuji, ale rozhovor pana docenta na DVTV naleznete pod glosou, ve zdrojích. Moc doporučuji. Jinak i v tomto textu určitě naleznete nějaké gramatické nedostatky, s čárkami v souvětích zacházím občas velmi volně. Je to chyba? Je to špatně? Trpí tím jazyk? I na tyto otázky naleznete odpovědi v doporučovaném rozhovoru.

Úvod

Český jazyk, jeho psanou i mluvenou formu, používám velmi často v jeho kreativních formách. Ať již při psaní povídek, básní, tak také jako vášnivý divadelník – respektive improvizátor. A to již od školních let. Základní a většinu středního vzdělání jsem absolvoval ještě před rokem 89 a tak mi bylo vštěpováno, že správný způsob používání jazyka tkví hlavně ve znalosti a aplikaci jeho pravidel. Dlouhá léta jsem tak s naší mateřštinou doslova bojoval. Na jednu stranu jsem miloval literaturu na druhou stranu jsem se pral se všemi těmi konvencemi, které pro mne byly často velmi těžké k pochopení a cítil jsem se jimi dezorientován. Byla to velmi zvláštní dichotomie. Na jedné straně láska k literatuře, na druhé strach a boj s pravidly. O mnoho let později mi byla diagnostikována lehká forma dysortografie, která částečně vysvětlovala, proč pro mě třeba psaní bylo tak moc náročné. A při tom jsem psal rád.  Bavilo mne od malička zachytávat příběhy, myšlenky, ale jako bych stále narážel do zdi. Občas se ztratilo písmenko, čím více jsem se dostával do příběhu, který jsem chtěl zachytit (jako by se mi rodil pod rukama) tím více gramatických chyb jsem dělal. Jako by mne samotný jazyk zrazoval. Až mnohem později, v době, kdy jsem měl děti školou povinné, jsem pochopil, že za to nemůže český jazyk, nýbrž a jen způsob jakým je s naším krásným jazykem nakládáno v rámci formálního vzdělávání.

Není tedy divu, že když se ke mně dostaly první texty zástupců liberálního křídla jazykovědců – jestli si dobře vzpomínám, tak s panem Cvrčkem vyšel tak před deseti lety rozhovor v Respektu, který jsem přečetl jedním dechem – byl jsem moc rád, že se názory, které pan docent prezentuje v rozhovoru, začínaly objevovat i na akademické půdě, u lidí nejpovolanějších.

Jazyk jako živá řeka

Je na čase si přiznat, že kořeny zvláštní jazykové dichotomie, kdy máme češtinu spisovnou a její mluvenou část, češtinu hovorovou (která ovšem oproti psané podobě zahrnuje i některé výrazy, které jsou v psané češtině brány jako nespisovné) oproti češtině nespisovné a její mluvené podobě – češtině obecné a k tomu různé místní dialekty, nám tu zaseli naši obrozenci. Ti místo toho, aby se při budování základů nové kodifikované podoby našeho rodného jazyka obrátili na češtinu 19. století, která normálně žila a běžně se používala, i když většinou mimo velká města, vzali jako základ češtinu předbělohorskou a to ještě její psanou podobu. Takže třeba tvrdé a měkké i/y, které ještě v patnáctém století naši předci uměli rozlišit i v mluvené češtině, jsou pro nás mrtvou relikvií, kterou se bohužel generace učí nazpaměť v podobě vyjmenovaných slov. Je zde  bohužel i začátek dalšího zásadního nedorozumění, kdy je jazyk ztotožňován s pravopisem. Což už nám naštěstí většina lingvistů vyvrátí, ne tak však pedagogů na základních a středních školách.

Když se člověk narodí, první věcí, kterou na tomto světě učiní, je nádech. Tímto nádechem nejenom že splní základní podmínku pro další existenci mimo matčino lůno, ale také se jím spojí se světem. Nadechne se vzduchu, který obsahuje stejné molekuly a atomy jako ten, jenž prošel plícemi milionů lidí na celém světě. Stává se tak, až do konce svých dnů, korálkem na vzdušné niti osudů všech bytostí tohoto světa. Většinou téměř vzápětí, tentýž vzduch, který se stal symbolickým iniciačním médiem začlenění do společenství živých bytostí, nyní pronikne hlasivkovou štěrbinou a ozve se pláč. Tímto prvním zvukem nově narozená bytost dává vědět světu – jsem tu.

Na počátku bylo slovo. No ano, samozřejmě, ten první pláč nemůžeme nazvat slovem a bude trvat ještě poměrně dlouho než se, tou dobou již batoleti, podaří první skutečné slovo zformulovat. Novorozenec sice neumí artikulovat, ale slyší a slyšel již v době, kdy byl ještě jedním tělem se svou matkou. Mezi zvuky, které k němu pronikaly do symbiotického světa prenatální existence, byly zajisté i slova, formulované věty, zpěv a konejšení jeho matky. Zvuky, slova a tím pádem i rodná řeč, jsou tedy něčím, co propojuje svět prenatální existence s existencí po narození. Je to živá řeka, ve které se naprostá většinu z nás, kteří máme to štěstí, že naše sluchové orgány nejsou postižené žádnou vadou, která by nám slyšení znemožňovala, koupe skutečně od úplných počátků osobní existence.

Řeč se vzápětí stává základním komunikačním kanálem. Rodiče na své dítě mluví jazykem, v některých případech jazyky, které pak označujeme jako jazyky rodné – mateřské. Ihned po narození jsou nám tak přiděleny tři rodné atributy. Rodné jméno – individuální rodný atribut. Rodné příjmení – atribut, který nás propojuje s rodinou, do které jsme se narodili a konečně rodný jazyk. Ten nás propojuje s větším společenským celkem.

Velmi brzy dítě začne poznávat, že zvuky, kterou jsou neseny řečí, obsahují významy. V první fázi jsou tyto významy spjaté s označováním věcí, které se pomalu začínají oddělovat z celistvosti vnitřního univerza jako ohraničené, identifikovatelné entity. Máma, táta, papu… Toto významové označování je již s mateřským jazykem spjaté zcela neoddělitelně. Netrvá dlouho a dítě začne formulovat svá první „slova“. Tedy zvuky spjaté s nějakým významem. Vytváří si vlastní jazyk, džiberiš. Je to hatmatilka bez smysluplných slov, nicméně již s pocity a významy začíná být spjatá. Tímto žvatláním dítě, mimo jiné, trénuje hlasivky a učí se modulovat zvuk. Je to nezbytná podmínka k tomu, aby mohlo začít do džiberiše pomalu vsazovat i zvuky, které se čím dál tím více začínají podobat slovům v mateřském jazyce. Dítě i v další fázi vývoje nemá žádný problém s tím, že zvuky, které vyslovuje, nejsou úplně stejné, jako ty, co může slyšet u dospělých. Pracuje s řečí velmi uvolněně, vytváří si vlastní slova, zkouší a testuje, jestli mu dospělí rozumí. I v pozdějších letech, kdy už je schopné správně vyslovovat, pokud narazí na nějaké omezení, třeba špatně vyslovitelné slovo, nahradí si ho slovem vlastním. Velmi často, po nějakou dobu, pokud se snaží vyjádřit něco abstraktnějšího, (většinou se jedná o snahu nebo nutkání nějak verbalizovat svět svých pocitů) vrací se k džiberiš. Jazyk tak nestojí v cestě ani v takto složitých situacích. Dalo by se tak říci, že se jedná o velmi kreativní přístup k jazyku. Tento přirozený vývoj pak trvá až do doby nástupu na základní školu. V tu dobu již máme k dispozici velmi širokou slovní zásobu, a i k vyjádření něčeho tak abstraktního, jako jsou vlastní nálady a pocity, dokážeme, alespoň v nějaké míře použít prostředky, které nám mateřský jazyk nabízí. Mateřský jazyk je pro nás v tu dobu tvořen přirozenou formou, jejíž podobu zásadně formovalo prostředí z okruhu „naší matky.“ Včleňujeme do něj bez problémů různá specifika, ať už se jedná o nářečí, různé rodinné výrazy a další. V dnešní době je samozřejmě náš jazyk také již v předškolním věku formován médii a konfrontován s různými podobami jazyka vrstevníků, třeba v mateřské školce. Ale stále je to jeden jazyk. Ten může mít různé podoby, doma, v televizní pohádce, ve školce, ale je jeden. Přirozeně tak chápeme to, co se naučíme až mnohem později pojmenovat. A to, že každá komunikační situace má svá specifika a od toho se odvíjí i způsob jak s jazykem, v našem případě s jazykem českým, pracujeme. Většinou se až na vysoké škole dozvíme, že existuje něco jako code-switching, tedy schopnost přecházet z jednoho jazykového systému do druhého. Avšak možná ani pak si neuvědomíme, že do určitého věku byla pro nás tato schopnost naprostou přirozenost. Bohužel, onen přirozený vývoj práce s jazykem, který byl velmi zjednodušeně popsán výše, zhruba po šestém roce našeho věku začíná narážet a začíná být uměle formován, a to velmi často nepříliš šťastným způsobem.

Nespoutaná, tu divoká, tu klidná řeka, protékající rozličnými krajinami a poskytující útočiště jak dobrodruhům toužícím po adrenalinu v divokých peřejích, tak básníkům na břehu klidně se vinoucí vodní hladiny, začne být regulována přehradami, ze kterých se voda vypouští na základě racionálních rozhodnutí a propočtů. Jen tzv. nečekané rozmary přírody nás čas od času usvědčí z toho, jak marné a nemoudré jsou naše snahy o regulaci vodních toků tímto technicistním způsobem a donutí nás přemýšlet o tom, jestli příroda přece jenom nebyla moudřejší, když vytvářela různé meandry a kdy součástí říční krajiny byly lužní lesy a louky a jestli by náhodu nebylo lepší naslouchat samotné řece, která je přirozenou součástí krajinného uspořádání přece jenom o trochu déle než člověk.

Nejinak je tomu i s naším jazykem. I ten si dál teče svým směrem a „bouří se“ proti snahám ho spoutat do přesně vymezeného koryta a úseků mezi jednotlivými přehradami. Podoby této vzpoury mohou být různé. Všechny jsou však, z hlediska stále majoritního způsobu vzdělávání v českém jazyce na základních a středních školách, stále považovány za chybu, či odchylku, která má být napravena. A tak děti, místo toho, aby dále pokračovaly a rozvíjely jazykové cítění a schopnosti, které se u nich začaly spontánně rozvíjet v prvních letech života, se začnou učit o tom, že zde máme český jazyk správný a nesprávný, že některé slovesné tvary, které dosud běžně používaly a slyší je každý den kolem sebe, jsou horší než jiné, že je třeba se soustředit primárně na gramatickou správnost atd. Tento způsob přístupu k výuce českého jazyka má za následek něco, co se nebojím nazvat tragédií. Protože jak jinak nazvat to, když začneme s něčím tak přirozeným, že se nám to stalo dokonce rodným, s něčím, co dosud sloužilo jako kreativní prostor pro objevování, vyjadřování a komunikaci, bojovat? Psychologové dávno vědí, že násilný boj s vlastní přirozeností nejen že nenese z dlouhodobé perspektivy dobré ovoce, ale je zdrojem mnoha vážných patologií.  

Co jsou ale ty základní schopnosti a dovednosti spjaté s užíváním jazyka? Jazyk primárně vznikl jako nástroj komunikace. Nástroj, který umožnil popsat realitu tak, aby jí porozuměl každý, pokud možno velmi podobně. Jazyk však rozhodně nezůstal pouze u vnější reality. Snažil se stejně tak popisovat děje, které se se odehrávaly v každém jednotlivci. Emoce, pocity, dojmy, nápady, názory. Jazyk dokázal, že je v jeho moci překračovat hranice mezi abstraktním a konkrétním, mezi reálným a „magickým“. Stal se tak univerzálním prostředkem komunikace i v umění, náboženství, psychologii a ve všech dalších oblastech lidského prožívání. Aby byl schopen tyto schopnosti rozvíjet, a v dnešním světě, který se stává čím dál tím více nepřehledným, relativizujícím a matoucím je to obzvláště aktuální, je třeba aby byl kultivován. Nikoliv ve smyslu nějakých pravidel, ale musí být kultivována schopnost se prostředky jazyka vyjádřit i v oblastech, které nejsou jednoduše popsatelné, obsahují velké množství jemných nuancí atd. Jazyk je však kultivován svými řečníky. A pokud oni ztrácí schopnost ve svém jazyce vyjádřit to podstatné, pokud pro ně jejich vlastní jazyk začne být omezením na cestě vyjadřování jejich myšlenek, pocitů, emocí – tedy sebe samých, začne se jazyk bouřit a hledat nové cesty, jak se vrátit do svého původního koryta. Forma má být vždy primárně ochránkyní obsahu. Voda ve džbánu nás napojí, ne hlína, ze které je džbán vyrobený. Začne-li zdobená hmota džbánu překážet svému účelu – tedy nést vodu – začneme hledat jiné způsoby, jak vodu přenést. Někdy je to řešení efektivnější, ale v některých jiných případech se můžeme vrátit třeba k pití vody z kaluže.

Na závěr bych velmi rád vzpomněl na jeden český film, ve kterém parta dětí nádherně vyjádřila kreativní a svobodný přístup k práci s rodným jazykem. Jedná se o film Ať žijí duchové. Parta děcek poslouchá rozhovor ve sborovně, a to skrze otevřené okno, které je umístěné v patře budovy školy. Takže jeden z nich musí být na stromě a diktuje druhému pod stromem, co se děje. V jednu chvíli říká. „Tvrdá pomsta Jouzovi.“ Dívka, která zapisuje se zeptá. „Jaké „i“ Jouzovi?“ Odpověď přijde okamžitě. „Tvrdá pomsta, tak tvrdé y!“

Slibovaný rozhovor s panem Cvrčkem: Je čas změnit pravidla pravopisu? Kvůli “bysme” na barikády nepolezu.