Kamenný most

Opírala se o zábradlí mostu a drkotala zuby. Čepici staženou hluboko do čela, ruce pevně semknuté a přitisknuté k hrudi. Přes to, že se celá klepala, její pohled jako by hypnotizoval vodní hladinu, nad kterou se vznášeli hladoví rackové. Naklonil jsem se vedle ní a pozoroval řeku, líně se prodírající zimním oparem.

Aniž by spustila oči z dění pod námi, promluvila. „Asi si myslíš, že ta řeka teče a ptáci nad ní krouží v divokých obrazcích, ale není tomu tak.“ Na chvilku se odmlčela a pak pokračovala. „Ve skutečnosti je to stále jeden okamžik naplněný všemi těmi obrázky, které můžeme vidět. A jsme to my, spolu s velkým čarodějem, kdo je svou imaginací spojujeme dohromady a tvoříme z nich příběh.“

Zvedla hlavu a podívala se na mne. „Nevěříš?“ Nadechoval jsem se k odpovědi, když tu udělala krok a postavila se těsně za mne. „Dívej se tamhle.“ Přitiskla se ke mne a zvedla svou ruku s nataženým ukazováčkem tak, jako by to byla ruka má. Snažil jsem se zaostřit směrem kterým ukazovala. Bránilo mi však slunko, které nám svítilo přímo do očí.

„Nepřestávej, věř mi!“ V jejím hlase byla patrná naléhavost a tak jsem ještě více upnul pohled směrem, kterým ukazovala. Cítil jsem její teplý dech na své tváři. „Nerozptyluj se, dívej se!“ Jako by mi četla myšlenky. Skoro jsem se začal bát, když jsem znovu zaslechl její hlas. Tentokrát byl tichý jak padající sníh a jeho zvuk nesl jedno, jediné slovo. „Teď….“

Bylo to poprvé v životě, co jsem mohl vidět zvuk. Zvuk, který se chystal vyrazit a stvořit další vteřinu, ale místo toho se zastavil. V prostoru vypadal jako červeno-oranžová šmouha, jak ocas komety na zachmuřeném nebi. Hladina řeky odrážela jeho obraz, ztěžka prosvítající mlhou, v tisících odlescích, v každé vlnce, která se čeřila na temně šedivé kůži vodního toku. V oparu nad řekou, který se kousek nad hladinou měnil v potrhané cáry mlhy, se rýsovala špička Juditiny věže. U její zdi se u hořícího ohně zahřívala dvojice strážných. Najednou oba zpozorněli a vzápětí se chopili halaparten ledabyle opřených o kamenný sloup. Zvuky kroků pomalu kráčejícího koně se postupně přibližovaly, ale postava ze z mlhy začala vynořovat až po drahné době. 

Byla mi zima. Vlhkou rukavicí jsem svíral uzdu mého čtyřnohého druha a v duchu si představoval plameny krbu pohlcující praskající dřevo. Dvojice strážných mi zastoupila cestu. Pokynul jsem jim na pozdrav a zkřehlou rukou jsem zalovil v sedlové brašně. Listina, kterou jsem hledal byla hned nahoře, protože jsem jí před malou chvílí vybalil z koženého pouzdra na druhé straně řeky. Podal jsem jí strážným, kteří jí zběžně prohlédli a vzápětí nesrozumitelně zamručeli. Rozumět jim nebylo slova, ale pochopil jsem, že je vše v pořádku. Vzal jsem si od nich listinu zpět a tentokrát jí pečlivě uložil ke druhé, která se nacházela v zapečetěné obálce. Tu již brzy odevzdám do pověřených rukou.

Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na konci Juditina mostu. Od něj to bylo již nedaleko k domu, kde jsem měl mít zajištěný nocleh do druhé dne, než zase vyrazím zpět. Mí hostitelé mne už evidentně vyhlíželi, protože dříve, než jsem stihl zabušit na mohutná, dřevěná vrata, otevřela se branka skrytá v přítmí podloubí kousek vedle nich. Z ní vykoukl sloužící a zavedl mne na dvůr, na první pohled prosperujícího, hospodářství. O malou chvíli později jsem si již hřál promrzlé prsty u krbu hostinské komnaty. Připravená hrachová kaše, pořádný kus skopového a pohár horké medoviny se staly tou nejlepší odměnou za celonoční jízdu únorovou krajinou. V tento čas nezvykle vlhkou a rozbředlou. Jako by jaro již nemohlo dospat a chystalo se předčasně rozlámat ledy na řece.

Snědl jsem a vypil připravené pohoštění a s pocitem dobře vykonané práce jsem ulehl na připravenou postel. Brašnu s listinami jsem zasunul pod hlavu a okamžitě usnul. Má poslední myšlenka patřila představě rozbouřené řeky, která by poničila most a já bych mohl v tom krásném, voňavém a teplém pokoji strávit více než jednu zpropadenou noc.

Zvuk nad řekou se pohnul z místa v podobě mohutných ran praskajícího ledu. Toho rána začala obleva tak prudká, že zvednutá hladina řeky, plná ohromných ker, strhla most, který tu skoro dvě století stál. 

Osud tomu chtěl, že jsem nakonec žádnou zprávu zpět doručovat nemusel. Při pomoci s odstraňováním trosek jsem si zle poranil nohu. Zůstal jsem u svých hostitelů jako pomocník a pozdější správce dalších třicet let. Když se o patnáct let později, za velké slávy, začal stavět nový kamenný most, později pojmenovaný na památku osvíceného císaře, dívali jsme se z okna našeho domu, spolu se svou ženou a dvěma dcerami, na královský průvod. Císař se na chvíli zastavil přímo u zdi našeho domu. Má mladší dcerka mu nadšeně mávala a on jí na oplátku věnoval krátký úsměv. Od toho dne jsem chodil každý den na obhlídku a pozoroval jak práce na novém mostě pokračují.

Bohužel, mé zranění si i po letech nepřestalo vybírat svou daň a po jedné z tuhých zim se bolesti z nohy přesunuly do beder a nemoc mne definitivně upoutala na lůžko. Další zima byla pak mou poslední. V domě voněla smůla z hořícího dřeva a má dobrá žena svírala mou chladnoucí ruku. Představoval jsem si, jak mé děti budou jednou kráčet po tom nejkrásnějším mostě na světě a bylo mi líto, že já se toho již nedožiji. 

Opar nad řekou se rozplynul a chladné zimní slunko se nesměle opřelo do mohutných kvádrů tvořících mostní pilíře. “Tak ty nám tu boříš mosty!” Zmateně jsem se zadíval na rozesmátou dívku, stále stojící těsně za mnou. “Ale nic si z toho nedělej, bez tvého přání by nikdy nevznikl tenhle.” 

Dlouho jsme ještě stáli opření o kamenné zábradlí. Její smích po chvíli utichl a jen tu tiše stála se mnou. Oči upřené na tekoucí hladinu řeky, kde se v každé vlnce, v jednom jediném okamžiku, rodilo další nekonečno příběhů. Most se zaplnil turisty a opodál začat flašinetář hrát první odrhovačku toho dne. “Nemáš nějaké drobné?” Zeptala se. “Kývl jsem a sáhl do kapsy. Vytáhl jsem minci a podal jí dívce. Ta si jí nejdříve prohlédla a pak jí velkým obloukem vhodila přímo doprostřed připraveného klobouku. Mince se ještě před dopadem ve vzduchu otočila a nečekaně silně se zaleskla. Promnul jsem si oslněné oči a když jsem je otevřel, dívka byla pryč. 

Dala se do mne zima a tak jsem pomalu vykročil malostranským směrem. “Haló, pane!” Ozval se v tu chvíli flašinetář. “Tohle tu pro vás nechala ta vaše známá.” Mával na mne obálkou s velkou červenou pečetí. Vzal jsem si jí od něj a chystal se pečeť rozlomit. “Prý to máte otevřít až večer, před spaním.” Ozval se znovu flašinetář. Jako bych v tu chvíli zaslechl její – věř mi. Překonal jsem tedy zvědavost a již bez dalšího otálení jsem vyrazil pryč z přeplněno mostu. 

Když jsem večer ulehl, rozsvítil jsem lampičku a sáhl po obálce, kterou jsem si před tím položil na pelest postele. Opatrně jsem rozlomil pečeť a obálku otevřel. Uvnitř byla malinka kartička se třemi písmenky. Teď.

Od tohoto okamžiku vím, že velkému čaroději stačilo zvládnout jeden jediný trik, aby mohl spustit celé toto divadlo. Ale o tom zase někdy příště…..