Když přijde zlo na dětské hřiště. Aneb o dece doby.

Není to lehká doba a někdy ta deka, která na nás padá, nemusí být k unesení…

Včera jsem šel domů procházkou s Kačabkou a navštívili jsme dětské hřiště, na kterém si pak ten náš skřítek další hodinu hrál. Tedy – řádila jak tornádo, a to společně se zhruba desítkou ukrajinských holčiček. Dětský smích, radost a nevinnost v té nejkrásnější podobě. Úplně jiný vesmír představovaly maminky těch děcek, které vždy na chvilku přišly, upravily tričko, zeptaly se, je-li vše v pořádku a pak se vrátily s úsměvem na lavičku. Vzápětí vytáhly z kapsy mobil a začali něco psát. Úsměvy zmizely a ve tvářích se objevil strach, obavy, smutek, občas slzy.. a já si vzpomněl na ty hlasy:  Jezdí si sem na dovolenou, pro pět tisíc korun, mají se lépe než naši lidi… a jako, tak mockrát za poslední dobu, se mi stáhlo hrdlo a sedl na mne smutek smíšený se zlostí….

Již od základky jsem čas od času přemýšlel nad tím, jak se mohlo odehrát něco tak šíleného, jako světové války ve dvacátém století – tedy ve století, jehož i já jsem dítětem. Toto téma mě bralo od dětství. V deseti letech jsem přečetl jedním dechem Na západní frontě klid a od té doby jsem klid ve vztahu k tématu války v sobě nenašel. Vnitřní odpovědi na tuto otázku se samozřejmě proměňovaly s narůstajícím věkem. Vzpomínám si hlavně na velmi znepokojivý přelom, který přišel poté, co jsem zjistil, že s modelem nastíněným v Šíleně smutné princezně – tedy že na zemi sice existují lidé, kteří pro naplnění svých zvrhlých snů dokáží bez rozmyšlení obětoval nejen levé křídlo, ale klidně křídla obě, nicméně stačí říci dost a postavit je proti sobě do ringu a je vyřešeno – je něco špatně.

Prostě mi došlo, že tito „generálové“ nejsou výjimkou tohoto světa, ale že pouze amplifikují to, co je v určité části společnosti přítomno. Frustraci, hněv, malost, závist, neschopnost dohlédnout dále než za svůj pupek, mindráky z dětství, nezhojené rány z výchovy, neschopnost a neochotu se postavit na vlastní nohy atd. atd. Ty velké tváře světového zla zkrátka nejdříve jen foukají pod kotel a když je oheň dostatečný k tomu, aby začal ohrožovat okolí, nabídnou nějaké jednoduché řešení problému hašení. Historicky oblíbenou copingovou strategií je v tomto ohledu technika vztyčeného ukazováčku směrem ke skupině lidí, která za to může. Vedle Židů, migrantů všeho druhu, Romů a dalších tak zaujali čestné místo hromosvodu kolektivní frustrace ukrajinští fašisté. Jejich množství v Ukrajinské společnosti je sice asi takové, jako množství Syrských dětí, které v naší tradiční společnosti ohrožují naše tradiční hodnoty, ale to nevadí. Žijeme v neorealitě doby postfaktické.

Covid odhalil skutečnost, že v i v západní společnosti žije velké množství lidí, kteří se nedokáží orientovat v realitě, a tak si jí přizpůsobují obrazu svému. Mně osobně strhla tato zkušenost z mých brýlí filtr, který mi namlouval, že nesmyslům typu čipů ve vakcínách, nebo řízené likvidaci obyvatelstva ze strany židozednářů a iluminátů, člověk který absolvoval základní školu, nemůže přece věřit. 

Válka na Ukrajině odhalila, že tato neschopnost pojímat realitu v její mnohovrstevnatosti, krmená informačním balastem a nekonečnou touhou se bavit, (jev, který Koukolík nazývá – debilizací společnosti) v kombinaci s frustrací a zlobou, o které byla řeč, je skutečnou příčinou hrůz, které v minulém století představovaly obě světové války. A když se najdou novodobí Hitlerové, kteří začnou do této výbušné hmoty přilévat další hořlavé ingredience, může vzniknout požár, který nikdo zažít nechce. Novodobý Hitler není jen Putin, novodobý Hitler je každý, kdo se na popsaném stavu jisté skupiny společnosti přiživuje, kdo její frustrace nejenomže neléčí, ale ještě je schválně rozdmýchává. 

Tupou armádou, která pak následně vyrazí realizovat vlhké sny těchto pokřivených bytostí, jsou přesně ti, co si dnes fotí spézatky ukrajinských aut, na které si oni nikdy nevydělali. Ve finále již stačí najít ty šedé úředníky zla, malé Eichmanny našich dní, aby celé tažení řádně zorganizovali. Těch je v každé společnosti také dost.

——-

Z šedé stoky mých úvah mě vytáhly až rozjásané hlasy děcek na klouzačce. Kačabka mě chytla za ruku a táhla mě k lanové prolézačce. Když jsme opouštěli hřiště tak, ačkoliv se jí motaly nožky únavou, se hlasitě dožadovala – celou cestu tramvají – návratu na hřiště. Tohle mají být starosti dětí, tohle mají být jejich největší smutky. S tím, že do těchto starostí může zasáhnout nějaké neštěstí – nemoc, nehoda – s tím už jsem se v životě bolestně smířil – s tím, že existují lidé, kteří ve jménu svých mindráků dokáží schvalovat hromadné vraždění a maminkám, které se svými dětmi z pekla utíkají, dokáží vytýkat jejich auta, telefony atd. s tím jsem se nesmířil. Jediné, co jsem si uvědomil, že cítím hluboké pohrdání těmito lidmi. Ano, existuje skupina, které za to vlastně nemůže, jsou prostě hloupí, vyrostli v prostředí, které jim nedalo šanci být jinými, ale těch je málo. Daleko více je těch, kteří disponují intelektuální výbavou dostatečnou na to, aby – kdyby chtěli – byli schopní rozeznat realitu do bludu a svůj mindrák od jeho projekce do společného nepřítele. Ano, jsem si vědom toho, že pocit pohrdání není ničím cnostným a nejsem šťastný z toho, že jsem se s tímto pocitem na prahu svého půlstoletí na tomto světě musel potkat, ale ten pocit tam je. Společně s hlubokým smutkem nad stavem společnosti – do které zahrnuji celou Evropskou realitu, včetně té Ruské (nikdy jsem nevěděl, co je to být ten správný Čech) tvoří tyto dva pocity podobu mé deky. Kousavé, smradlavé s někdy dost špatně prodyšné. 

A co vaše deka? Z jakého materiálu je ušitá?