Kmotřička vánoční, aneb o slzách a člověku

Seděli jsme vedle sebe a chlad zimní krajiny tančil v podobě páry kolem našich úst. Slunce zapadalo za mračnou hradbu na obzoru a kmotřička stále nic neříkala. Sedáváme spolu poslední dny, po dlouhé odmlce, poměrně často, a tak už některé její triky trošku znám. A proto jsem si všiml, že kmotřička začíná slaďovat svůj dech s mým. Nejsem si úplně jist, jak přesně to probíhá, ale mám pocit, že nejprve ona přizpůsobí tempo svého dechu mému a pak pomalu zpomaluje a můj dech se jejímu přizpůsobí. Každopádně konec je vždy velmi podobný. Když se zdá, že již ani jeden z nás vůbec nedýchá – někdy to doprovází vjem, jako bychom byli oba součástí pomalého dechu krajiny – něco se stane.

 

Nejinak tomu bylo i tentokrát. Pomalu, opatrně vložila svou ruku do mé hrudi a jako by jemnými pohyby hladila samotné srdce. Pak náhle sevřela dva své prsty a já cítil, jak chytla nitku mého osudu. Ta bolest byla tak veliká, že jsem zakvílel jako divoké zvíře. Můj výkřik se nesl krajinou až vyplašil ptáky, kteří se letos rozhodli neodletět za sluncem do teplých krajů, schované v korunách holých stromů. Na připravenou dlaň druhé kmotřiny ruky, skanula slza, která mne pálila v očích jako snad samo peklo.  Cítil sem, že se z mých útrob dere druhá a za ní další, ale všechny jsem je spolykal. Ne nechci. Už nemůžu. Umřu, jestli ten vodopád, hrnoucí se z hlubin země, nezastavím.

 

Kmotřička pustila nitku osudu, kterou dosud svírala, a mně se ulevilo. Ruku se slzou natáhla před sebe a poslední paprsky zapadajícího slunce jí vzaly k sobě, aby z ní vykouzlily na nebi červánky.

 

“Jedna”, řekla po chvíli, “jedna z oceánu, který v sobě nosíš.” Lehoulince se usmála a pokračovala. “Ne neboj, není celý tvůj. Jsou to slzy všech bytostí, celého vesmíru. A vy všichni ho společně, skrze bolest svých srdcí, proměňujete v něco krásného a pracujete tak na společném díle.” Po malé, dramatické pauze, ano, občas se prostě chová jako herečka, však ještě dodala. „Ale neměl bys je tak polykat.“

 

Asi jsem vypadal velmi nechápavě, protože kmotřička, ano tuhle její tvář mám moc rád, se zatvářila lišácky a rozverně do mne šťouchla. “Dobrá, řeknu ti to tvým jazykem, třeba ti to bude srozumitelnější. Slzy jsou kód, kterým vesmír přeprogramovává všechny ztracené duše. Mnohdy se tak děje právě ve chvílích hlubokého smutku, protože právě v těchto chvílích ztrácíte obranu svých chtění a necháte na sobě pracovat moudrost světů, samotnou lásku stvoření, která jediná ví, co je pro vás skutečně dobré.”

 

Toto jsou většinou chvíle, kdy kmotřička odchází. Nebo prostě jen tak zmizí. Bylo tomu tak i tentokrát, ale protože byl vánoční čas, učinila tak svátečně. Na malou chvíli kolem rozkvetly kvítky drobných bylin a kámen, na kterém jsem seděl, se zalil světlem z jiného světa. Zavřel jsem oči, abych v sobě ten obraz uchoval a seděl tiše tak dlouho, dokud mne studený vítr a přicházející tma nedonutili odejít.