Seděl jsem na břehu jezera a pozoroval oblaka tmavnoucí oblohy na hladině. Občas jsem si rukávem staré fleecové bundy otřel solí zastřené oči.
V kraji panovalo ticho, do kterého jen sem tam z zpovzdálí pronikl štěkot psa z vesnice za lesem. Jednou za čas jsem se rozhlédl, jestli se někde neobjeví, ale dáma stará jako čas se evidentně rozhodla dát mi ten večer košem. A já bych jí zrovna tak rád pověděl něco od plic. Asi to to tušila, a tak raději nedorazila.
“Ty se prostě bojíš, milá kmotřičko, že bys mi tentokrát musela dát za pravdu. Že bys neměla žádnou moudrost ve své bezedné mošně, že bych měl pravdu, když bych ti řekl, žes to tentokrát přepískla a že občas, to tvé kroužení kolem, bere člověku poslední zbytky radosti ze života.”
Z mých úst se vydral tichý povzdech. Ve skutečnosti jsem toužil po její konejšivé přítomnosti. Zvedl jsem se a nasedl na kolo opřené o strom. “Ještě se trošku projedu, než padne tma,” pomyslel jsem si a roztlačil bicykl. Ačkoliv jsem další cestu neplánoval, vyrazil jsem automaticky směrem k mému oblíbenému stromu. Je to takový vysoký samotář, tyčící se u cesty. Každou zimu vypadá, že je to jeho poslední, ale každé jaro se ve zbytku koruny, ve výšinách kam žádný jiný strom nedosáhne, zazelená. A z té výšky pak osamoceně pozoruje poutníky, kteří se na cestě objeví. A ačkoliv se jeho větví žádný souputník nedotýká, také si s nimi občas povídá. To když se všichni sladí v rytmu větru a spolu s travinami tančí tanec tajemného dechu života. A když přijde vichr, tu s nimi sdílí jejich strach a znovu a znovu se učí, jak se poddat rozmarům osudu tak, aby s nimi sladil svůj pohyb a nevyvrátil se z kořenů, či nezlomil v půli. Vprostřed léta pak, těší se se svými vzdálenými druhy z kapek deště, které jsou poslední roky velkou vzácností.
Poutníci, křoviny, divá zvěř a i jeho vzdálení druhové k němu vzhlíží a přemýšlí. Co už asi všechno tento strom viděl? Představují si, jak asi vypadá svět viděný z jeho výšky. Někteří mu dokonce závidí. Já ne. Moc dobře vím jak se cítí. Jak je každé jaro znovu překvapen, že se do jeho starého poničeného těla opět vrátila míza spící v kořenech a on opět může pohlédnout na svět ze své ztepilé nepohnutosti, ačkoliv už byl smířen s tichem zimy. Moc dobře vím, jaké to je, vidět svět v jeho propojenosti, vidět jako první blížící se bouři a nemít se kam schovat před letním sluncem. Moc dobře vím, jaké je to tančit s celým světem společný větrný tanec, ale nemoci se ho dotknout. A přesto s ním být tak pevně spojen v pletenci svých neviditelných kořenů.
Nevím, jak dlouho jsem tam stál a objímal toho starého druha. Dotýkal se prsty jeho staré kůže a i hlubokých šrámů. Vyživoval jeho kořeny prameny slz a v tichosti jsem mu vyprávěl. O bolesti, bezradnosti, touze, snech, bezmoci a lidském klopýtání. Poslouchal tiše a když se utišil uragán mého nitra, začal vyprávět také. O hlubokém smutku a o lásce, která v tomto světě nemůže dojít naplnění. Její plnosti se lze však v tichosti noci dotýkat a společně s hvězdným nebem o ní zpívat nikdy nekončící píseň.
Nakonec mi prozradil jedno tajemství. “Někdy přichází zvěř z okolních hvozdů a naslouchá této písni hvězd. Někdy dokonce, i nějaký odvážný opeřenec usedne do zbytku mé koruny a ani nedutá. A občas, ráno, když na obzoru spatřím první paprsky slunce, leží u mých kořenů mrtvá laň, nebo jiný obyvatel lesa. Ano, chodí si sem poslechnout tuto píseň, aby tóny její melodie doprovodily jejich duši na druhý břeh. Když se toto stane, poslouchám pak následující večer, velmi tiše, píseň hvězd a těším se, až v tom mohutném chóru zaslechnu nový hlas. A teprve s ním připojím se ke zpěvu i já sám.”
Když jsem se vracel potemnělou lestní cestou, konečně jsem jí zahlédl. Kráčela směrem k onomu moudrému stromu. Pomáhala něžně vyhladovělému beránku, kterého jeho matka již neměla sil krmit. Zastyděl jsem se v té chvíli za svou sebestřednost a sklonil hlavu. Beránek se v tu chvíli z posledních sil ke mne rozeběhl a hlavou do mne šťouchl. Vím, beránci se neumí smát, ale přísahal bych, že v tu chvíli se přesto usmíval. A já věděl, že nebeský chór bude mít zase o jeden znovu nalezený hlas více.