Krajem žítkovských bohyň

zitkova

Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Svou činnost nazývaly bohováním. Mezi bohyněmi se vyskytovaly i bosorky, což bylo označení pro ty, jež ke svému bohování užívaly černé magie.

Kniha „Žítkovské bohyně“ od Kateřiny Tučkové se stala bestsellerem. Příběh je vystavěna v reálném prostředí, na reálných postavách, nicméně je fikcí. Probudila však zájem veřejnosti o tento kraj. To jak knihu vnímá vnučka poslední žítkovské bohyně Irmy Gabrhelové si můžete přečíst zde – http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/kopanice-nebyly-rejdistem-carodejnic-gestapa-a-estebaku-rika-lydie-gabrhelova-20.html

 

Polemika nad knihou však není obsahem mého psaní. Rád bych se podělil o pár dojmů z pětidenního pobytu v tomto pozoruhodném kraji, který mně učaroval na první pohled.

 

Vnímání energie tohoto čarovného místa jistě umocnilo i to, že důvodem mého pobytu na Žítkové, byl výcvik systemických konstelací s Janem Bílým.  Hned první den po příjezdu, před samotným programem, jsem vyběhl na kopeček u hotelu a můj zrak upoutalo stavení nedaleko. Vypravil jsem se směrem k němu. Bohužel nebylo příliš času a nechtěl jsem hned první den přijít na program pozdě. Tak jsem se na cestě otočil a vrátil se zpět. O tři dny později jsem zjistil, že se jedná u usedlost, kde žila Irma Gabrhelová,

 

Ten samý večer jsme se s kamarádkou vypravili na kopeček ještě jednou. Byla krásná noc a po kopcích se proháněl vítr. Vítr, který byl živý. Nepřestal mne fascinovat po celou dobu pobytu. Těžko se popisují ty zvláštní pocity, když vnímáte, že něco tak neuchopitelného, jako vítr dozajista je, s vám komunikuje. Jak jsem již psal, nebyl to pouze chvilkový dojem. Ten pocit přišel vždy, když se vítr zjitřil. Bez ohledu na to, jestli byl den, či noc, i když v noci byl pocit komunikace určitě intenzivnější. Pocity, které při tom vyvstávaly, byly utkány z kvalit jako svoboda, pocit volnosti, síly a přitom velké něhy a lásky.

 

Noční pohled na okolní kopce má své kouzlo i v tom, že usedlosti netvoří vesnice,  ale vždy pouze pár chalup pohromadě, pak hodně dlouho nic a kdesi na dalším kopci či stráni opět pár chaloupek. Světla pak spíš jen problikávají večerní tmou, jak poutníci sedící u ohně. Pohled neobyčejně konejšivý a při tom také plný jakési drsnosti, kterou kraj vyzařuje též.

 

Když jsme o pár dní později vyrazili na výlet na Slovenskou stranu, byl jsem trošku zklamaný. To co ze shora, z kopců vypadá tak romanticky, je díky tomu, že mezi jednotlivými usedlostmi vedou asfaltové cesty, spíše jakýmsi hobitínem. Jako by se kouzlo celku rozbilo pohledem na jednotlivosti. Přístupnost a civilizace si holt i zde vybraly svou daň.  Co civilizace na Slovenské straně vzít nedokázala, je živá, žitá a všudypřítomná zbožnost. Opečované kapličky, zvonice a boží muka – to vše dýchá životem a člověka uvnitřňuje.

 

Večer toho samého dne jsme vyrazili na jiný kopec v blízkosti Žítkové na noční bubnování. Noc proměnila kraj opět v kouzelný prostor, vítr se občas prohnal mezi bubny a z jasné oblohy zářil předúplňkový měsíc. Byl to nádherný večer. Poprvé jsem však zaregistroval, že energie místa nevnímáme všichni stejně. Někteří se zde „prali“ s jakýmisi „temnějšími“ silami. Já jsem celou dobu vnímal pouze ohromnou harmonii a konejšivý pocit lásky, která jako by vyzařovala z každého stébla trávy a vítr jí roznášel po okolních kopcích.

 

To samé se pak opakovalo ještě jednou a to právě při návštěvě domku Irmy Gabrhelové. Zatímco některým se točila hlava a bylo jim mdlo, já bych si nejraději zalezl do duchen na staré posteli, stočil se do klubíčka a slastně usnul. Láska, vřelost, zbožnost, moudrost. Ani stopa po jakékoliv těžké energii, kterou bych po přečtení knihy i očekával. S tou jsem se měl setkat až poslední den pobytu a to v intenzitě opravdu neočekávané.

 

V den odjezdu se Jan rozhodl oživit v globální konstelaci starý egyptský mýtus o Osiridovi. Egyptská mytologie mou pozornost poutá už hodně dlouho, o návštěvě Egypta jsem kdysi psal.  Byl to pro mne zážitek na celý život. Byl jsem proto trošičku zklamán tím, když mne Jan pověřil focením konstelace, což mne vyřadilo z možnosti se jí účastnit. Přesto jsem nějak cítil, že budu součástí procesu, který se bude v konstelaci odehrávat. Postavil jsem se na stůl pod oknem, jež směřovalo na Slovenskou stranu. Ze shora se bude určitě dobře fotit.

 

Nebudu popisovat průběh konstelace, jen to, že v určitou část se stalo něco neočekávaného. Jako by se z kopců směrem do sálu skrze okna hrnula nějaká těžká energie. Byl jsem zaskočen, protože jsem jaksi nebyl naladěn na podobné vnímání. Byl jsem v tu chvíli pouze fotografem. Okenní tabulky za mými zády se začaly chvět a s nimi i žaluzie. Snažil jsem se soustředit na focení, ale pocit byl tak intenzivní, že jsem se přistihl při jakémsi výpadku, kdy jsem dění pod sebou vůbec nevnímal. Měl jsem pocit, že jsem jakousi hrází mezi konstelací a tím, co se odehrává za mnou. Pocit sílil tak intenzivně, že jsem měl několikrát namále zakřičet, ať Jan konstelaci ukonči. Jako by něco nechtělo, abychom ten starý mýtus oživovali. No a pak se stalo něco pozoruhodného, co připomínalo výjev z pohádky od Disneyho. To něco zastřelo celou konstelaci do jakési mlhy a já jsem věděl, že od té chvíle je celá konstelace fake. Jako by jí někdo přeprogramoval. Vítr utichl a konstelace dospěla rychle do vybledlého konce. Tento vjem jsem si vybavil až za nějaký čas po ukončení.  Jako bych i já byl nějakou dobu zastřený mlhou. Nechci spekulovat o tom, co se dělo, ale intenzita celého zážitku mne opravdu hodně překvapila. Několikrát jsem se snažil na stole uzemnit, vždyť přece jenom fotím konstelaci, nic se neděje, jsou to jen pocity… a vždy bylo mé rácio tou silou rozcupováno na kousky.

 

Ten den byl úplněk a my se odpoledne rozjeli do svých domovů.  Netušil jsem, že ještě téhož dne navštívím toto místo znovu. Po té, co jsem po návratu večer usnul jako miminko, jsem se ocitl v chaloupce jedné z bohyň. A tentokrát to bylo se vším. Zaříkáváním, odléváním vosku, léčením…. Mohl jsem vidět, jak se kolem chalupy pohybují a houfují síly světla, ale i síly tmy. Bylo to mocné a krásné rozloučení s geniem loci místa, které mi přirostlo k srdci.