Včera jsem po cestě do Nymburku projížděl autem hejnem černých vran. Možná to byli havrani, ale to není podstatné. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na dvě povídky, které jsem napsal přes více než deseti lety. Když jsem si je po návratu domů přečetl, shledal jsem je stále živými…. toto je první z nich.
„Křik vran prý utichá, až když vrány odlétnou.“
Sedím v koruně stromu s opadaným listím. Pozoruju to vraní hemžení pod sebou na rozbahněném poli. Ach jo. Dovlekl jsem své bolavé, nemocné tělo až sem a s vypětím sil se vyšplhal do sedla ve větvích. Kdo ví, třeba je to naposled. Dýchal jsem zhluboka chladný podzimní vzduch a pozoroval vesnici schovanou z části pod kopcem. Po krátké chvilce jsem ucítil ten jemný pocit kdesi v hrudi, který ohlašoval příchod ticha. Tak dlouho jsem ho nezažil. Tam dole, mezi lidmi a v neustálém pocitu bolesti vlastního těla, jako by pro něj nebylo místa. Proto jsem se rozhodl vypravit sem. Unavit své tělo tak, že třeba na chvilku zapomene zlobit a uniknout křiku bab na návsi, nadávajících na drahý chléb.
Už, už se tajil dech, vzduch zazářil – a v tu chvíli přilétly. Vrány. Pole pod nimi zčernalo a jejich křik zahnal ticho kamsi do zapomněna.
Místo tichého rozjímání mi vyhrkly slzy. Slzy lítosti nad sebou samým. Aby toho nebylo málo, tělo se ozvalo a mně se začalo chtít na záchod. Budu muset slézt dolů a najít někde vhodné místo. Po dlouhé době jsem se přistihl ve stavu sebelítosti a nenávisti ke svému tělu. Je tu tolik těl, o které se jejich majitelé vůbec nestarají, ba naopak, dělají vše proto, aby je řádně zhuntovali, a to moje hloupé tělo přes veškerou péči jen zlobí a všechno komplikuje. A když ho přes toto všechno dovláčím až sem, tak se k tomu přidají ještě ty uřvané vrány. Propadal jsem se ještě hlouběji do svého smutku a při tom slézal ze stromu. Když už jsem byl skoro dole, sklouzl jsem a spadl na záda přímo do bahnité louže. Vzlykot se změnil v hysterický smích.
Chvilku jsem ležel bezmocně na zádech, ale i v tuto chvíli nedalo tělo pokoj. Znepokojivý pohyb ve střevech mě donutil vstát a rychle si stáhnout kalhoty. Seděl jsem na bobku, po kotníky v bahně, špinavý, mokrý a v křečích vykonával svou potřebu. Obraz bídy a utrpení člověka. Dostal jsem vztek na ty vrány, které na sebe dál nevzrušeně pokřikovaly a pranic si nevšímaly mého neštěstí. Když bylo vykonáno, vypravil jsem se k narušitelkám se záměrem dát jim to pěkně sežrat.
Vrány se ani nenamáhaly vzlétnout. Jen mi uhnuly z cesty, abych na ně nešlápnul. Došel jsem skoro doprostřed pole a byl obklopen tím černým hlučným mořem ptačích těl. Usedl jsem rezignovaně do hlíny a začal krákat s nimi. Po chvíli jsem křičel z plných plic – krá, krá, krá, krrrá….
Nevím, jak dlouho jsem takto krákal, ale vím, že najednou uprostřed toho hluku vytrysklo ticho v takové mohutnosti, jako nikdy před tím. Objalo mě jako máma děcko a schovalo ve svém náručí. Dál stál kdosi na poli a překřikoval se s vránami, ale já to nebyl. Respektive nebyl jsem jím o nic víc či méně, čím jsem byl a nebyl všemi těmi vránami a vším tím křikem. Pak vrány vzlétly a vytvořily kolem mě živý vír, jehož síla mě ještě více vtáhla do ticha. Sestřičky moje, jste tu se mnou, jsme tu spolu.
Sychravou tmou schází postava ke vsi. Nikým nepovšimnuta prochází návsí a míří ke svému obydlí. Tiše odemyká, všichni už spí. Dlouho ještě sedí na židli a pozoruje v přítmí světla venkovního osvětlení, které proniká skrze závěsy, spící těla svých dětí a své ženy. Usmívá se. Ví, že jsou tam také, jako sestry vrány. Kdyby teď měl umřít, byla by to dobrá smrt.
Druhý den kouzlo pomine. Záblesky ticha ho však doprovází dál a sílí vždy s křikem vran.