Iluze toho, že štěstí a svoboda na nás čekají někde vně, v dálce, v exotické zemi, u jiné ženy či jiného muže, v jiné situaci – více peněz, zdraví, slávy, vlivu, je příčinou naprosté většiny lidských tragédií. Kvůli této iluzi opouštíme své děti, partnery, rozbíjíme to co jsme léta budovali, nenávidíme, nespíme, fetujeme, krademe a také zabíjíme a začínáme války.
To vše děláme i v případě, že už k nám ta důležitá informace doputovala a my ji přijali za vlastní. Mnozí z nás ta slova slyšela, či četla mnohokrát. „Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.“ A přesto se v praxi chováme, jako bychom tuto informaci nikdy neslyšeli.
Proč? Inu, znáte to. Vědět o cestě a jít po cestě není to samé. To si také všichni uvědomujeme. Ale nedává to odpověď na otázku, proč když víme, že naše touhy nám žádné trvalé štěstí nepřinesou a zároveň víme, kde se pramen toho štěstí nachází, nejdeme tedy k prameni? Bylo by to přece logické.
Jednou z odpovědí může být, že máme strach. V okamžiku, kdy totiž k pramenu dojdeme, nebo spíše ještě dříve, kdy teprve pramen tušíme, či z dálky slyšíme jeho zurčení, se ocitáme v poněkud nepříjemné situaci. Všechny naše snahy, vše za co jsme v životě bojovali, vše o co jsme usilovali, ať už to bylo nízké, nebo takzvaně vznešené, se ukazuje jako taneček much okolo – však víte čeho. V tuto chvíli se naše iluze o nás samých začne bortit. Většinou se obrátíme a utíkáme zpátky a honem rychle si najdeme nějakou další touhu, která určitě bude stát za to. To činíme tak dlouho, dokud nás okolnosti a bolestné zkušenosti zklamání nepřivedou zpět, na cestu k prameni.
Tato cesta tam a zase zpátky se většinou mockrát opakuje. Po každé však dorazíme k onomu prameni o kousek blíže až ho jednou konečně najdeme. Zbývá poslední. Napít se. To však znamená, odevzdat i tu poslední iluzi, iluzi našeho já. Dokážeme to?
PS: Možná si někdo z vás položí otázku, proč jsem tuto úvahu nazval – Modrá víla. Pokud vás odpověď zajímá, tak jí najdete v Metafyzických příbězích od Eduarda Tomáše.