Noční putování

Narozeninový čas. Čas obrody, znovuzrození. Poutník pamatuje doby, kdy tomu tak skutečně bývalo. Jaro vonělo a zima se zahalovala ve vzpomínkách jako těžký sen. Jaro voní dál, překrásně, jen to znovuzrození se nějak nekoná.

 

Loni, když přibyl čtyřicátý křížek, poprvé nepolíbil na prvního máje ženu a své dvě malé slečny pod rozkvetlým stromem. Hadičky, na které byl napojený, to nedovolily. Říkal si však, že za rok touhle dobou už bude mít všechno za sebou a bude společně s ostatními doma užívat jara a všechno se spraví.

 

Letos je skutečně na narozeniny doma. Ale jaké to doma je? Bolavé, odmítavé, nevoňavé, těžké, slzavé, neradostné. A za sebou také nic nemá. Vše se zkomplikovalo a odložilo na podzim.

 

A tak, jako už tolikrát před tím, toulá se po nocích. Ve stínech hledá schované světlo, povídá si s duchy minulosti a snaží se dostat do plic tolik opojného nočního, vlahého, jarního vzduchu, kolik to jen lze.

 

Dostal klíče od babiččina bytu, aby si tam odnesl po babičce něco na památku. Absurdní je, že babička ještě žije, ale budiž. Venku už je tma a poutník doráží na místo, kde trávil dětství. Otvírá půjčeným klíčem a vzápětí propuká ve smích. V bytě není nic. Jedna krabice v rohu s popraskaným a rozbitým porcelánem. Nejsou tu koberce, záclony, skříně nic. V kuchyni na sporáku starý kastrol a v bytě jedna žárovka. Pilní příbuzní.

 

Sedí na zemi a dýchá tu vůni, kterou už nikdy neucítí. Takhle to vonělo u babičky vždycky. Každá babička přece nějak voní a jeho voněla vždy krásně. Uměla svou vůní vyplnit celý byt. A i když už tu vůbec nic není, ta vůně zůstala.

 

Loučí se s bytem, ale těsně před odchodem ještě usedá. Tělem mu cloumá žal a tak ho nechává. Je těch konců a loučení nějak moc a poutníkovi síly docházejí. Nechává slzy téct po tvářích a na chvilku vidí světlo dne, před dvaceti lety, když se sem babička nastěhovala. Bylo neuvěřitelné, jak rychle dokázala svou vůní byt naplnit. Ještě zdaleka nebyly vybalené všechny krabice a byt voněl přesně tak, jako ten starý, který opustila. Ten v domově pro seniory, kde nyní přebývá, už tak žel nevoní.

 

Když se vykutálí poslední slza, bere za kliku, poslední nádech a zavírá dveře.

 

Noc voní deštěm a rozkvétajícími šeříky. Ještě je čas, než pojede poslední metro. Půjde se projít. Je zvědavý, jestli se tu opět potká, tak jako mnohokrát před tím, když se zde procházel, se sebou samým. Zamíří k místu, kde si jako šestiletý poprvé hrál venku. Než se tam dostane, jde kolem zeleného plácku, kde jako větší kluk ztropil se svými kumpány pěknou lotrovinu. Vodotrysk z uraženého hydrantu hlavního rozvodu pro celé Jižní město byl i v hlavních zprávách. Voda stříkala do výše osmého patra přilehlého paneláku. Usměje se při té vzpomínce.

 

Zatočí za roh a rychle sklopí oči. Na setkání byl připraven, počítal s ním, ale dobu jaksi netrefil. Po chodníku naproti němu se plouží vyzáblá, bledá postava. Je mu dvaadvacet a před dvěma měsíci utekl z nemocnice, kde ho už pohřbívali, na revers. Poprvé od té doby zkouší obejít barák. Jde to těžce, sotva dýchá. Tázavě se na poutníka podívá. Poutník cítí tu otázku, ale nechce jí slyšet, protože nezná odpověď. A nechce mu říci, že za malou chvilku, až zajde za roh, jeho svěrače povolí a dalších čtrnáct dní se na další procházku neodváží.

 

Přidává tedy do kroku, s hlavou sklopenou, zmateného nebožáka nechává za sebou. Netrvá dlouho a doráží k pískovišti. To už tam není, a ani v prvních dnech, kdy se nastěhovali nebylo. Ale to nevadí. Důležité je, že ten malý chlapeček je právě venku. Sedí v prohlubni od rypadla bagru, který stojí opodál. Z hlíny modeluje hrad. Je soustředěný a šťastný. Venku je krásně, máma po něm občas hodí okem z balkónu a on může být sám venku. Cítí se velký a svobodný. Poutník z něj nemůže spustit oči. Chlapeček po chvíli zvedá hlavu, sundá brýle a promne si oči. Nevidí ho úplně, ale tuší, že tam poutník stojí. Co mu asi chce říci? Poutník se však ulekne. Ani pro toho malého nemá žádná moudra. Ksakru, tak to při minulých setkáních nebývalo.  Pomyslí si.

 

Po chvíli mlčení však přece jenom nějaké myšlenky přicházejí a začínají se formulovat.

 

Omlouvám se, že pro tebe nemám žádná velká slova, snad jen mne napadá, abys dával v životě bedlivý pozor na velmi důležité chvíle, které jsou velmi krátké, ale zásadně určují naše další kroky. Může se v nich hodně získat, ale také hodně ztratit. Důležité je ,v takové chvíli, tvé rozhodnutí. Není ani tak podstatné, jakou cestu si vybereš, ale že si vybereš opravdově. Nejhorší však je, nevybrat si žádnou cestu, zřeknout se svého rozhodnutí. K tomu, aby bylo možné takovou důležitou chvíli zpozorovat, je zapotřebí být trošku více potichu, než máš ve zvyku. A také trošku více poslouchat ostatní, než jenom sám sebe.

 

Malý se ošije, ale poslouchá dále.

 

Pokud si člověk té chvíle nevšimne, další čas není příliš radostný a může také hodně ublížit ostatním. Když už jsme u toho ubližování, víš, mám tu tvou trošku přidrzlou upřímnost velmi rád. Je mi moc sympatická a vlastní, ale pozor. Upřímnost za každou cenu je ve skutečnosti sobectví. Chápu, že tomu teď nemůžeš rozumět, ale zkus si to zapamatovat a občas připomenou.

 

Chlapeček pomalu obrací pozornost někam za poutníka, ten však pokračuje v proslovu.

 

Nejlepší by bylo, kdy se ti podařilo na svou vlastní důležitost úplně zapomenout a postavit se vždy alespoň na druhé místo, na žebříčku důležitosti… V tu chvíli poutník poznává, že malý ho už vůbec neposlouchá. Ohlédne se a usměje. Za ním stojí ušmudlaná holčička z vedlejšího baráku. Poutní ví, že chlapeček za malou chvíli dostane svou první opravdovou holčičí pusu. Ne jako ve školce. Pořádnou, dlouhou. Že to bude jen přes sklo? To vůbec nevadí. Ta pusa bude mít takovou sílu, že dalších několik dní, nebude myslet na nic jiného.

 

Nechává ty dva jejich době, jejich okamžiku a odchází. Sice ho někde láká zůstat tam s nimi, prožít znovu tu velkou chvíli, ale ví, že to se prostě nedělá.

 

O pár minut později kráčí poutník cestou, kterou chodíval kdysi každý den do školy. O setkání není tuto noc nouze a tak už vidí na svůj věk poměrně vysokého chlapce, jak s aktovkou spěchá směrem ke škole. Na tváři má radostný výraz a skoro běží. Dnes bude velký den, podařilo se mu totiž sehnat úplně nová, svítící céčka. Ty nikdo jiný nemá! Už se těší, až bude v čáře sázet jedno svítící za alespoň pět normálních. Holky ho budou přemlouvat, aby jim nějaké vyměnil nejvíce dvě ku jedné. Od jedné od dvou se asi nakonec nechá ukecat.

 

Jeho zaujetí je tak silné, že si poutníka vůbec nevšímá. Poutník za ním hledí a ví, že ho má rád. Tenhle kluk je ještě v pořádku. Cítí tu chuť do života, radost, duši plnou očekávání budoucích dobrodružství. Ta chvíle, kdy se to celé pokazí, je ještě daleko, tak daleko.

 

Poutník bloudí mezi paneláky a ví, že tu znovu a znovu hledá ztracené kořeny. Kořeny, které byly kdysi násilně přeťaty a zbyly z nich jen vzpomínky. Bolestně si uvědomuje, že i jeho děti, pokud se nestane zázrak, budou asi takto bloudit po nocích. A třeba takhle bloudí všichni, ozve se v něm, protože naše kořeny nejsou z tohoto světa.

 

Ještě nedávno, když to býval moudrý poutník, řekl by. Ano to je ono. Je to fata morgána, iluze, odraz jiného světa, co hledáš, co všichni hledají. Žádné lidské kořeny neexistují. Náš domov není místo z cihel a kamení. Nyní však jen pokrčí rameny a v duchu si řekne. Možná tomu tak je, možná není. Kdo ví.

 

Připozdívá se a proto se vydává směrem k metru. Těch setkání dnes bylo mnoho a ještě více je vzduchu otázek. Začíná krápat a tak se zachumlá do zvednutého límce bundy. Jak tak přemýšlí, najednou ho mine, nebo spíše do něj v letu vrazí, mladý muž. Nebo alespoň se tak cítí. Na zádech nacpaný těžký batoh plný lezeckého vybavení. Je mu šestnáct a utíká, aby stihnul půlnoční vlak do Turnova. Přespí na nádraží a v šest vyráží courákem na Malou skálu. Se svítáním už bude se svými kamarády chystat výbavu pro první výstup.

 

Jak do poutníka vrazí, zavrávorá a na chvilku se ohlédne. V jeho očích je vidět údiv. Poutník jasně slyší, jak mu hlavou proběhne. Co je tohle za trosku? Trošku soucitně, trošku opovržlivě se na poutníka podívá a už utíká dál. Pryč od těch mrtvých trosek, kterými jsou jeho učitelé, spolužáci, rodiče a podivné smutné bytosti, které lze v noci potkat. Život čeká ve skalách, tam je to skutečné dobrodružství, ne tahle ubíjející šeď.

 

Poutník se snaží za ním zakřičet. Neodsuzuj to všechno tak radikálně, neutíkej před tímhle světem a zodpovědností. Už nejsi malý kluk. Skály jsou fajn, ale nejsou všechno. Něco důležitého ti právě teď utíká….

 

Marně volá poutník. Noc je tichá a bez lidí. Zachvěje se. V neděli večer se tou samou cestou bude ten mladý muž vracet o mnoho let starší. Setká se smrtí a bude chudší o jednoho kamaráda. Ještě více se stáhne ze světa, ještě více se ukryje do stínů skal. Smrt se stane jeho věrnou družkou. V životě, ve snech, později v povídkách a meditacích. A bohužel i ve vztazích, ze kterých také bude utíkat na pokec s kmotřičkou.

 

Klíče zachrastí v zámku, otvírá dveře. Rozsvěcí. V bytě je ticho. Je tu sám. Tedy není. Z prázdného pokoje se vypotácí rozespalý zrzavý kocour. Vyčítavě se na poutníka podívá. Poutník ho podrbe pod bradou. Kocourku omlouvám se, ale ty dobrotky co jsem ti na dnešek slíbil, nedovezli. Já vím že jsi měl také narozeniny. Nemůžu za to, prostě na to zapomněli. Tak snad příště.

 

Když přes sebe přetahuje deku a zhasíná, ví, že se do krajin svého dětství už nevydá. Tedy minimálně do doby, dokud nebude mít odpověď na nevyřčenou otázku, před kterou se schoval při prvním setkání. Stejně tak se nevrátí, bude-li odpověď záporná a bude doufat, že ten druhý, na svou otázku nalezne jinou odpověď, než nalezl on sám. Avšak, pokud bude odpověď kladná, určitě se vrátí, aby jí mohl churavému mladíkovi předat.

 

Pomalu upadá do snu a když už ztrácí kontrolu nad svým myšlením, zaslechne zoufalé volání, před kterým dnes utekl. Stojí za to, to všechno vydržet? Stojí za to bojovat? Stojí to všechno za to?