O lucidním snění jsem v minulosti již psal. Při lucidním snění si snící uvědomuje, že sní. Hloubka tohoto uvědomění pak umožňuje různé způsoby práce se snem. Snící může třeba své sny ovládat. Další z těchto možností, dle mého přínosnější, je naslouchání a aktivní spoluúčast na procesech, které se v bdělém snění odehrávají. Tímto způsobem se sny pracují například některé školy tibetského buddhismu.
Po sedmi letech, kdy se můj život přeskládal opravdu od základů, cítím, že se daly do pohybu věci, nad kterými člověk nemůže mít kontrolu. Jediné, co může, je s pokorou nechat vesmírného kováře, ať činí dle jeho vůle. V podobných časech se velmi často aktivují vrstvy našeho nevědomí a hovoří s námi pomocí symbolického jazyka, jehož abeceda je složená z živých znaků stvořených mimo světy přístupné běžnému vnímání. Jednou z říší, ve které s námi může tento jazyk komunikovat, jsou sny. Obzvláště pak sny lucidní.
Vzkazy, které při těchto příležitostech dostáváme, jsou většinou velmi individuální. Avšak, člověk jako oddělená bytost, je stejnou iluzí, jako oddělenost kapky od oceánu. A proto tyto obrazy mohou mít přesah, který může oslovit i ostatní. Ostatně tím samým jazykem jsou psané mýty, které působí na celospolečenských úrovních.
Jedno takové lucidní dobrodružství, s komentovanými poznámkami o některých symbolech, jsem pro případné zvídavé čtenáře sepsal. Načasované bylo pěkně, odehrálo se při svítání, před prvním školním dnem.
……
Jdu do školy, rok do maturity. Na nohou tenisky, ze kterých mi kouká palec. Říkám si, že to bude trošku ostuda, hned první den dorazit do školy s děravýma botama. Hlavou mi běží úvahy. Je to divný, studuju už tak dlouho a pořád mám ještě před maturitou. Sny o tom, že mám stále před maturitou se mi opakují možná dvě desítky let. Pak mi dojde, že už jsem mezi tím vystudoval i vejšku. Sakra, tady něco nesedí. Zamířím směrem od školy, kde se nachází alej ze stromů s kamennými kvádry, připomínajícími náhrobní kameny. Dívám se na díru v botách a v tu chvíli mi dojde – tohle je sen, tohle není realita. Rozhlédnu se kolem sebe, všechno je však tak reálné. Pokud je to sen, budu umět létat, dojde mi. Nejsem si však úplně jistý, a tak se nechci odněkud vrhat. Vyzkouším to tedy obráceně. Chytnu se hrany jednoho z kamenných kvádrů, je tak dva metry vysoký, a zároveň zároveň se odrazím nohama a přitáhnu rukama, jako bych chtěl na kámen vylézt. Vzlétnu. Tímto způsobem jsem nikdy létání ve snu nezačínal.
V tu chvíli je mi jasné, že sním. Letím pár metrů nad zemí a spatřím koleje. Vzápětí letím ve výšce asi metr a půl nad kolejemi. Proti mně jede vlak. Vzpomenu si na podobné snové – lucidní dobrodružství, které se odehrálo, tipuji více než před deseti lety. Vlak je dopravní prostředek, přepravující velké množství lidí po pevně stanovených trasách. Ve snech tak bývá symbolem jakéhosi společensko-individuálního směřování, které je však – i když zrovna putujeme malým jednokolejným motoráčkem do neznámých krajů – už nějak připravené, vychází ze společensky akceptovaných zvyklostí a v rámci nich poskytuje velké množství svobody a možností výběru. Jsou to mentální trasy vyježděné našimi předky, našimi současníky a námi samotnými. Vlak také může značit jakousi společenskou karmu, které jsme součástí. Tato mentální schémata jsou nesmírně silná, vlaku se do cesty jen tak nic nepostaví a pokud ano, je nemilosrdně zničeno. I ve snu, a zvláště při lucidním snění, ve kterém není problém pohybovat se mimo rámec přírodních zákonů platných v našem světě, není jednoduché této silné energii čelit. Tenkrát byla síla reprezentovaná vlakem i ve snu příliš silná na to, abych dokázal nechat vlak jen tak projet sebou a zůstat stát na kolejích. Musel jsem se postavit vedle kolejí a jediné co jsem dokázal, bylo strčit do jeho trasy ruku, kterou vlak projel. I tak bylo velmi těžké tuto energii ustát. Tentokrát jsem se zastavil v kolejišti, uklidnil mysl a čekal. Nebylo to žádné přetlačování, nebo nějaké dokazování si něčeho. Byl to pouze test průchodnosti mysli. Když byl vlak těsně přede mnou, zavřel jsem oči, abych se mohl lépe soustředit. Pak jsem již cítil, jak vlak projíždí mým tělem. Byl jsem schopen identifikovat jednotlivé tendence a síly, ve vlaku sídlící a cítil jsem tu ohromnou sílu, které se mnou prohnala.
Když vlak projel, vznesl jsem se zase výše. Uvědomil jsem si, že kousek za blokem domů musí být řeka. Nabral jsem výšku a skutečně. Řeka se vinula městem a já pocítil ohromnou radost a záplavu lásky. Moje milovaná řeka. Rozlétl jsem se k ní a vzápětí letěl kousek nad hladinou, směrem po jejím toku. Sepjetí s řekou sílilo. Znám ten pocit z našeho světa u dvou řek. Primárně u Vltavy a také u Sázavy. Tady byl však až extatický. Po chvíli letu a vzájemné radostné komunikaci mi došlo, že se chystá nějaký další krok. Ihned jsem si uvědomil, co je třeba učinit. Vydat se proti proudu řeky. V tu chvíli už jsem byl skoro jeden s řekou samotnou, jakési silové pole v jejím proudu. Řeka bývá symbolem přirozeného toku života, který se přizpůsobí korytu a terénu. Pokud se tomuto proudu podvolíme a necháme řeku, aby nás nesla, je to velmi úlevné. Avšak součástí procesu, ve kterém život hledá a objevuje sám sebe v různých formách, v procesu individuace, je třeba se také vydat proti proudu, k prameni. Začal jsem tedy brzdit, což způsobilo, že se začaly vytvářet víry. Proces to nebyl nijak dramatický, jen jsem si uvědomoval přítomnost ohromného množství energie. Když se víry zastavily vprostřed toku a učinily první pohyb směrem proti proudu, ocitl jsem se v tunelu.
Byl jsem v tu chvíli stále jen jakousi živou, energetickou entitou, spíše než člověkem s tělem. Tunel začínal pár metrů za mnou. Jeho vchod byl ozářen světlem. Přede mnou byla tma. Jak nerad procházím ve snech tunely a jak lákavé bylo vydat se za světlem, ale věděl jsem, že tudy má cesta dnes nevede. Vplul jsem tedy do tmy přede mnou. Po velmi krátké chvíli jsem před sebou v dálce spatřil světlo. Tunely a úzké průlezy bývají ve snech spjaté se zrozením. Stanislav Grof se ve svých pracích podrobně věnuje teorii perinatálních matric, jednotlivým fázím porotu, které mají zásadní význam pro náš další vývoj. Toto lucidní putování nebylo o nějakých těžkých zkouškách, spíše o rozhodnutích a o změně pohybu, od navyklého, naučeného, daného – směrem ke kořenům.
Ocitl jsem se v jakémsi malém městečku. Byl podvečer, v ulicích bylo pár lidí. Již jsem byl zase člověkem. Nechtěl jsem na sebe upoutávat pozornost a nikoho polekat, a tak jsem kráčel po svých, místo toho, abych vzlétl. Až když nebyl žádný člověk v dohledu, opět jsem se vznesl. Rozhlížel jsem se po městečku a najednou spatřil dům, ze kterého se linulo příjemné teplo. V jednom z pokojíků byly dětské hračky a na stěně vysely hodiny. Tohle byl domov, lidský domov, v tom nejlepším slova smyslu. Uvnitř domu byly dvě bytosti. Schválně píši bytosti, nikoliv lidé. Jedna z bytostí byla žena a střídavě na sebe brala podobu matky a partnerky. Reprezentovala pozitivní aspekty ženského principu. Druhá bytost byla spíše mužem, ale hlavně byla dítětem. A ta zase byla střídavě sourozencem a střídavě vlastním dítětem. I já jsem měnil podstatu podle toho, jak se střídaly role bytostí uvnitř. Dokonce tu byla ukrytá ještě jakási meta dimenze, kdy jsem si uvědomoval, že to všechno jsem já, ale to jaksi nebyla pro toto putování podstatná. V domě vládlo bezpečí a radost. Avšak po chvíli se opět dostavil onen pocit, jenž předznamenával nadcházející změnu. Vyrazil jsem po jednotlivých patrech domu vzhůru. Prodíral jsem se jakýmisi půdami, které byly umístěné nad sebou. V každé z nich byly uložené, nebo spíše odložené věci. Z přízemí domu se linulo teplo a cítil jsem, že těm bytostem dole je líto, že odcházím. Podíval jsem se směrem dolů a řekl jsem, že si tu něco odložím, až se budu vracet. Byl to zvláštní pocit, protože jsem zároveň cítil, že se vracet již nebudu a že to vlastně dělám pro ně. Vzápětí jsem ze svého snového těla vydoloval kus jakéhosi hlenu a ten nechal na jedné z půd. Hlen pohledem symbolického jazyka představuje základní substanci života.
Ocitl jsem se na střeše. Střecha byla vysoko nad okolím. Věděl jsem, že by nebyl problém vrhnout se přes okraj a letět dále, ale cítil jsem, že to není to, co by se mělo dít. Tento způsob řešení zapadal do starého schématu řešení podobných situací. Rozhlédl jsem se kolem a spatřil stará kamna. Nevěděl jsem sice proč, ale o to jasněji, že jsou klíčem k dalšímu kroku. Dotlačil jsem kamna na hranu střechy a vylezl na ně. V tu chvíli jsem věděl, že jsou symbolem všeho toho, co jsem zanechal v přízemí. Všech věcí, se kterými jsem svázán od dětství dosud. Ta část, která by chtěla jít dát, byla nyní svázána s kamny, které jí držely. Pochopil jsem, že další krok rozhodně není v mých, a možná ani v lidských silách.
Najednou se objevil na střeše indián. Přistoupil ke mne a začal zpívat. Emoce, která mne zaplavila, byla ryzí vděčností. Cítil jsem, jak tóny jeho zpěvu pracují na mé duši, jak jí posilují, hojí a chystají na další cestu. A věděl jsem, že ta píseň bude ještě nějakou chvíli trvat. S pocitem radostné vděčnosti jsem se probudil.