Na začátku byste si měli ujasnit, jestli hledáte pravdu, nebo vlastní spásu.
Přítel
Hledáme. Hledáme v dalekých zemích, u nohou učitelů s exotickými jmény, hledáme v dalekých učeních s neméně exotickými názvy. A přitom veškeré to daleké putování je jen Bilbovou cestou tam a zase zpátky. Pokud totiž není naše hledání pouze útěkem od sebe samých (což je v určitém slova smyslu vždy) a je upřímné, může mít vždy jen jeden jediný konec. Tím jsme my sami. A ne nějací jiní my, než jsme nyní. Nacházíme sami sebe přesně takové, jakými již jsme. Hledání není tedy nic jiného, než pokus odstoupit od sebe samých do takové vzdálenosti, abychom se mohli spatřit. Paradoxem je, že v okamžiku spatření se, vstupujeme opět sami do sebe. Obraz v zrcadle, který jsme tak dlouho hledali, opět zmizí, a svět, včetně nás, je takový, jaký je. Nic víc, nic míň.
Celé tajemství spatření odlesku vlastního já v zrcadle téhož je tak skryto v jediném okamžiku. Tento okamžik je vždy k dispozici. Nedosáhneme ho žádným cvičením, žádnými cestami, žádnými technikami, žádným hledáním. Dosáhneme ho jediným možným způsobem a to opravdovostí. Opravdovostí k sobě samým, k vlastní cestě. Z dosahování se tak stává přijetí. Žádný guru na světě nám nemůže na této cestě nic dát, protože on sám, na ní nestojí. Můžeme se potkat až za zrcadlem, nikoliv před ním. Tam stojíme každý sám. Absolutně sám. Dojít do tohoto místa vyžaduje odvahu. Odvaha je sestrou opravdovosti. Jejím dvojčetem.
A tak po puštění všech berliček, všech cest, všeho hledání, snažení, přimknutím se jen a jen k vlastní jedinečné opravdovosti, uděláme odvážný krok do prázdna vlastní samoty. Tento poslední krok vede po cestě, která je pod dohledem strážných Sfing. Ty nemilosrdně odhalí jakoukoliv snahu, ať vědomou či nevědomou, o propašování sebesvětější relikvie. Je jedno, jestli je to mantra od gurua, svatý obrázek, touha po osvícení, či jméno boží na rtech. Nic z toho nejsme my. To vše nám bylo zapůjčeno jako pomůcka na cestě, která se dříve, či později vždy stává berlou, kterou musíme odložit. Žádnou z těchto berliček jsme neměli, když jsme na tento svět vstupovali, a žádnou mít nemůžeme, když procházíme uchem jehly. Buďme dětmi…vzpomínáte?
Samotné zrcadlo se pak na okamžik, jenž se drží za ruku s věčností, objeví jen díky tomu, čemu pouštní otcové říkali boží milost. A jen působením této milosti nalézáme odvahu pozvednout hlavu a upřít pohled do očí sobě samých.
Není před a není potom v slově Božím.
Talmud
Druhý den po stvoření je svět přesně takový, jakým byl před ním. Jen již není toho, kdo hledal. Dokonce ani toho, co našel. Není totiž ničeho a nikoho, co mělo být nalezeno. Nic nepřebývá, nic nechybí. Možná si pouze uvědomíme, že to, co jsme považovali za konec, je jen dalším začátkem, a že sice dále žijeme v čase, ale náležíme věčnosti.
Záda bolet nepřestanou, daně taky nezmizí, princ ani princezna na bílém koni nepřijedou a když nám někdo šlápne na nohu, tak to pořád nebude příjemné. Takže jediný viditelný benefit mohou být snad jen ušetřené peníze za letenky a sebepoznávací semináře. Dalo by se tedy říct, že výsledek celého toho našeho hledání má pozitivní ekologický dopad. A to není zas tak málo 😊