„Drž se těch, co hledají pravdu. Varuj se těch, co jí našli!“
Když jsem poprvé slyšel toto zenové rčení, úplně mne zastavilo. Má totiž hloubku, není to jen lecjaké plácnutí do vzduchu. Je to dokonalé tlesknutí jednou rukou.
Na začátku prakticky jakékoliv vědomé snahy se někam pohnout stojí touha najít řešení, či vysvětlení nežádoucího stavu věcí. A tak se fyzik, nespokojený s chováním částic, které dělají, jako by newtonovská fyzika vůbec neexistovala, vydá hledat odpověď na otázku, co že se to tam vlastně děje. Tak se žena, nespokojená se svým milým vydá na sebepoznávací seminář anebo rovnou vyrazí za jiným. Tak se esoterik ponoří do barevných knih a do přediva svých myšlenek, aby konečně pochopil nepochopitelné. Všichni hledají pravdu. Tedy něco, co by napravilo, opravilo nebo alespoň osvětlilo a dalo smysl přítomné mizérii a nespokojenosti.
Avšak naše mysl často tíhne k jednoduchým vysvětlením. A tak se velmi často stává, že místo dlouhé pouti do neznámých krajin, která jediná má moc hledajícího proměnit, pouze převezmeme nějaké jednoduché vzorce, či vysvětlení, které stávající situaci alespoň na chvíli učiní snesitelnější a dá jí nějaký smysl. A tak si žena najde nového, lepšího muže, nebo muž novou, mladší a krásnější ženu a esoterik vytvoří nový vše vysvětlující myšlenkový koncept a snaží se do něj celou tu nevysvětlitelnou záhadu světa napasovat. Ti více nábožensky smýšlející vzkřísí nějakého nového boha. Jen těm fyzikům se toto nestává tak často. Jak se totiž noří do světa elementárních částic, jsou stále a stále překvapováni novým a neočekávaným. A tak zkouší, počítají, ověřují, vymýšlí teorie a ty se pak snaží ověřit v praxi. Tváří v tvář tomu malinkému nekonečnu zapomínají na nějakou konečnou pravdu, protože před nekonečnem se člověk stává pokorným. A tak jen hledají další a další souvislosti, tráví hodiny nad složitými výpočty a vymýšlí roztodivné přístroje, které by jim umožnili ověřit a pochopit více. Zůstávají na cestě pravdy, aniž by toužili po nějakém finálním, konečném rozuzlení, protože ví, že za každým takovým se stejně skrývá další.
Jejich kamarádi, dívající se na druhou stranu světa, pomocí teleskopů, zůstávají v úplně stejném úžasu, před tím druhým, a přece tím samým, velkým nekonečnem.
Hledači v oblasti ducha, jelikož nemohou a mnohdy ani nechtějí, ověřovat své poznatky a neunesou tu ohromnou dichotomii mezi děním nebeským a zemským, velmi často podlehnou pokušení nějaké konečné řešení nalézt. Nespoutaná kreativita mysli umožní vytvoření velmi sofistikovaných a na první pohled vznešeně se tvářících konceptů, případně se napojit na nějakého toho vesmírného rádce. Jen ti nejopravdovější dokáží hledat i poté, co už našli. Není jich mnoho a většinou nekáží na náměstích. Stávají se totiž dětmi, které v radosti ze hry samotné nemají potřebu ostatním vysvětlovat, jak báječné to je. Když se někdo přidá, nakažen jejich opravdovostí, vezmou ho do party jako sobě rovného.
Pravda, jako nějaký konečný cíl a smysl, totiž neexistuje. A je úplně jedno, jestli jí nazýváme osvícením, nirvánou, rájem, Bohem nebo dokonalou rovnicí. Pravda je, to, co je. Nebo spíše lépe, aby se nezapomnělo na jednovaječné dvojče pravdy, pravda je láska ke skutečnosti takové, jaká je, a nikoliv k takové, jakou bychom jí mít chtěli. Pravda je proud, který za každým „aha“ otevře úžas nad dalším nekonečnem. Být v pravdě znamená být opravdový k radosti, stejně jako k bolesti, k slzám, stejně jako k smíchu, k vlastní omezenosti stejně tak, jako k vlastní nekonečnosti. Být v pravdě znamená být v proudu. Jakmile pravdu zmrazíme do sebevznešenější idey, přestává být pravdou. Pravda není odpovědí, pravda je vždy jen otázkou. Pravda a láska jsou pak zároveň pozorností naslouchající této věčné otázce, ze které vyvěrají galaxie a všechny příběhy světa.