Když jsou nervy zjitřené velikým vypětím a tělo unavené nedostatkem spánku, tak člověk občas místo kolapsu zažije něco magického.
Pár dní po návratu z jednoho podivuhodného výletu cítím, jak vzpomínky na hluboké prožitky z této cesty mizí jak sen. A tak se je pokusím ještě vykřesat tímto psaním, protože bych je nerad ztratil úplně a věřím, že budou zajímavé i pro případné čtenáře.
Před tím, než se dostanu k cestě samé, jen uvedu, že zima letos byla opravdu dlouhá. A to bohužel nejen ta za okny, ale i ta psychická. V životě jsem zažil už hodně bolesti, ale takto bolavé srdce jsem asi ještě neměl. Celý proces započal už loni po operaci, kdy při předlouhém a pomalém hojení fyzických ran, začaly se odlupovat masky mého starého já. A to tak nekompromisně, že jsem občas jen lapal po dechu. Když jsem měl před lety vizi toho, jak procházím pouští, kde jsou na každé světové straně rozestavěny sfingy, skenující svým laserovým zrakem mé nitro, bylo to celé velkolepé, barevné, mocné a vznešené. Ve své vizi jsem se blížil k zrcadlu. (vzpomínáte na Nekonečný příběh?) K zrcadlu jsem však nedošel. Obraz Buddhy a Ježíše, který se ve vizi objevil, byl pro mne jaksi atraktivnější, než nějaké znepokojivé zrcadlo.
Nyní jsem však ležel na posteli ve své pracovně, roztřesený a bolavý před zrcadlem, které nemilosrdně odhalovalo mou nahotu a světlo z očí neviditelných sfing bez jediného komentáře vytahovalo z temnoty slupky já, jeho falešné motivy a celý ten ubohý lidský majestát. Nic velkolepého, mocného a vznešeného to tedy nebylo. Netušil jsem, že je to pouze úvod, před návštěvou zrcadla snad ještě mocnějšího.
Toto zrcadlo odrazilo obraz mých minulých skutků takovou silou, že to nelze moc dobře vyjádřit. Odraz byl tak silný, že našel odezvu i ve světě jevů a plutonské síly začaly bourat to, co jsem si myslel, že je tou jedinou motivací, smyslem a silou, která mi do teď umožňovala zde vůbec dýchat.
Nechci zde popisovat tento proces, možná jednou, až se na něj budu schopen podívat s větším odstupem. Navrch ještě není u konce. Celé to zde zmiňuji proto, abych uvedl věci do souvislostí.
Jelikož žijeme ve světě, kde si nelze jen tak sednou a pěkně nad vším meditovat, ale musí se (a vlastně i chce) také pracovat a vydělávat na živobytí, a také jsem se snažil udržet v chodu zbytky těch struktur, o který si stále myslím, že mají smysl a není dobré od nich utíkat, tak jsem toho v těch dnech a týdnech moc nenaspal.
Přesto všechno, jsem se na pracovní cestu do Trenčína těšil. Nějak jsem tušil, že pro mne bude důležitá, a minimálně, že si třeba od všeho trošku odpočinu.
Ještě v jednu hodinu v noci jsem dokončoval prezentaci a chystal si věci. Pak jsem na chvilku ulehl a v pět hodin zvonil budík.
Tělo z toho moc radost nemělo, ale nějaká nezdolná a částečně i radostná energie únavu těla přebila. Cesta byla dlouhá. Pro znalé stačí snad vyslovit to známé zaklínadlo – D1. V autobuse jsem ještě nervózně sledoval webové stránky školy, na kterou dělala dva dny před tím příjímací zkoušky starší dcera.
V půl druhé jsem vystupoval z autobusu a kousek od nádraží se na kopci tyčil hrad Trenčín. Ihned jak jsem vylezl ven, věděl jsem, že tu nejsem jen tak. Takový příliv energie nepamatuji minimálně dva roky zpět. Hrad na mne působil magicky. Vyrazil jsem směrem k penzionu, kde jsem měl zarezervované ubytování. Ten se nacházel v samotném centru města. Jen jsem si hodil na pokoj věci, převlékl se do kraťasů a vyrazil. Nechtěl jsem ani plýtvat časem s obědem. Po cestě na hrad jsem si tedy koupil zmrzlinu. Stála 50 centů. Dal jsem slečně minci a ona se tak zvláštně usmála. Zeptal jsem se, jestli je to tak v pořádku. Usmála se ještě jednou a odvětila, že ano. Natočila mi zmrzlinu a popřála hezký den. Až večer při placení večeře, jsem pochopil, že jsem jí nedal padesát, ale pouze pět centů.
Na hrad jsem vyrazil cestou, kterou turisté moc nechodí. Ne přes staré město, ale po schodech do lesoparku Březina. Ty člověka dovedou k průchodu skrze první hradby, který vede k Farnímu kostelu pod hradem. Od něj pak vede cesta vzhůru k hradu. Koupil jsem si vstupenku na velký okruh a stoupal dále. Potkal jsem asi tři lidi. Slunce pálilo jak v létě a já si vzpomněl na návštěvu Údolí králů v Egyptě. V tu chvíli se dostavil pocit, který jsem zažil i tam. Hranice mezi minulostí a přítomností se pomalu začaly chvět a já cítil, že se začínají pozvolna prostupovat. Mysl se v takových chvílích mění. Jako by se nacházela ve dvou světech najednou. Ti, kdo znají lucidní snění, ví, o čem mluvím. Jedna část mysli je normálně v přítomnosti, vnímá a reaguje jako vždy, avšak vědoměji, ostřeji. Druhá se noří do snu. V tomto případě nazývám tento sen minulost.
Vystoupal jsem na první hradní nádvoří, kde byli dva turisté, a vydal se po cestě kolem hradu k západní strážní věži. Prohlídka začínala za deset minut a nikde nikdo. Pak se vynořil dav turistů, kteří právě okruh dokončili. Čekal jsem opřený o hradní zeď, než dorazila průvodkyně. Na první pohled sympatická paní s delšími prošedivělými vlasy. Usmála se a místo pozdravu řekla. „No už to tak vypadá, že hrad je jen váš.“ Pak si mě ještě prohlédla od hlavy k patě a pokračovala. „A tipuji, že jste si koupil velký okruh, že?“ Přikývl jsem a cítil se trošku trapně. Bylo mi jasné, že kvůli mně bude muset běhat další hodinu a půl po hradě. A tak jsem odpověděl. „Ano, ale nemusíte všude chodit se mnou, stačí, když mi jen občas něco řeknete a budete ukazovat cestu.“ Paní se rozesmála a ledy byly prolomeny.
O chvíli později už odemykala masivní dřevěné dveře do Matůšovi věže. Byli jsme domluvení, že se za půl hodiny vrátím. Stoupal jsem po jednotlivých patrech a věděl jsem, že jsem doma. Se zaujetím jsem si prohlížel expozici zbraní. Ačkoliv všechny exponáty byly ve skleněných vitrínách, cítil jsem, jak mé prsty hladí čepel šavle, jak vnímají každou nerovnost. Cítil jsem její tíhu a vnímal, jak se záštita pevně opírá o zápěstí. O něco později jsem zase těžkal dlouhou pušku a kontroloval křesadlový zámek. Byl jsem trošku překvapen, protože puška byla podstatně novějšího data, než ona šavle, ale neřešil jsem to.
Postupně jsem vystoupal až nahoru na věž. Tam jsem zažil tři odlišné scény. Vlahý jarní podvečer. Dívám se do kraje, který se pomalu halí do ticha. Zdálky slyším cinkání a zaržání koně. Všude kolem je klid a mír. Cítím se dobře a jsem hrdý. I když hluboko v mé hlavě sílí obavy. Druhý obrázek. Pozoruji urputnou bitvu. Nemám strach a jen obhlížím celou situaci. Dole je křik. Cítím smrt, zoufalství, šílenství bitvy. Vím, že je to cena za moc, která mi byla svěřena. Beru jako samozřejmost, že ti muži pode mnou pro mne umírají. Je to jejich povinnost. Obrázek třetí. Shlížím z věže na probíhající rekonstrukci hradeb hradního příkopu a strážní věže. Jsem plně zaujatý dílem pode mnou a jsem opět hrdý a pyšný, protože vím, že je to z velké části mé dílo.
Po tomto výjevu zamířím dolů, kde na mne čeká průvodkyně. Procházím postupně celým hradem, a místo klasického vyprávění probíhá prohlídka tak, že se pouze ptám na věci a exponáty, které mne zajímají.
Dorážíme do obrazárny. Najednou mi zatrne. Přesně vím, jak se cítil při pózování ten podivně vyhlížející chlapec na jednom z obrazů. Pocit je tak intenzívní, že přecházím k dalšímu obrazu. Dech se na chvilku zastaví překvapením. Jedno z dávných spojení pootvírá své tajemství. V Atlasu mraků jedna z postav popisuje naše příběhy jako nekonečné kroužení bruslaře v dávno vyjetých dráhách v ledu. Dochází mi, že když jsem tohoto člověka před dvaceti lety poznal, tak „náhodou“ naše první společná cesta vedla na hrad Beckov a následně do Trenčína. Stejnou „náhodou“ je to nyní přesně dvacet let, co se tomu stalo. Pojítkem všech těch setkání jsou trojky v letopočtech. Nedívám se na jméno a nechávám ho zmizet za závojem snu. Vím, že jsem se sem přišel s těmi příběhy rozloučit, nikoli je oživovat.
O chvíli později zažívám stejné překvapení ještě u jednoho obrazu. Tentokrát mi ukápne slza dojetí. Tak i ty jsi tady, usměji se v duchu. Také nechávám ten starý příběh spát a vím, že tentokrát se loučit nemusím. Tento příběh je totiž stále velmi živý.
Zvuky, vůně a obrazy vyplňují celý zbytek návštěvy. Prohlídka nakonec trvá skoro dvě hodiny. Zůstávám na hradě zcela sám ještě další hodinu. Sedím opřený o skálu pod jedním z paláců a nechávám v sobě všechny ty odlesky minulosti doznívat. Vím, že odrazy mnohých z temných skutků těchto příběhů ke mne dolehly právě v tomto životě. Ostatně přesně toho samého roku, kdy jsem zde před dvaceti lety byl, má střeva začala krvácet a začal čas sklízení. Ve stavu hlubokého klidu se vydávám nazpět.
Po cestě zpátky se modlím, ať se dcerka dostane na školu, kterou si vybrala a moc po ní touží. Vím, že si to zaslouží. O čtvrt hodiny později mi přichází zpráva, že je přijata. Skončila na stejném pořadí, jako bylo číslo pokoje, na kterém jsem ubytován.
Po večeři vyrážím ještě na místní evangelický hřbitov. Když za sebou zavřu bránu, jsem opět doma. Nejraději bych si tam lehl mezi pomníky do trávy a vpil se do země. Nemá to však nic společného se smrtí, naopak, je v tom tichá, živá radost s intenzivním pocitem domova. Zůstávám až do setmění a pak se vracím do penzionu. Zjišťuji, že mám asi úpal. Sluníčko pálilo opravdu jak v létě. Nějak mi to nevadí. Beru si paralen, dám si ještě mátový čaj se zázvorem a o hodinu později už nevím o světě.
V 5:30 se probouzím. Do sedmi pracuji a jdu na snídani. Ten pocit, jaké to je, mít takhle brzo ráno hlad a chuť k jídlu, ten jsem možná také naposledy zažil před těmi dvaceti lety.
Prezentace se povedla, dvacet dam hltalo každé mé slovo a byly nadšené edukativního hrou, kterou jsem jim přivezl předvést. Nechávám v budově občanského sdružení uschované věci, a protože autobus odjíždí až ve čtvrt na šest, vyrážím nazdařbůh do okolních kopců na další výlet.
Voňavý jarní les. I když teplo je opravdu spíše letní. Sedím na kraji rokle na vysokém kopci. Poslouchám zvuky lesa, zpěv ptáků, praskání ve stromech. Cítím, jak mi po čele stéká krůpěj potu. Otírám jí hřbetem ruku. Na čele však necítím dotyk své kůže, ale hrubého koženého nátepníku. A už cítím i pevně utažený opasek a dýku k němu připevněnou. Vím, že už za chvilku budu muset jít. Čeká mne důležitá večeře s obchodníky a také s několika vysoce postavenými šlechtici. Mám dokonalý plán, jak posílit své postavení a ačkoliv se těším, tak ještě chvíli sedím a pozoruji les. Ano, mám to vzrušení rád, mám rád ten respekt, který mě všichni prokazují, mám rád jejich nejistotu při jednání se mnou, ale ze všeho nejvíce stejně miluji ten klid, když mohu být chvíli sám. V lese, v mém lese, doma. Proto se také občas toulám jen na lehko po okolí, občas se záměrem něco ulovit, jindy jen tak. Samozřejmě k nelibosti svých blízkých, kteří se o mne bojí. Ale já cítím, že se mi nemůže nic stát. Jsem silný a neohrožený.
Asi o hodinu později dorážím k nynějšímu památníku padlých. Pokloním se všem, kteří kdy položili životy za to, abychom my nyní mohli užívat míru, a otáčím se směrem k hradu. Čekám ten známý pohled na jižní opevnění a jsem překvapen, že nic nevidím. Chvilku je mysl zmatená, ale vzápětí si uvědomuji, že stromy, které nyní brání pohledu na hradby, tu nebyly. Lesy na jihu byly vykácená do velké vzdálenosti kvůli bezpečnosti. Vydávám se tedy mezi stromy intuitivně směrem k obranné baště. Za chvilku jí již vidím a přicházím blíže. Vylézám na hradby a dlouho sedím na jejich vrcholku a užívám si poslední chvíle mé cesty za starými příběhy.
Loučím se s nimi, ale hlavně se loučím s něčím daleko důležitějším. Odkládám meč, pušku, chtivost, erb, okázalost, touhu po prosazení svých pravd a všechno to ostatní válčení. Ctím ho, trošku se mi bude stýskat po tom pocitu síly a neohroženosti, kterou jsem cítil s mečem v ruce a při pohledu z věže, ale vím, že nastává konec této dlouhé etapy mého putování. Válečník se však nezmění jen tak v tichého mnicha, ale takový tichý bojovník, to by mohla být ta správná cesta. První etapa boje již dávno začala. Je jí přijetí důsledků toho, co člověk tak dlouho na své cestě zasíval a omluva všem, jimž působil bolest. Druhá etapa se již také hlásí o slovo. Prohlédnutí všech falešných motivací, vlastních masek a manipulací. Pak bude snad člověk moci vyrazit svobodněji a vědoměji do dalších dobrodružství.
Tak tedy s pánem Bohem, tajuplné město na Váhem, kde, jak jsem zjistil, poutník snil, či stále sní, hned tři své velké sny. A jen se musím znovu a znovu usmívat. Vždyť jeden z mých nejoblíbenějších filmů Gladiátor, který jsem viděl nespočetněkrát, vypráví příběh o moudrém římském císaři Marku Aureliovi, jeho synovi Commodovi a veliteli Maximovi. A tak se příběh pěkně uzavírá, protože když Římané začátkem našeho letopočtu posunuli hranice impéria k Dunaji a vybudovali systém pevností – Limes Romanus, postupně zakládali opevněné tábory i na sever od Dunaje. V Trenčíně zanechali originální doklad o své přítomnosti na území Slovenska. Památný nápis na svislé stěně hradní skály připomíná vítězství císaře Marca Aurelia a jeho adoptovaného syna Commoda nad Kvády v roce 179 našeho letopočtu v Laugaríciu. Podle latinského textu nápisu tehdy v Trenčíně bojovalo 855 vojáků II. legie pod vedením legáta Maximiana.
No a při pohledu na ten rok – 179, se směji dále. Bydlel jsem na pokoji číslo 17. Dcera u přijímacích zkoušek byla sedmnáctá z celkového počtu uchazečů a devátá z těch, co se jako ona, hlásili na hudební obor. Myslím, že je nejvyšší čas jít spát…
PS: Těsně před zavřením prohlížeče jsem si všiml ještě ještě jedné legrace. Smrt Matůše Čáka Trenčianského je většinou udávána do roku 1321. Ale není to jisté. Na velmi známém vyobrazení je uvedeno datum 1320. Stačí prohodit dvojici čísel a je to rok, kdy se odehrál tento výlet 🙂
