Bílá sobota je dnem, kdy se ztrácí odvaha a pohasíná naděje. Je dnem ticha tak tíživého, že i myšlenka na přicházející jaro zdá se být troufalým prohřeškem. Bílá sobota je bodem v časoprostoru, ve kterém se v různých etapách života ocitá každý z nás. Je místem, kde ticho přerušuje jen ďábelský úšklebek, ve kterém se zračí kruté konstatování. „Vidíš, já jsem ti to říkal, člověče. Tady jsem pánem já. Tvé naděje jsem přibil na kříž a nyní leží, přikryté plátnem, v kobce smrti.“
Letos jsme se ocitli v onom bodě kolektivně. Naděje na to, že alespoň v rámci euroatlantického prostoru došlo lidstvo k finálnímu poučení, že zabíjení a ničení není cestou ke štěstí, byla přibita na kříž a nyní nehybně leží, zabalená v igelitových pytlích, v přítmí márnic nebo ve studené temnotě hromadných hrobů.
Bílá sobota je v kolektivní perspektivě také prostoro-časem, který by neexistoval, kdyby každá doba a každá společnost neměla své Jidáše. Tedy ty, kteří nepotřebují a nechtějí žít. Jidášům stačí přežívat. Za příslib klidného spaní a plného břicha vymění duši a za pár drobných zradí to nejcennější, co člověku život nabízí. Svobodu. Svoboda vyžaduje odvahu. Sestrou odvahy je ale nejistota, protože odvaha se opírá jen a jen o naději. Jidášové potřebují k přežívání jistotu, kterou jim naděje nikdy nemůže nabídnout, a tak znovu a znovu, při pohledu na nehybně ležící tělo, přikryté zakrváceným plátnem, opakují slova, která jim z hloubek jejich duší diktuje strach. „Vidíte, lidé. Já jsem vám to říkal. Tady je pánem on a vy jste měli, stejně jako já, zavřít oči a s vděkem přijmou třicet stříbrných.“