„Naše životy nám nepatří, navzájem jsme spojeni, v minulosti i v současnosti.“
Atlas mraků
Žijeme v době, kdy ve všech oborech lidského poznávání a snažení dominuje jeden zásadní prvek, zásadní důraz. Tento důraz se jmenuje – já. Ať v psychologii, v zaměstnání, nebo i v současných duchovních směrech můžeme slyšet podobná slova. Tvůj život je v tvých rukou. Svým postojem můžeš změnit svět. Záleží jen na tobě. Jak ty budeš konat, tak se svět bude chovat k tobě, atd. atd. Všechny tyto věty ukazují na to, že se nacházíme ve stádiu, které Dane Rudhyar a před ním například Carl Gustav Jung nazval – individuací.
Toto stádium je reakcí na předchozí období, které bylo z našeho pohledu příliš fatalistické, člověk v něm jako jednotlivec neměl moc důležité místo, byl loutkou v rukách svých pánů a ti všichni pak loutkami v rukách Božích.
Je to právě tento proces, který stál v pozadí rozpoutání technické revoluce, pohřbil a stále pohřbívá autokratické režimy, díky němu mohl vzniknout feminismus, skončit otroctví, být uznána práva menšin, práva zločinců na civilizovaný soudní proces, zkrátka všechny výdobytky naší demokratické civilizace (včetně demokracie samotné), na které jsme tak hrdí.
Proces individuace samozřejmě zásadním způsobem ovlivnil a ovlivňuje i náš pohled na sebe samé, na naše postavení ve společnosti, společenství a ve vesmíru, na naší spiritualitu. Oproti předchozím fázím, působí tato fáze jako osvícení. Dává možnost vystoupit ze stínu, dává možnost stát se tvůrcem svého vesmíru, dává šanci dosáhnout svobody a naplnění. Ovšem jako všechny ostatní fáze, je i o ona „pouze“ jednou z fází celého cyklu našeho vývoje a i ona má své negativní stránky, není dokonalá a hlavně má svůj konec. Současná krize tradičních svazků, jako je manželství, partnerství, našeho vztahu k autoritám, k národu, krize demokracie atd. to vše ukazuje na to, že tato fáze právě dosahuje svého vrcholu. A jako každá předchozí, nemůže najít řešení uvnitř sebe sama, ale musí sama sebe přesáhnout, transcendovat. Tzn. že k řešení nebude stačit pouze redefinice toho starého. K řešení může pomoci jen změna samotného základu, na kterém celá tato fáze stojí. Tj. vztahu k sobě samému, k novým bohům, které jsme postavili na nejvyšší pozici. Těmito bohy jsme se stali my sami, naše svobodné, jedinečné a nezávislé já.
Tak jako v minulosti, i nyní máme po ruce nástroje, které nám pomáhají v oné transcendenci. A tak můžeme pozorovat nové proudy v psychologii a filozofii, které již nyní poukazují na to, že člověk a jeho já, není tím nejdůležitějším, nebo spíše nejvyšším a tudíž nezávislým článkem. Tyto směry již nyní jasně ukazují, že jsme částmi celku, který naše jednání, myšlení – tedy to, čemu tak rádi říkáme svobodná vůle – ovlivňují tak zásadním způsobem, že nám to vůbec není milé. K tomu se přidává současná fyzika, jejíž objevy v čím dál tím jasnějším světle poukazují na to, že v celém tom konceptu – já versus okolní svět – něco neklape.
I ve spirituálních kruzích se objevují směry, které novodobý new age koncept, v němž naše individualizované a všemocné já zaujímá nejdůležitější roli, zpochybňují a začínají se hlouběji zajímat o to, jaké místo skutečně zaujímáme v celém kruhu našich předků, pokračovatelů, společnosti a společenství a jak to opravdu je s naší svobodnou vůlí.
Ano, mnoho těch směrů – ve všech oblastech – se obrací spíše k minulosti a hledá řešení právě tam, ale o těch nemluvím. Tyto tendence nabývají na síle vždy, když nemáme oporu v přítomném a jsme vystrašeni z možné budoucnosti.
Jednou z oblastní, kterou jsem ještě nezmínil, a která vždy v lidských dějinách hrála v podobných okamžicích důležitou roli, je umění. A nikoliv jen to vážné, intelektuální, ale spíše právě to masové, které v masce zábavy přináší často velmi znepokojivá a revoluční poselství. A tak v mnoha hollywoodských blockbustrech, v teple kinosálů či doma na gauči, pomalu a s úsměvem, předkládáme našemu vědomí myšlenky typu – je to v čem žiji reálné?, je naše vnímání světa objektivní?, jaký je rozdíl mezi snem a realitou?, jsou naše skutky a činy opravdu naše? atd. atd. Právě díky tomu umí naše děti v podobných konceptech bez problémů bruslit velmi brzy. Ano, pouze na úrovni intelektu, ale i ti, kteří dnes chápou principy kvantové mechaniky, museli nejprve chodit na základní školu.
V neposlední řadě je to život nás samotných, který nám často velmi neúprosně ukazuje, že tento koncept není bez chyby. Že veškeré naše snažení a dobrá vůle, může být v jediném okamžiku smeteno osudem, nebo prostě jen naše snaha a dělání dobrých věcí nenachází v okolním světě odezvu.
Osobně bádám na tomto poli již nějaký čas, a poslední rok, díky osudu, velmi intenzivně. Tak nějak samočinně, bez knih, seminářů a návodů. Toho všeho bylo v minulosti načerpáno dost. Mé soukromé objevy a zjištění jsou občas také velmi neúprosné. Mnoho závojů z toho, čemu jsem říkával já, má osobnost atd. bylo strženo a to mnohdy velmi drsným způsobem. Za všemi těmito závoji začal sílit pocit, že celá ta hra na já-rozhoduji-tvořím, je totální iluzí. Toto zjištění ale v nejmenším nezpochybňovalo důležitost být a jednat tak, jako by ona hra naopak skutečná byla. Takže žádná deprese a beznaděj, ale ani žádné osvobození od složenek a starostí běžného dne. Paradox – ale ten je právě klíčem k oné transcendenci, je mantrou nového věku.
Proč o tom všem píši? Celé toto mé objevování našlo totiž nedávno odezvu ve výzkumech na poli neurologie, o jejichž podivuhodných závěrech bych nyní rád napsal pár řádek.
Počátky těchto výzkumů spadají do sedmdesátých let minulého století, kdy americký fyziolog Benjamin Libet dokázal, že obecně zažitý model posloupnosti akcí nutných k vykonání jakékoliv činnosti, má vážné trhliny. Nikdo by se ještě do nedávna asi neodvážil seriózně zpochybnit pořadí toho, jak probíhá jakákoliv vědomá akce. Třeba – chci otevřít dveře. Nejprve vědomý impuls k tomu, že chci chytit za kliku, následovaným neurologickým impulsem (synapsí), která spustí akci na úrovni svalů – uchopení kliky. To čemu říkám vědomý impuls, samozřejmě nemusí být vědomé ve smyslu plného uvědomění. Může být instinktivní, reflexivní, naučené atd.
Experiment ale ukázal, že samotná reakce mozku, přichází podstatně dříve, než uvědomění! Tj. mozek reaguje dříve, než dojde k vědomí toho, že něco chci udělat! Celý proces od impulsu v mozku, do reakce svalů, trvá asi půl vteřiny. Většinu tohoto času (300 milisekund) zabírá prodleva mezi reakcí mozku a uvědoměním! Po celou tu dobu, už něco (někdo) ví, že chceme uchopit za kliku a spouští celý proces, ale my to nejsme!
Výsledky tohoto experimentu byly natolik nepřijatelné, že byly zpochybněny. Na jejich potvrzení se muselo ještě pár desítek let počkat. A to hlavně kvůli dostupné technologii. Díky zobrazovací metodě magnetické resonance a dalším velmi přesným přístrojům, bylo možné pokus zopakovat s podstatně přesnějším měřením. To se stalo v roce 2007, v Berlíně. Německý vědec John-Dylan Haynes provedl nová měření, která totálně otřásla současným paradigmatem. Ukázalo se třeba, že zatímco čtete tyto řádky, vaše oči čtou už řádek následující. Tj. naše vnímání není přímý přenos toho co se děje, ale jsme pouze svědky toho, co se už stalo!
To však zdaleka není vše. Na tento výzkum navázal izraelský neurovědec Itzhak Fried, který šel ještě dále. Fried totiž pouze neměřil, ale rovnou věštil. Díky prodlevě, mezi reakcí mozku a samotným uvědoměním, dokázal s 80% pravděpodobností vědět dříve, co dotyčný udělá, než to věděl samotný subjekt!
Trošku magie což? Kde je ve světle těchto objevů místo pro ono já tvořím, já rozhoduji? Kde je ve světle těchto objevů místo pro svobodnou vůli jednotlivce?
Samotní vědci jsou z výsledků těchto experimentů také pěkně nesví. Nikdo totiž nedokáže domyslet, kam až toto zjištění může sahat. Zpochybňuje totiž úplně vše, na čem jsme jako lidé dosud stavěli.
Cituji současného neurovědce Sama Harrise v jeho knize Free Will. Svobodná vůle je iluze, naše rozhodnutí jednoduše nepocházejí z nás a my nejsme svobodní, jak si myslíme.
Kdo tedy rozhoduje, kdo je konající? Ani prastará písma v tom nemají jasno. Sice jasně deklarují, že já to určitě není a označují ho za iluzi, která, jak říkají, je kořenem našeho utrpení, nicméně samotný mechanismus, který stojí za naším rozhodováním, neodhalují. Tajuplný loutkář zůstává skryt v tichu.
Mohlo by se zdát, že tyto objevy a toto tvrzení, je návratem k fatalismu dob předchozích. Bylo by tomu tak, kdyby zde nebyl přítomný onen paradox, o kterém jsem psal výše. I ve světle tohoto zjištění, jsou naše skutky a naše konání důležitou součástí této hry. V tom je nadcházející cyklus nový. Od loutek v rukách osudu, se přes iluzi toho, že my jsme loutkáři, dostáváme ke spojení těchto dvou principů.
Vzpomínám na rozhovor Nea s Vědmou v Matrixu. Vědma nejprve ukazuje Neovi, že jeho volba je iluzí a je predikovatelná. Tj. rozbíjí Neovi jeho přesvědčení – já konám. Později však Neo, k radosti vědmy, odhaluje zásadní paradox. Byl to on, kdo si vybral, ale nikoliv nyní, ale v nějakém bezčasém předtím a nyní je tu proto, aby prozkoumal (odžil) svá rozhodnutí. Hodně mi to připomíná Silmarilion, ve kterém Tolkien popisuje počátek světů. Svět s jeho příběhem byl nejprve zahrán jako symfonie, teprve po té začal být žit. Tzn. melodie všech příběhů byly zahrány dříve, než příběhy samotné.
Další možný pohled na celou záležitost nacházíme třeba v systemice. Ta poukazuje na to, že jsme totálně svázáni s většími celky, jako je rodina, společenství, společnost, národ atd. Co když je to právě tento celek, který vytváří rozhodnutí, která jsou nám dnes již s měřitelným časovým zpožděním doručena do vědomí a my jsme pouze jejich svědky?
Možných konceptů je mnoho a dnes již vím, že tu nejsou kvůli nějakému konečnému odhalení či pochopení (pochopit = uchopit, tedy vytrhnout ze života, zmrazit) celého mechanismu, ale samotné jejich zkoumání je kontemplací, které nás vede dále, dovnitř, do nitra, blíže ke zdroji a pomáhá najít řešení, jak „přežít“ tak zásadní změnu paradigmatu, jakou celý náš svět prochází.
Každopádně si však myslím, že již nyní si můžeme z konceptu – já nejsem konající – odnést jedno pozitivní poselství. Svět a jeho tíha a dokonce ani tíha vlastních osudů nevisí na ničím hřbetě. Nikdo nemůže zklamat. Docela úleva, ne?