V poslední době se ke mně dostaly opakovaně, z různých stran, docela zásadní otázky. Co to vlastně je, a co je smyslem duchovní cesty, či jiným jazykem, cesty sebepoznání? K čemu je dobrá meditace? A není těch směrů, názorů a cest nějak moc? A jak to toho celého zapadá, v současné době tak populární, téma partnerských vztahů a tím pádem všech těch ženských a mužských kruhů, kterých se nyní tolik vynořilo?
Pokusil jsem se, sám pro sebe, nějak jednoduše formulovat odpovědi minimálně na to, jaký mám vztah k daným tématům já. Na to, jak to celé opravdu je, odpovědi nemám, to přenechám jiným. Takže postupně.
O meditaci a smyslu duchovní cesty
Kdysi jsem si vypsal pár odstavečků od Johna Maina, které se mnou hodně rezonují. Jsou o podstatě meditace, tak jak jí také vnímám. A vlastně shrnují komplet všechno, co je pro mne v tom co se nazývá „duchovním hledáním“ – což je pro mne taky už skoro sprosté sousloví J – podstatné.
Ostatně mnozí moudří tvrdí, že meditace je ve skutečnosti stav mysli, nikoliv nějaké cvičení. Takže když meditujeme, tak vlastně pouze trénujeme na meditaci. I v tomto ohledu dávají následující citace tomuto tvrzení za pravdu.
——-
Co brání v ko-rezonanci s naším nejvnitřnějším zdrojem síly? Jediné, co jí může bránit, je jakési neustálé zaobírání se sám sebou, přehnané egoistické soustředění se na sebe. Myslím si, že není přehnané tvrdit, že prvotním hříchem je zaobírání se svým já, protože tím dochází k rozdělení vědomí. Je to jako kdyby mezi námi a Bohem bylo jakési zrcadlo. Pokaždé, když se do něho podíváme, vidíme sebe. Cílem meditace je toto zrcadlo odstranit, abychom se již nedívali na pouhé odrazy věcí a všechno, včetně sebe, viděli naopak.
Podstatou meditace je dohlédnout do nebeského království. Je třeba zrcadlo rozbít. Když Ježíš říká, že nikdo, kdo se nezřekne sám sebe, nemůže být jeho učedníkem, hovoří o nutnosti překonat naše pozorování se v zrcadle a zaobíráním se svým já.
John Main – Okamžik Krista Rozbití zrcadla
Člověka můžeme nejvíce poznat při mlčení. Mlčet s jiným člověkem je hlubokým výrazem důvěry a jistoty a potřebu mluvit máme, jen když si nejsme jisti. Mlčet s nějakým člověkem znamená opravdu být s ním. Nic nemá takovou moc budovat vzájemnou důvěru mezi lidmi než pokojné a tvořivé mlčení. Nic dramatičtěji neodhalí neautentičnost než mlčení, které není tvořivé, nýbrž nejisté či zlověstné.
Měli bychom vědět, že ticho nemusíme vytvářet. Ticho je v nás. Jediné, co musíme udělat, je vstoupit do něj, stát se tichým, stát se tichem. Účelem meditace a výzvy k meditaci je dostatečně se utišit, aby se toto vnitřní ticho mohlo dostavit. Ticho je jazykem Ducha.
John Main – Okamžik Krista Význam ticha
————–
Co je důležité dodat je, že meditace v pojetí Johna Meina nemá žádný cíl ve smyslu nějakého posledního dokonalého stavu, či osobního osvobození. Naopak. Meditace je zde chápána jako přirozený stav mysli, který nám umožní chovat se ve světě jako lidé. Tedy pokorně, s láskou a bez chtivosti. To jsou pravé plody meditace a pravé plody jakéhokoliv duchovního úsilí. S tím naprosto souhlasím, jakožto s prohlášením papeže Řehoře V. , který řekl, že smysl života spočívá v tom, kolik štěstí a kolik lásky člověk rozdal. Mezi jeho pojetím smyslu života a smyslem veškerého duchovního úsilí spatřuji rovnítko. Dalo by se říci, že hlubokým uvědoměním si této skutečnosti veškeré duchovní hledání konči a začíná život. Už z něj nevyčníváme, ale žijeme přímo z něj. Nebe a země se zasnoubí a my, podobně jako na obrázcích o zkrocení posvátného buvola, vyrážíme na tržiště mezi lidi a trhovce. Plní, celiství, bez svatozáře osvícení, ale osvobození od vlastní sebedůležitosti.
A jak s tou složitostí a všemi těmi záležitostmi kolem vztahů?
Životní (duchovní) cesta, tak jak jí chápu já, je cestou jednoduchosti, neboť vyprazdňováním a nikoliv plněním se, (a můžeme se plnit i všemi těmi úžasnými esoterními znalostmi a schopnostmi) se dostáváme blíže k tomu, co je podstatné – co je podstatou samotnou. A tím je, jak bylo řečeno výše, láska. Láska není závislá na znalostech, schopnostech a dovednostech. Láska vyvěrá všude tam, kde není zakryta naší vlastní velikostí. A platí to nejen o lásce, kterou známe jako Agapé, ale stejné je to s láskou partnerskou. Možná není nutné pro kvalitní partnerský vztah až tak horlivě pitvat všechny ty zákonitosti mužsko-ženského světa (ostatně žádný archetypální muž a žena v žádném svazku nežijí, jsou to vždy dvě lidské bytosti, vždy jedinečné, originální). Jeden z mých oblíbených mudrců, Osho, dokonce řekl, že rozdělování lidských bytostí na muže a ženy je jen dalším konceptem, který nás vzdaluje pravdě. Možná je daleko důležitější přestat dávat vlastnímu hledání a pravdám takovou důležitost, přestat se tak moc zaobírat sami sebou a více vstupovat do ticha, kde se můžeme potkávat a vzájemně si naslouchat, a ze kterého se můžeme vracet do přirozeného proudu života, se všemi jeho radostmi a strastmi a přinášet do něj kvality, které načerpáváme ve fázi ponáření se do ticha, tedy do naší skutečné přirozenosti.
Tím nechci říci, že na poznávání je něco špatného. Je to naše přirozenost. A rozlišování je samozřejmě bezpodmínečně nutné. Jen se v tom neztrácet, abychom samým pitváním motýla nezapomněli na motýla samotného. A hlavně se při tom všem nebrat tak strašně vážné, protože ať jsou naše nápady, zjištění, moudra jakkoliv úžasné, jsou vždy jen pouhými koncepty, v lepším případě mapami, nikdy však životem samým. A ten nás opakovaně usvědčuje z toho, že i král, který už všechno pochopil a vyzkoušel, zůstává nahý.