Jsou to přesně dva roky poté, co jsem zjistil, že v pekle musí být zima. Probudil jsem se po osmi hodinové operaci, která byla plánovaná na hodiny čtyři, a protože lékaři museli vyjmout obsah mé břišní dutiny, aby ho pak centimetr po centimetru zase naskládali dovnitř, bylo třeba tělo trošku podchladit. Probuzení po těch osmi hodinách bylo skutečně probuzením do hodně vystydlého pekla.
Naštěstí na tomto světě nic netrvá věčně (i když občas dost dlouho), peklo pominulo a mé tělo se hojilo překvapivě dobře. Jen někde v duši přibyl další zářez. Operace definitivně ukončila poslední zbytky nadějí, že bych ještě někdy mohl žít jako zdravý člověk a bohužel brzy po ní se začaly vynořovat další komplikace. Trvají dodnes a mne v nějaké ne příliš vzdálené budoucnosti čekají další dvě kolečka s odpojováním od Matrixu a následným připojením – pokud se někde nepřehodí výhybka – a probuzením se na hadičkách. Nemělo by to být už tak dramatické, jako před dvěma lety, ale stejně. Zatím se snažím dát tělu šanci, aby si poradilo samo za pomocí bylinek a nějakého toho čarování, ale úplně to nevypadá. Ostatně byl bych překvapen. Za ta léta, čtvrt století, co se snažím nějak nahlédnout a rozklíčovat všechny důvody a proč, jsem pochopil, že ten program, který má na starost tento typ prožívání, pramení z velkých hlubin. A pokaždé, když se podaří alespoň trochu pročistit nánosy v jedné vrstvě, objeví se další, ještě hlubší.
Pochopil jsem také, že všechna ta jednoduchá řešení a návody, které máme tak rádi, protože nám dávají naději, mají svou omezenou platnost, a to pouze na povrchu rybníka. Tam dole, v prastarých usedlinách, platí zákony jiné. Zákony, které jsou tvořeny předivem tak starým, jak lidské příběhy jsou, a možná ještě starším.
Možná proto pravil kdysi tesař z Nazaretu. Vezmi svůj kříž a pojď za mnou. Věděl, že není možné všechny ty nánosy věků, jakkoliv pročistit a opravit. Jak je nám novodobými guruy namlouváno. Že jediná možnost je, vzít to vše a vyrazit s tím na Cestu…
Po každé, když dojde k opětovnému objevení dalších vrstev, tak se všechny ty jizvy, kterými jsou mé tělo i mysl pokryté, s tou hlubinou propojí a samy se prohloubí. Jsou to okamžiky, kdy se člověku už nechce ani dýchat a kdy jediné, k čemu se lze upínat, je věčnost. Ta do našeho vesmíru prosakuje přítomností. Přítomností, ve které pro minulost a budoucnost není místo. Tento bod jediný zůstává těmi hlubokými nánosy a usedlinami nedotčen. Následuje vždy období, kdy člověk musí hledat nové motivace proto, aby se ještě vůbec chtěl účastnit dalšího putování. Většinou se objeví něco, či někdo, kdo tento smysl ztělesní, převede do hmoty a poutník se pomalu rozejde na další pouť. Něco však vždy musí odevzdat, něco starého, s čím už dále nelze jít, něco, čím byl sám tvořen, co tvořilo jeho lidské já, co bylo jeho silou. Namísto toho se pomalu, pomaličku začne objevovat něco, co je velmi subtilní, jemnější než pavučina a čiré jako horský vzduch. To něco se stává jeho novou silou, která mu pomáhá učit se chodit znova a znova. Avšak je to síla z jiného světa, a ne vždy se o ní lze opřít z prostoru, ve kterém naopak minulost a budoucnost své místo mají. Z vnějšku tato nová síla často vypadá jako slabost. Už se tolik nepere za své pravdy, nad mnohými kopanci z venku jen pokrčí rameny, nedere se na výsluní a nemusí už všude být a všechno vědět. Stává se dokonce plachým a jas, kterým kdysi projasňoval každý bujarý večírek, zmizí.
Přichází okamžiky, kdy se sám diví, jak to, že ještě vůbec někam jde. Jak je možné, že se vždy znovu rozhodne učit se novým věcem, či se snaží alespoň trochu opravit to, co svým egoistickým počínáním kdysi způsobil a stále ještě působí. Tyto okamžiky údivu jsou někdy plné vděčnosti, někdy plné beznaděje a pocitů, že nic z těchto snah nemá smysl. To většinou ve chvílích, kdy se na obzoru začne objevovat další bolavá sklizeň.
Touha po tom, říci tomuto světu sbohem, zašít se někam do srubu u Sázavy a už žádnému dalšímu dobrodružství nepřitakávat, je v těchto chvílích tak silná, že vlastně vůbec nechápe, jak to že se to ještě nestalo. Je to síla, nebo slabost? Je to útěk před osudem, nebo je to naopak přitakání životu? Neví poutník, a tak se jen nechává vést tou jemnou silou v důvěře, že ona snad ví a cestu zná.
I když dnes slunce svítí
cítí duše stesk
zbloudilý poutník vlastním bytím
nevidí na obzor kde končí les
…
Všechny ty smutky, strachy, zrady
tančí svůj tanec pohřební
zavřely brány do zahrady
zhasily lampu poslední
….
Skutky se vrací jak věrný pes
neschováš smítko jediné
Zbývá jen doufat, že
všechno to bloudění pomine
…
Možná že štěstí nečeká
v doteku žádného člověka
…
Možná že štěstí nalezmem
v doteku každého člověka