O nemoci a hnízdilech v nás

Cesta

Pán s ostrými rysy, který ještě nedávno kopal za sisyfovskou partu a uděloval bludné balvany za vše jen trošku iracionální, ve svém rozhlasovém příspěvku vysvětluje, jak je každá nemoc jenom obrazem našeho myšlení a celý systém současné lékařské péče je vlastně jen jedno velké spiknutí, která má za úkol udržel člověka co nejdéle churavého. Následně vysvětluje, že celý náš život a osud se odvíjí od toho, jak přemýšlíme.

 

A tak také přemýšlím. Přemýšlím o všech těch krásných lidech, které jsem za život poznal, kteří buď už na nějakou závažnou chorobu odešli, nebo jí trpí. Přemýšlím o dětech, které se rodí slepé, s rakovinou, fyzickým postižením. Přemýšlím o jejich úžasných rodičích, které jsem měl možnost poznat, když jsem pracoval se zrakově a následně pak s fyzicky hendikepovanými dětmi. A přiznávám, přemýšlím také o sobě, jak už čtvrt století hledám, jak se vypořádat se svým trápením.  A přemýšlím také o milionech židů, kráčejících do plynových komor, vytrhnutých ze svých obyčejných životů do pekla, které umí stvořit jen člověk.

 

Na druhou stranu přemýšlím o těch většinou fyzicky velmi zdatných a zdravých rodičích dětí, které jsem mohl poznat, když jsem pracoval ve výchovném ústavu. Mnozí z nich své děti týrali, fyzicky zneužívali a dělali jim věci, které jsem do té doby znal pouze z hodně strašidelných filmů. Přemýšlím o těch tisících bachařích z koncentračních táborů, aktivních členů SS a gestapa a všech těch, kteří se vědomě podíleli na hrůzách druhé světové války a pak spokojeně dožívali, a někteří ještě stále dožívají, obklopeni blahobytem a svými rodinami v Jižní Americe.

 

Psychosomatická medicína

 

Přemýšlím a říkám si, ten pán prostě lže a vlastně i ubližuje. Se stejně fanatickým postojem, kterým ještě nedávno hájil své současné oponenty, pouze přeskočil na druhou stranu barikády a opět nekompromisně rozdává ty jediné správné návody na život. Dokonce i ti, kteří by přece měli být na jeho straně, tj. lékaři a kolegové s psychosomatické společnosti ČLS, ho z ní vyloučili a distancují se od jeho lidových mouder. Na rozdíl od něj totiž vědí, že takto černobíle psychosomatika opravdu nefunguje.
Ve svém stanovisku ČSL konstatuje.

 

„Tvrdit, že pacientovi stačí vysvětlit jeho problém a je vyhráno, je zavádějící,“ říká MUDr. Vladislav Chvála, který vede tým Střediska psychosomatických poruch v Liberci přes 25 let. „Psychosomatická léčba je pěkná dřina, především pro pacienta samotného, a často i pro celou jeho rodinu. Žádné zázraky v rukou nemáme ani při respektování bio-psycho-sociální teorie vzniku a udržování nemoci,“ dodává.

Postoj, kterým MUDr. Hnízdil psychosomatiku naprosto devalvuje na úroveň amatérského léčitelství, je vyjádřen jeho sdělením, že je pouhý překladatel. Představuje si, že vysvětlí pacientovi “co mu leze krkem, co nemůže strávit, nebo čeho má plnou hlavu“ a pacientovi se uleví.

Celé stanovisko si můžete přečíst zde: http://www.tribune.cz/clanek/35438

Proč?

Nechci se však zabývat panem Hnízdilem. On má svůj život se svými tajemstvími a neprobádanými končinami, radostmi a bolestmi, přesně tak, jako ho mám já i všichni ostatní. Pro následující zamyšlení pro mne tedy není důležitý on, ale co mne naopak zajímá, je naše reakce, odpověď našich vnitřních hnízdilů. Dívám se na příspěvky mnoha svých přátel, kteří tato lidová moudra neustále sdílí, spolu se zaručeně úžasnými návody, jak nás česnek s medem a kurkumou ochrání úplně od všech nemocí. A opět přemýšlím. Přemýšleli ti lidé někdy nad těmi „paradoxy“, které jenom na velmi málo příkladech demonstruji ve dvou odstavcích na začátku? Zamysleli se někdy nad tím, jak dlouho na tomto světě už česnek, med a kurkuma existují a nediví se, že úmrtnost na choroby, které dnes považujeme za banální, kosila lidstvo po milionech? Nechodí ven, nepracovali někdy s postiženými, neznají nikoho, kdo je krásným a milým člověkem a přesto trpí, nebo jeho dítě nějakou vážnou chorobou a obráceně? Nechodili do školy a nestudovali dějepis? Vždyť příklady, které tyto líbivé návody na bezchybný a bezpečný život usvědčují z neplatnosti, jsou všude kolem nás.

 

Strach. Strach z nejistoty nás vede k tomu, že se toužíme uhnízdit v pocitu, že my jsme na to přišli. Že když se budeme chovat podle nějakého návodu a budeme plnit, tak nebudeme do smrti potřebovat lékaře, vystačíme s česnekem a budeme radit těm chudákům, kteří nepřišli, jak na to. To je ta odpověď hnízdilů v nás. Strach z toho, že by to snad nemuselo být tak jednoduché nás nutí o prvních odstavcích tohoto blogu moc nepřemýšlet. Mohlo by to totiž narušit naší jistotu, že my už máme vyřešeno.

 

Chápu to. Absolutně tomu rozumím a přesto se ptám. Opravdu je jediná cesta, jak se bránit prostému faktu, že náš život je „sázka do loterie“ a na světě není jisté nic, ani příští nádech, je si lhát? Opravdu člověk musí zažít něco hodně bolavého, aby si připustil, že žádné stoprocentní návody, byť sebekrásněji zazpívané, na to, jak se vyhnout utrpení, nejsou? Asi ano. Dva lidé, které jsem měl moc rád a kteří z tohoto světa již odešli mi ukázali, že se těch našich hnízd umíme držet opravdu až do konce. Btw. jeden z nich byl vegetarián, jogín a člověk, který kolem sebe uměl šířit pohodu a radost. To ostatně ten druhý také. Oba dva se léčili podle podobných lidových moudrostí, které tu zmiňuji. Naopak, další dva z mých přátel, ty nesmysly o tom, jak chemoterapie ještě nikomu nepomohla a je to jen stroj na peníze, neposlouchali a jsou tu do dnes oba. Dávno po léčbě. Jeden z nich letos běžel maraton. (tím opravdu neříkám, že po chemoterapii nikdy nikdo neumřel a je to úžasná a báječná metoda, která vyléčí každý neduh. Jen říkám, že když už někdo rakovinu má, tak mu česnek a new age moudrosti fakt nepomůžou a nic účinnějšího, než co nám nabízí současná medicína, i když se nám to nelíbí, prostě nemáme)

 

Nemám žádné pochybnosti o tom, že současný zdravotnický systém má mnoho vad.  Lékaři pomalu procitají ze snu, že oni jsou ti pánibozi a zároveň jsou frustrováni tím, že v rámci současného systému je velmi těžké (myslím, že si nikdo z nás neumí přestavit, jaké to je, operovat osm hodin denně a pak si dát ještě dvoudenní službu) s tím někam pohnout. Ačkoliv opravdu nejsem zastáncem teorií, že to všechno řídí farmaceutická lobby, tak je jasné, že v mnoha případech do léčebných procesů zasahuje negativně a účelově. Co však s naprostým přesvědčením tvrdím, je, že naprostá většina lékařů se prostě jen snaží léčit, jak nejlépe umí a nejsou to žádní zločinci, ale lidé, kteří životy zachraňují. A mnoho z nich, zvláště ti mladí, se snaží hledat cesty, jak začít věci řešit jinak a zároveň nerezignovat na fakt, že mnoho poznatků a umění moderní medicíny zachraňuje každý den život tisícům a tisícům lidí. Ty hlasy jsou slyšet čím dál tím více. Téma paliativní péče je dnes tématem hlavních zpravodajských médií – to bylo ještě nedávno nemyslitelné -, psychosomatická medicína má své místo na akademické půdě atd. atd.  Ano, bohužel se s ní nesetkáváme v ordinacích běžných lékařů, bohužel nejsou erudovaní psychologové součástí každé nemocnice, bohužel jsou lékaři tak strašlivě vytížení, že pak na člověka nemají čas a věnují se pak pouze jeho orgánům a nebo ani těm ne, když jsou starosti pacienta v jejich očích až příliš banální a nebo naopak fatální. To jsou určitě věci, které zapříčiňují to, že si člověk po návštěvě lékaře může připadat jako bezcenný kus masa a je vděčný kdejakému vykukovi, že ho za pětistovku či více, vyslechne a nabídne mu naději.

 

Vzpomínám, když se ptali Míly Tomášové, co dělá, když jí už opravdu trápí nějaký vážný fyzický neduh. Odpověděla. „Jdu k lékaři, nic lepšího nemáme. A léčitelů, kteří léčí opravdu z ducha, těch je jak šafránu.“ Musím říci, že má zkušenost, je bohužel stejná. A nejen má. Vlastně vždy, když se člověk dostane na stranu těch, co s něčím vážným zápasí, tak uslyší mnoho podobných příběhů, které jsou zásadně v rozporu s tím, co se píše ve všech těch krásných, barevných a pozitivních knihách a v příspěvcích na facebooku. Vyslechl jsem podobných za ta léta desítky. Vylézá z nich velmi podobné rozvrstvení, které je výsledkem mého, více jak 10 ti letého, většinou velmi bolestného a drahého, bádání. 90% léčitelů jsou regulérní psychiatričtí pacienti nebo zlatokopové či kombinace obého. 9% jsou lidé, kteří se naučili dobře svému řemeslu a znají své limity. V rámci nich dělají velmi dobrou práci. Nejsou to fanatičtí zastánci jediného správného postupu a bývají velmi dobrými psychology. Do této skupiny počítám i mnoho lékařů, kteří například používají homeopatii či čínskou medicínu, ale moc dobře věcí, kde jsou limity těchto metod a kdy je třeba nasadit větší kalibr. K jedné takové paní doktorce chodím. Možná proto, že sama zažila, jaké to je, když vám do života vtrhne závažná nemoc, kterou opravdu homeopatiky a jehličkami nezvládnete, má tuto pokoru v sobě. No a nakonec 1% je vyhrazeno těm, o kterých tak všichni sníme. Lidé, kteří mají naprosto nezpochybnitelné dary, které však nepoužívají z ega, ale jak říkala Míla, z ducha. A věřte, na stránkách new age knih a časopisů ani na facebooku se o nich nedozvíte. Jsou tak vzácní, že naprostá většina těch lidí, kteří se opravdu dostanou do vážných trablů, na ně nikdy nenarazí a proto mnoho z nich po svých zkušenostech do těch mých 90 procent hodí všechny a zanevře na ně. V současné době zde ještě kvete obchod s různými zázračnými potravinovými doplňky, které slibují vyléčit každou nemoc a díky zoufalým lidem, kteří za ně platí horentní sumy, se ze zeleného zdraví stal miliardový business.

 

Toto jsou však věci, které slyšet nechceme. Realita, kterou nám nabízí velké množství zaručených zpráv, knih a článků v esoterických časopisech je prostě lákavá. Vždyť kdo by nechtěl mít svůj život, své zdraví a svůj osud plně pod kontrolou.

 

V minulosti bylo lépe

 

Mnoho propagátorů těch zaručených postupů, se často obrací k pramenům z minulosti. Ať už je to moudrost našich předků, či různé staré nauky. Naši předci však žádné zázraky, v tom slova smyslu, ve kterém je to prezentováno, nekonali. Umírali na banální choroby, zánět slepého střeva končil jedinou možnou alternativou, rakovina byla totálně neléčitelná a infekce v řezné ráně většinou znamenala vážné ohrožení života. Průměrná délka lidského života byla o desítky let nižší a dětská úmrtnost o stovky procent vyšší. Zklamu i ty, kteří tvrdí, že moderní autoimunitní nemoci typu rakoviny jsou tu jen díky našemu modernímu způsobu života, znečištěnému ovzduší a éčkům v jídle. Rakovina tu prokazatelně byla již v pravěku. Nejstarší objevený nádor v kosterních pozůstatcích je starý 1,7 milionů let.

 

Opět bych velmi rád dodal, že předchozí odstavec neznamená, že bych jakkoliv popíral negativní vliv současného životního stylu, vařených polotovarů, éček, znečištěného ovzduší atd.! Jen jaksi říkám, že je to „pouze“ jeden z faktorů, který se na naší nemocnosti negativně podílí. I v extrémně znečištěných částech světa najdete lidi, jejichž životní styl je ztělesněním všeho toho, co by se nemělo a jsou zdraví. Ano, určitě je na Ostravsku nepopiratelně více lidí s respiračními onemocněními, než třeba na Šumavě, ale i na té Šumavě jsou astmatici a na Ostravsku lidé zdraví jako řípy.

 

Starých nauk jsem za těch více než 25 let prozkoumal také hodně, a vězte, že žádná z nich nenabízí návod na úspěch a věčné zdraví, ale spíše naopak, poukazují na existenci pomíjivosti, utrpení, stárnutí, nemoci a smrti, jako na nedílnou součást lidské existence.  Valná většina velkých jmen ve všech spirituálních tradicích by ve světle dnešních esoterických měřítek byla totálním lůzry, kteří to teda museli mít v té hlavě naskládané hodně špatné. Končili buď otrávení, přibití, nebo nemocní a to včetně velikánů současné spirituality. Maharshi z Arunáčaly, Krisnamurti, Osho a další.

 

A přesto je moudrost našich předků a duchovních tradic nezpochybnitelná a zajisté z ní můžeme čerpat mnoho poučení i pro dnešní dny. Naši předkové nám třeba mohou připomenout, že používat na chřipku antibiotika, je opravdu nesmysl. Že mnoho banálních věcí, které dnes řešíme drahými a mnohdy neefektivními chemickými léky s vedlejšími účinky, je možné řešit čistě přírodními preparáty, otužováním, změnou tempa a způsobu života. Od starých mudrců se pak můžeme učit, jak chápat povahu jevů, jak přijmout pomíjivost a změnu. A také, jak se s tou naší touhou po osobní seberealizaci za každou cenu často připravujeme o to nejcennější, co život nabízí. O sdílení, soucit a skutečnou lásku.

 

Nemoc a zdraví

 

Jak se tedy stavit k nemoci? Především je třeba chápat nemoc v celé její komplexnosti. Je ovlivněna silami měřitelnými i těmi neměřitelnými. Vstupují do ní všechny faktory. Vliv prostředí, životního stylu, stravovací návyky, psychické rozpoložení, ale také to, čemu Indové a budhisté říkají karma, křesťané osud, muslimové kismet. Vědec by asi použil slovo – genetika. Ve všech případech je to dědictví. Dědictví po všech těch, co zde byli před námi. Něco z toho ovlivnit můžeme, něco ne. Snažit bychom se každopádně měli, ale schovávat se za zjednodušené a zavádějící návody není jistě ta správná cesta. Zavíráme se tak komplexitě, rozmanitosti a barevnosti života a naše vnímání se stává vyhraněné a duální.

 

Osobně si vážnou nemoc na individuální úrovni představuji jako takové zazipované „řešení“ problému, který prostě už není možné vidět v jeho jednotlivostech, v ingrediencích ze kterých byl upečen. Ty už tu dávno nemusí být k dispozici, jsou oním dědictvím. A nebo problém dosáhl takového stupně složitosti, že už ho prostě není možné řešit dílčími způsoby. A nebo je, ale pouze částečně, či hodně pomalu.

 

Navrch i nevyléčitelná nemoc může být cestou. Náročnou, ale hlubokou. Ani ten nejzdravější čtenář tohoto článku tu za nějakých maximálně 90 let nebude. A co je to 90 let? Mžik. Takže před smrtí nás nic neochrání, jsme na tom všichni stejně. Toto uvědomění může v případě konfrontace s vlastní smrtí odstartovat úplně jiný ozdravný proces, než o jakém byla doposud řeč. Jen se mu musíme umět otevřít.

 

Nakonec naše nemoc, naše bezmoc, naše stáří je také příběhem těch kolem nás. Umírající babička působí na příběhy svých dětí, vnoučat, dává jim možnost konfrontace s jejich pomíjivostí, dává jim možnost starat se o ní, pomáhat jí a reflektovat jejich vlastní život. A naše nemoc, utrpení a stáří dává tu samou možnost ostatním. Každý, kdo kdy pracoval s postiženými, starými a nemocnými (a nebo se o ně staral) toto moc dobře zná. Jen je vždy tenká hranice mezi tím, kdy na nás intenzita podobných zkušeností může začít působit negativně. Ale to je jiný příběh.

 

Nedávno jsem narazil na definici zdraví, která je mi nesmírně blízká. Je laskavá, moudrá a vlídná. Nikoliv zamračená, přísná a dogmatická.

 

Zdraví je naše schopnost být celiství, a v tom je zahrnuto vše, včetně nemocí, postižení, utrpení a selhání. Vše může a musí být integrováno.

 

Tak ať se nám to všem daří.