Závěr roku bývá někdy zásadně bilančním. Někdy si to tak naplánujeme, protože tento čas je takový pěkný symbolický předěl, někdy to tak prostě osud načasuje za nás. Mám to letos bilanční tak, až bych občas opravdu raději nebilancoval 😊
Jednou z věcí, kterou jsem poměrně bolestně vážil, bylo i mé další studium. Vypadá to, že něco ve mne je čím dál tím více kritické k věcem, které nejsou podložené nějakým smysluplným důvodem a jsou konány pouze na základě falešných a egoistických motivací. Vážil jsem to do poslední chvilky, sledoval procesy v sobě a ve finále jsem vcelku bez jakýchkoliv vnitřních pochybností zvolil. To se mi nestává často, aby něco dosedlo tak jasně. Inu sedl jsem o Vánocích k počítači a napsal panu profesorovi, který mi byl vedoucím bakalářské práce a chtěli jsme společně pokračovat i na práci diplomové, že mu za vše velmi děkuji, a že se omlouvám, ale dál nepokračuji, protože znalosti, kvůli kterým jsem začal studovat, neobdržím a daleko lépe udělám, když budu energii investovat do neformálního vzdělávání. Pan profesor mi odpověděl.
Kolego,
Vaše rozhodnutí mě mrzí. Váš přístup ke studiu mi poskytoval pocit, že kantořina má i v elektronickém věku nějaký smysl. Přihlédnu-li ovšem k Vašemu rozboru situace, asi bych se rozhodl podobně.
A mne bylo najednou smutno. Nikoliv kvůli mému rozhodnutí, ale kvůli celém systému školství a způsobu výuky, který je ve své stávající mainstreamové podobě jen lehkou odvozeninou od systému výuky, kterou přinesl Hasnerův říšský školský zákon v roce 1869. Systém, který má nastavený vysoký průtok zaměřený na průměr, což bylo v dané době revoluční a velmi důležité. Ale přece jenom, od té doby již uteklo půl druhého století. Dnes je tento systém ještě poháněn normotvorně – ve smyslu plnění kvót pro stanovené počty lidí s maturitou či vysokoškolským vzděláním v populaci. A tím je pak posuzována vzdělanost v dané zemí. Hmm…. Mám kolem sebe dost mladých, nadaných lidí, kteří se s tímto systémem perou úplně stejně a ze škol odchází. Znám mnoho kolegů z oboru, které bych neváhal označit za geniální, lidi, co jezdí po celém světě a přednáší o nových technologiích, jsou zváni na různá sympozia, publikují v odborném tisku, a přesto z vysokých škol odešli, protože se do té šedé zóny, tupého biflování, či příliš úzké a nepružné profilace, nevešli. Dnes na jejich přednášky chodí dobrovolně a rádo takové množství motivovaných lidí, a ještě si za to zaplatí, že o tom většina vyučujících na vysokých školách může jenom snít. Přibývá lidí, kteří svých úspěchů dosahují na univerzitách zahraničních, protože zde prostor nedostali.
Současný mainstreamový pedagogický přístup je tak absurdní, že se vám může například stát, že sedíte na hodině pedagogiky a vyučující vám od katedry monotónním hlasem, zatímco si zapisujete jak zběsilí, říká. „Frontální způsob výuky je přežitý a čím dál tím méně efektivní. Pro dospělé je zcela nevhodný.“ Tak se tak na pana docenta podíváte a říkáte si, to si z nás dělá legraci? A on, jako by tu tichou výtku zaslechl, reaguje. „To víte, je vás tu hodně, tak i my, co víme, že to tak není správné, ve finále frontálně učit musíme.“ A ve vás se ozve. „Pěkný prdlajs, nemusíte, kdybyste jen trochu chtěli.“
A tak tato země přichází o nadané učitele, sociální pracovníky, ale i kreativní jedince v technických oborech. Z motivovaných lidí a dětí nadšených po poznávání se průchodem naší vzdělávací soustavou stávají lidé kompletně demotivovaní a znechucení formálním vzděláváním. Průměr se přizpůsobí a najde si cestu, jak proplout. Vlastně stačí jediné. Mít mechanickou paměť a vůli k tomu, naučit se na pár hodin nazpaměť informace a ty odříkat u zkoušky. Dokonce i ta jediná část, která dříve nutila studenty vysokých škol nějak samostatně myslet, a to různé seminární a zápočtové práce, plus práce bakalářská a diplomová, je dnes pro mnohé minulostí. Student, který je motivován pouze tím, že potřebuje titul k tomu, aby dosáhl na danou pozici, si často nechá tyto práce psát za úplatu. Dnes existují agentury, které z toho mají slušný byznys. Což ukazuje na vysoké počty studentů, kteří těchto služeb využívají. Tuším, že děkan Masarykovy university o tomto jevu mluvil, jako o ohromném a neřešitelném problému, protože je prakticky neodhalitelný, pokud student nemá svého tutora, který ho velmi dobře zná. Což při poměru počtu studentů a vyučujících možné není. A těžko se těmto studentům divit. Oni by ze své vlastní vůle nikdy studovat nešli. Jsou tlačeni systémem, nikoliv touhou po dalším vzdělávání. A tak společnost, přes vzrůstající počet bakalářů, magistrů a inženýrů, hloupne a blbne, což můžeme vidět všude kolem sebe.
Zrovna jsem četl článek v Deníku N, kde profesorka Vendula Kubálková píše. „Už nestačí se jen postavit před studenty a diktovat jim látku. Mladé generace mají jinou inteligenci a my tomu musíme přizpůsobit výuku.“ Tato paní emigrovala v roce 69 a působila na univerzitách ve Stanfordu a Berkeley. Je jí 73 let. Takže o věku to není. Je to o systému, který je dogmaticky uzavřený, podfinancovaný a tlačený motorem již zmíněných norem počtu lidí s titulem.
Na otázku redaktorky, která se jí ptá, jestli jsme přestali potřebovat informace, odpovídá.
Naopak, ale přestali jsme potřebovat profesory, aby nám je diktovali. Každý člověk má telefon, a tím pádem všechny vědomosti v kapse. Univerzity a profesoři už tu nejsou od toho, aby studentům sdělili informace, ale aby je naučili rozumět světu a poznat, co je důležité a jak svět funguje. To je úplně jiný přístup ke vzdělávání, než bývala klasická nalejvárna. Mluvíme pořád dokola o tom, o čem bychom měli učit, ale zcela pomíjíme, jak bychom to měli učit.
Paní profesorka spolupracuje třetím rokem s VŠE, tak jí držím palce, a všem ostatním, kteří se nebojí přemýšlet jinak a každý den se perou s rigidním systémem formálního vzdělávání, ať se jim daří aspoň malinko ten zatuchlý systém měnit. Bojím se však, že dokud nepřijde také nějaké osvícení shora, v podobě ucelené koncepce vzdělávání 21. století, komplexní revize přístupu ke vzdělávání a nápravy podfinancování celého systému, tak se nic moc nezmění.