O new age a konspiračních teoriích

Ačkoliv se zajímám o spiritualitu již čtvrt století, nikdy jsem, troufám si říci, nepřestal používat rozum, nikdy jsem se nepřestal ptát, nebál se pochybovat, zpochybňovat a kriticky uvažovat. A díky prakticky stejně tak dlouhému spoluputování s náročnou nemocí, jsem nakoukl pod pokličku kdejakému šarlatánovi a prošel kdysi poměrně značným vystřízlivěním z toho, co se píše a říká, a jaká je pak skutečnost.

 

Viděl jsem i pár pádů velkých guruů a také vznik a zánik několika sekt, mohl sledovat, řekněme, módní trendy, které se šířily jako vlny českou duchovní scénou. Mohl jsem také vidět, jak se to původní undergroundové hledačství komercionalizovalo a stává se běžnou součástí současného moderního životního stylu. Neříkám, že dříve to bylo lepší. Jen popisuji nezadržitelný vývoj. Tibetský budhismus byl kdysi uzavřenou filosofií pro pár podivínů žijících ve vysokých nadmořských výškách. Dnes jsou jeho myšlenky běžnou součástí našeho myšlení, vstupují do literatury, filmů atd. Když někdo řekl před dvaceti pěti lety slovo reinkarnace, prakticky nikdo mu nerozuměl a pokud ano, tak se maximálně pousmál. Dnes má člověk pocit, že se víra v převtělování stala něčím skoro samozřejmým. Známé osobnosti nám z televizních obrazovek vypráví o svých duchovních zážitcích, z České televize na nás mluví Raimond Moody se Stanislavem Grofem a Milanem Calábkem. Před pár lety (ano, pro mne je stále před pár lety) začali manželé Tomášovi vyprodávali Lucernu a i v béčkových akčních filmech se kámoši před akcí loučí slovy – see you in the next life.

 

Často to ovšem vypadá, že původní hloubka byla nahrazena plošností, kvantitou a povrchností. Opět si neztěžuji, je to normální vývoj. Pokud se kapka živé vody naleje do mrtvého moře, může to vypadat, že se ztratila. Její záře se pro oko vytratí a její magnetismus se stane neměřitelným. Avšak její esence se tak může stát základem pro přerod celého moře.

 

Díky svému naturelu platím u mnohých esoteriků za skeptika a věčného pochybovače a naopak u lidí, kteří se drží svého materialistického vidění světa, jsem ten esoterik. Na tuto roli jsme si zvykl, provází mne celým životem.  Odráží něco esenciálního, co utváří kvalitu mého individuálního bytí. Vzpomínám si, jak se mnou zarezonovala slova z filmu Agora. Když se Hypatia baví se svými bývalými žáky, kteří mnohdy pod tlakem konvertovali ke křesťanství. „Úkolem věřícího je, věřit. Úkolem filozofa je ptát se.“ Paulo Coelho v jedné své knize píše  „Život je příliš krátký, abychom ho marnili hledáním odpovědí. Užijte si otázky.“

 

Otázky jsou totiž, na rozdíl od odpovědí, živé.  Otázka otevírá prostor pro život, pro kreativitu. Odpověď znásilní realitu do zvolání – už to mám, už to chápu. Proto se také říká – důvěřuj těm, co hledají pravdu. Nevěř těm, co jí našli. Ale dost citátů. Jednu věc ohledně otázek bych ovšem ještě velmi rád zmínil. Otázky mají ještě jednu, opačnou, vlastnost, než odpovědi. Jsou nepohodlné, nedávají nám žádnou jistotu, žádné návody, „jen“ nás otvírají životu a jeho podstatě. A tou je nestálost, proměnlivost, plynutí. Teprve po otevření se těmto kvalitám můžeme zažít to, co je úplnou substancí života – svobodu a bezpodmínečnou lásku. Odpovědi dávají jen falešné zdání jistoty, kterou dříve nebo později musíme začít bránit proti ostatním pravdám, postavit je výše než odpovědi jiných, najít skupinu podporovatelů se stejnou odpovědí a vzájemně se ujišťovat, že naše odpovědi, jsou těmi správnými návody na život. Setrváváním na odpovědích, jakkoliv vznešených, se stáváme postupně, aniž bychom si toho všimli, či si to uvědomili, válečníky na druhé straně barikády, proti které jsme se chtěli vymezit.

 

Omlouvám se čtenáři, za poněkud dlouhý úvod, a přikročím ke dvěma tématům, o kterých bych rád dnes něco napsal. Úvod nechť se stane kontextem k následujícímu krátkému pojednání. Vlastně bude trošku navazovat na článek, které kdysi vyvolal poměrně vášnivou diskusi, a reakce na něj mi chodili ještě mnoho měsíců po zveřejnění. Úvaha se jmenovala – Jak jsem přestal být esoterikem.  Tam jsem se zabýval nerovnováhou mezi rozumem a pravdami srdce, většinou tak moc přítomnou na esoterické scéně. Dnes bych se rád zamyslel nad dvěma fenomény, které ve velkém současnou duchovní scénu prostupují. New age kult úspěchu a konspiračním teoriím.

 

New Age  – never-ending happiness.

 

Když do Ameriky začali jezdit první duchovní učitelé z východu a zakládali tu své temply, byli zde většinou radostně a bouřlivě přijati. Duchovní zkostnatělost a vyprahlost zde připravily pro jejich učení úrodnou půdu. Uplynulo pár let a Američané začali jejich myšlenky zasazovat do kontextu své kultury. Z hipíků tančících v barevných indických oblečcích se začali stávat úspěšní učitelé, spisovatelé a lídři. Začala vznikat novodobá vlna New Age myšlení, která spojovala původní duchovní myšlenky s kultem úspěchu a nikdy nekončící radosti. K americké kultuře patří neodmyslitelně kult samostatné, nezávislé a úspěšné osobnosti. American dream. Myšlenka života v ústraní, případně zasvěcení svého života službě druhým, bez toho, aniž bych z toho mohl osobně profitovat – mít tak radost pouze z pomáhání samotného – s americkým životním stylem nešla moc dohromady. Osobně nevidím na úspěchu a pohodlném životu nic špatného. Problém je v tom, pokud postavíme fokus našeho snažení právě na tyto hodnoty a co více, dokonce jimi začneme poměřovat správnost a nesprávnost našeho duchovního snažení.

 

„So the first thing I would like to tell you is that there are no outer standards of success. They are efforts to cover up your inner emptiness, efforts to deceive yourself and to make you feel that you have not failed. There is only one success, absolutely only one – that is to be.“ OSHO

 

Osobně mi vůbec nevadí, že Deepak Chopra a jemu podobní vydělávají na marketingově dobře zvládnutém papouškování obecných duchovních pravd stamilióny.  Je to jejich příběh a příběh jejich posluchačů. Dokonce to vnímám pozitivně, protože je tu jistá společenská vrstva, která levné informace považuje na nedůležité a tak i díky Deepakovi mohou pozitivní myšlenky proniknout i do těchto vrstev a to je nakonec to nejpodstatnější. Příběh začíná být smutnější třeba v případě takových učitelů, jako Bert Hellinger. Tam se prostě míjí původní cílová skupina posluchačů s jejich finančními limity. A tak prakticky neexistuje jediný pracovník v sociálních službách, který by si jeho semináře mohl dovolit. Ale ani to nevidím jako nějaký zásadní problém. Opět je to jeho příběh a nikomu to ve finále neškodí, vyjma dobrých myšlenek, které nemohou být přímo sdíleny tam, kde by být sdíleny měly.

 

Skutečný problém vidím v druhé části souvětí. Poměřování správnosti a nesprávnosti našeho duchovního snažení právě pomocí toho, zda-li jsme, či nejsme v životě úspěšní, zdraví atd. New Age myšlenky se v tomto kontextu stávají opravdu zavádějící a bohužel i škodlivé. Od původního zdroje na míle vzdáleny. Jejich působením můžeme vídat čím dál tím častěji a tak příspěvky na facebooku typu – Včera jsem se nakazil chřipkou a marně přemýšlím, co jsem zase nezvládl a neudělal dobře, – už ani nepřijdou nikou divné. Do toho novodobí lékařští guruové, kteří slepci řeknou, že něco nechtěl vidět,  rodičům dítěte s astmatem, že mají doma dusno a kvůli tomu jejich dítě nemůže dýchat (bohorovně přehlížejíc fakt, že žijí v Ostravě, kde astmatem trpí každé druhé dítě) atd. Aniž bychom si toho všiml, dostali jsme se do přesně opačného extrému, než tomu, proti kterému jsme se chtěli vymezit. Není to tak dávno, co jsme veškerou zodpovědnost za své zdraví dávali lékařům, západní medicíně a vnějším faktorům. Úplně jsem přehlíželi, že velkou část zodpovědnosti za to, jak se nám daří, neseme sami. Nyní jsme si to naložili na hrb úplně celé.

 

Vnější podmínky totálně přehlížíme a děláme ze sebe bohy, kteří mají sílu najít řešení a příčiny úplně každého osobního trápení a nezdaru. Marně občas přemýšlím o tom, že se nikdo nezamyslí nad tím, co asi tak negativního smýšlelo to nešťastné dítě, co se narodilo s leukémií, nebo co nechtělo vidět dítě, které se narodilo slepé. Natož co provedlo tak hrozného těch několik miliónů židů za druhé světové války. Jak je možné, že máme věznice plné zdravých zločinců, kteří doma mlátili své ženy, o nějaké empatii u nich nemůže být ani řeč a my se s vrozenou srdeční arytmií obviňujeme z toho, že jsme se včera u večeře dostatečně nevcítili do chuti naší milované (ho) a přesolili jsme jí (mu) polévku.

 

Viníme se každý neúspěch, za každý nezdar, za to že se nám nedaří tak dobře, jak by se nám přeci za naši snahu dařit mělo a hledáme příčiny svých nezdarů v každé blbině.

 

Prakticky všichni velcí mudrcové, o jejichž učení se i tyto nauky původně opíraly, byli z tohoto pohledu úplní loseři. Škoda, že neznali nějakého současného popularizátora jediného správného přístupu ke zdraví a životu. Určitě by jim mohl poradit, jak se svému osudu vyhnout. Buddha byl otráven, Krišnamurti, Mahariši z Arunačály, Šrí Nisargadatta Maharadž  a další zemřeli na rakovinu a tesař z Nazaretu? Ten si to vůbec špatně ošéfoval. Místo toho, aby se stal králem, skončil přibitý na kříží. V tomto výčtu bychom mohli dlouho pokračovat.

 

Teď to možná, pro některé, může trošku vypadat, že zde prohlašuji, že nic takového jako psychosomatika a souvislosti mezi naším chováním a jednáním, a tím, jak se nám daří, neexistují. Nikoliv! Pouze říkám, že jsou součástí daleko komplexnější hry.

 

Nemůžeme se více mýlit, když prohlásíme, že náš život, naše zdraví a naše úspěchy a neúspěchy držíme pouze ve vlastních rukou. A stejně tak se nemůžeme mýlit více, když prohlásíme, že za náš život, naše zdraví a za naše úspěchy a neúspěchy je zodpovědný někdo jiný než my. Zatímco nepravdivost druhého prohlášení už začínáme chápat, tak odhalení nepravdivost prvního se zdá úkolem současným. No jo, ale co zbyde pak? Jak to tedy je?

 

Skoro to vypadá, že po nás vesmír opravdu chce, abychom se pohnuli od současného způsobu myšlení k nějakému dalšímu. Bohužel to zatím děláme tak, že pouze měníme pravdu za jinou (doslova jeden extrém za druhý) a pokračujeme ve stejném, černobílém vidění světa dále. A sami sobě namlouváme, že to je ta změna.

 

K úvaze nad tím, kudy z toho ven, se ještě vrátím. Ale až po zamyšlení nad druhým tématem tohoto pojednání.

 

Konspirační teorie a nepřátelské vidění světa

 

Toto je poměrně nový trend, který ale začíná intenzivně pronikat do mnoha duchovních spolků a společenství. Skoro to vypadá, jako protipól onoho růžového New age – positive thinking.

 

Přiznávám se, že mne tento jev občas naplňuje smutkem. Místo kreativního vytváření a hledání nového, nastupuje vymezování a hledání příčin všeho zla. Jednou se ten devil jmenuje farmaceutický průmysl, podruhé kapitalismu, po třetí USA, pak třeba moderní medicína, maso, CIA atd.

 

V jedné diskusi, prohlásil kamarád, že kolem sebe stejně nejvíce vidíme to, čeho jsme sami plní. S tím souhlasím. Ještě bych k tomu přidal, že to svou neustálou pozorností krmíme a tím to dokonce vytváříme. Kdo se dlouho hrabe ve stínech, začne je vidět všude a probouzet další k životu. Facebookovské profily některých mých přátel už prakticky neobsahují nic jiného než obrázky mrtvých zvířat, odkazy na články, které odhalují to či ono zlo, tu či onu nepravost, a občas i extrémní konspirační úvahy.

 

Princip vzniku tohoto fenoménu je prakticky stejný, jako u předchozího. Protože nejsme schopni najít jiné řešení, volíme vymezení. Místo hledání (otázek), servírujeme odpovědi. Je to přeci tak jednoduché a je v tom jistota, když můžeme prstem ukázat na příčinu všeho zla. A je tak příjemné, stát na straně dobra. Nepatřit do té party zlounů, co myslí jen na své vlastní zájmy.

 

 

Opět bych rád, případnému dotčenému čtenáři, připomenul, že to co zde říkám neznamená, že máme věřit všemu, co se dozvíme na ČT 1 a být pouze kývajícím ovčanem. Poukazuji na problém toho, kdy se z ovčana, místo občana (tj. osoby, která přináleží k určité pospolitosti či společenství a vědomě přejímá a skutečně naplňuje odpovědnost jednotlivce za celek), stane pouhý anti-ovčan.

 

Ptám se dále. Jak těmito anti-ovčanskými postoji ovlivňujeme nějak pozitivně svět kolem nás? Nespoluvytváříme tak svět stínů? Neztrácíme neustálou informační podporou našich názorů schopnost, dívat se na věci z více stran? Rozdělujeme, nebo spojujeme?

 

Čtu-li si v dílech Krišnamurtiho, Maharišiho, manželů Tomášových (a ti žili v časech, kdy „zlo“ chodilo krajem zcela odhalené) – nenacházím ani stopy po podobné rétorice. Ani třeba takový Dalajláma, ať zůstaneme v přítomnosti, ten by panečku měl dost důvodů hovořit o zlu světa. A místo toho stále hledá, jak spojovat protiklady, nikoliv ještě více rozpolcovat.

 

Avšak, jak tedy nebýt ovcí, ale nestat se ani pouhou anti-ovcí? Znamená to zůstat bez názoru, tichý a spokojený na své chatičce u Sázavy?

 

Nemám žádné konkrétní odpovědi. Avšak tuším, kudy je možné se pustit do energie této otázky tak, abychom v ní pouze netonuli a nemuseli se tak chytat falešného záchranného kruhu zjednodušených, vymezujících odpovědí.

 

Následující návrh, zamyšlení, se týká i prvního tématu. Prvním bodem, který bych rád zmínil, je, že opravdu nemusíme mít názor na všechno. Pastevec ovcí na Malé Fatře nám na otázku na jeho názor na kvantovou mechaniku odpoví nabídkou lahodného ovčího mléka. Nerozumí zdaleka všemu, avšak tomu, jaké mají potřeby jeho svěřenkyně, jak s nimi zacházet, jak najít tu správnou louku tomu všemu rozumí do takové hloubky, že součet hloubek našich povrchních (ne)znalostí o všem, se mu nevyrovná.

 

Pokud mám opravdu zájem se nějakému tématu věnovat, neměl bych se bát mu obětovat čas, zjistit si o něm něco více a hlavně, nebát se poslechnout si i jeho oponenty. Říkám poslechnout. Tj. poslouchat je nezaujatě, představit si na chvíli, že jsem v jejich táboře a objevit a porozumět i jejich pravdám. Tady se pomalu blížíme k tématu mnohočetných pravd. Představíme-li si pravdu (o něčem konkrétním) jako nějaký objekt, tak nám musí být jasné, že změnou perspektivy se bude měnit i tento objekt. Tzn. pokud se dokážeme podívat na naší pravdu z jiných perspektiv, začneme naší pravdu chápat nikoliv jako tu jedinou správnou, ale jako na souhrn mnoha faktorů. Uvědomíme si,  co všechno se podílí a podílelo na utváření našeho specifického pohledu na dané téma a zároveň si uvědomíme, co všechno stojí a stálo za specifickým pohledem našeho oponenta.

 

Jaké má toto stanovisko důsledek? Ano, z počátku může přijít jistá dezorientace. Přestali jsme brát náš fokus jako jediný správný. Je to ztráta odpovědi. Vydržíme-li ustát toto prázdno a zmatek, vlády se ujme energie otázky. Jak to tedy je? Ta nám pak dovolí, zaujmout v určitý čas a za konkrétních podmínek, jasné stanovisko. Nestáváme se tedy bezduchou zmatenou bytostí, ale někým, kdo si uvědomuje celý kontext svého stanoviska a zároveň se ho nemůže chytit jako jediné možné odpovědi, protože si je vědom i dalších perspektiv. Je tak připraven kdykoliv svou momentální pravdu modifikovat, upravit, postrčit – zkrátka neuzavřít jí životu, ale nechat jí růst a chápat jí do větších hloubek a dalších rozměrů. Oponent (nepřítel) zmizí. Stane se z něj jen další perspektiva. Poslední efekt je ten, že díky tomu, že přestaneme za svou pravdu bojovat, uznáme perspektivu oponenta a svou pravdu mu představíme v patřičném kontextu, umožníme i jemu, aby se mohl pohnout, změnit.

 

Toto je, dle mého, ta skutečná změna, kterou je nutné podstoupit. Změna od černobílého vidění, k vidění prostorovému a variabilnímu. Bohužel, není to tak jednoduché, jak by se to mohlo zdát. Starý program je velmi silný, je utvářen věky a intelektuální debaty v čajovnách ho rozhodně nezmění. Je třeba práce, je třeba tento postoj začít aplikovat na malých věcech – třeba při zanícené diskusi v práci, doma s dětmi či partnerem. S našimi rodiči, kamarády atd. Jsou i techniky, které nám mohou pomoci. Mně se osvědčily systemické konstelace, kde můžeme mnohočetnou pravdu skutečně zažít na vlastní kůži. V jednu chvíli stojíme a bráníme náš pohled na naší, jedinou pravdu a pouze na základě malé změny v konstelačním poli se naše perspektiva úplně změní a my vidíme tu samou věc, úplně jinýma očima. Někdy je změna perspektivy tak radikální, že to s námi skutečně zahýbe a může to být šok. Mysl si však postupně začne zvykat, přestane se bát a začne být flexibilnější.

 

Další věcí, která určitě může pomoci, je stará jak lidstvo samo. Meditace. Nikoliv meditace ve smyslu závodu za vlastním osvícením, ale meditace jako způsob, jak ze světa myšlenek a neustálého zavalení informacemi, ponořit mysl za myšlenky, za naše pravdy a ponořit se blíže zdroji, který se všem těm našim pravdám opravdu jen usmívá. Meditace může mít mnoho různých forem, každý si může najít svůj způsob. Jen si dovoluji podotknout, že meditovat není to samé, jako mluvit o meditování J Jsem přesvědčen o tom, že v našem světě má pravidelná meditace, (která může mít i kreativní formu, ve smyslu koncentrovaného tvoření, procházky, odpočinku), zásadní význam. Naše mysl je přehlcená informacemi, neustále je nucená něco řešit, plánovat, rozhodovat. Je třeba tu bouři vědomě tišit.

 

Další, důležitou fází změny je konec chápání sebe, jako oddělené individuality, která nese břímě celého svého osudu. Pokud začneme sami sebe nahlížet nikoliv však  pouhým intelektem, jako součást většího celku, začneme si uvědomovat, že tu nejsme za sebe, ale za nás. Tedy za sebe, ale podstatně širšího sebe. Do tohoto já-my, začnou patřit i ti oni, původci všeho zla. Těžko pak s nimi bojovat a vymezovat se vůči nim dosavadním způsobem. Začneme se také i jako individuality vnímat v širších souvislostech, nejen z pozici našeho osobního bytí, které ještě před pár lety bylo v lepším případě pouhým přáním našich rodičů. A tím si také začneme uvědomovat, že i náš osud, naše výhry i prohry, naše trápení a radosti, nejsou pouze naším dílem, ale jsou součástí neuvěřitelně komplexní a mnohovrstevné hry jménem život.

 

Domnívám se, že pokud se nám nepodaří uskutečnit tyto dvě zásadní změny ve vnímání „reality“, bude naše snažení, byť poháněné šlechetnými úmysly, vždy jen nekonečným bojem a vymezováním se. Tak, jako tomu bylo po celé známé dějiny až dosud.