Je jedna hodina v noci, začíná Boží hod vánoční. Pod pražským orlojem se hraje na kytary a zpívá o tom, že severní vítr je krutý. V nedalekém baru si skupinka mládežníků na cosi připíjí. Loučím se, před kostelem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, podáním ruky a přáním všeho dobrého, se dvěma turistkami z Jižní Koreji. Vzduch jiskří prosincovým mrazíkem a já si užívám pocit, který je pro mne vždy velkým svátkem. Pocit, že něco za tím vším zmatkem, utrpením, bolestí, nedorozuměním a blouděním zůstává v pořádku, a ve chvílích jako je tato, proniká i do našeho světa. Skončila půlnoční.
Před hodinou jsem se rozhlížel v davu stojících lidí přeplněného kostela, jestli náhodou ještě někde ve předu není místo, když na mne začala mávat neznámá korejská dáma a ukazovala, že u nich v lavici ještě jedno volné místo je. Lavice plná Korejců, uprostřed rodilý Pražák. Mši slouží Martina Viktorie Kopecká. Mladá duchovní Církve československé husitské. I jako pouhý obrázek, beze slov, je tento výjev až Hrabalovsky poetický. Slova však zachycený obrázek nejenže nekazí, jak se občas stává, ale doplňují ho něčím transcendentním. Cizinci v kostele, ačkoliv byli uvítání v angličtině, nemohou sice z česky sloužené mše rozumět ani slovo, ale zato jim září oči, protože melodie Tiché noci a barevnost lidské pospolitosti překonává jazykové bariéry.
Martina nádherně zpívá, ale hlavně krásně hovoří. Jsem moc rád, že mladí lidé přináší energii do míst, která po staletí občas dost zatuchávala. Nebojí se do kázání přinést aktuální témata, avšak způsobem, který ctí význam tradice, takže se nestává pouhým intelektuálním sdělením, nýbrž oživuje a aktualizuje slova, která se opakují již staletí. Lidé, jako je ona, svými přístupy a svými životy pomáhají smést nánosy pavučin a bláta, které byly na to čisté, naneseny. Nedávno jsem četl rozhovor s jedním polským novinářem, který psal o tom, jak závidí Čechům, že mají Tomáše Halíka. Takto pokrokovou, liberální, lidskou a současnou osobnost polská katolická církev nemá. A my tady těch Halíků máme daleko víc. A co více, na místech jako je toto, oblékají kněžský talár i skvělé ženy, které na tu prastarou, dost rezavou bárku, přináší barvy světla, kterých je tu tak potřeba. Ostatně, jestli chcete nahlédnout do světa pozitivní deviace žen církve 21. století, tak můžete navštívit třeba blog Deník farářky nebo sledovat na facebooku Sandru Silnou. Avšak nyní, přesuňme se o mnoho tisíc kilometrů dále a dokonce i o pár století do minulosti. Protože tento večer je tak barevný.
Jižní Korea je jedinou Asijskou zemí, kde je nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství. To byla informace, kterou jsem se ten večer dozvěděl. A shodou okolností se mi jak na zavolanou dostaly do ruky další zdroje, které mi odhalily podivuhodný příběh, který mimo jiné ukazuje, jak je naše vnímání, nejen historie, podmíněné geograficky. Respektive kulturně, ale to jsou spojité nádoby. A jak jsou si některé příběhy z různých konců světa velmi podobné, jen si družstva hráčů v nich občas vymění dresy.
Křesťanství v Asii začali šířit jezuitští misionáři. Bylo do dost temné období. Jednu jeho tvář ztvárnil geniálně Martin Scorsese ve filmu Mlčení. Působení Jezuitů je samozřejmě z dnešního pohledu velmi kontroverzní. Nicméně celé dějiny tohoto řádu, včetně těch Evropských, jsou provázeny rozporuplností, kterou, při trochu více než povrchních znalostech, není možné označit jen za špatnou. Jezuité byly v temných dobách nositelé vzdělanosti a tuto vzdělanost šířili spolu s křesťanstvím. Dělali to mnohokráte způsoby, které jsou určitě z dnešního pohledu naprosto nepřípustné a odsouzení hodné a mnohdy dogmaticky stáli proti pokroku a reformám, avšak na pozadí událostí a myšlenkového paradigmatu člověka končícího středověkého světa? Bůh suď. Ostatně i na tom Korejském příběhu je vidět, že tu byly síly daleko dogmatičtější. Do Koreji se dostali jezuité z Číny. Na rozdíl od Japonska a Číny samotné za nimi nedorazili ani vojáci, ani obchodníci. Jejich mise v Koreji byla tudíž vnímána poměrně pozitivně, protože s sebou přinesli vzdělanost a byli svým způsobem nezvykle tolerantní. Kterémusi z papežů sedmnáctého století se ale tato tolerantnost nelíbila a jezuité upadli ve Vatikánu v nemilost. Proč? Neměli totiž problém s původními zvyky a vírou domorodých obyvatel. Konkrétně s jejich kultem předků. Nebrali tudíž lidem jejich víru, jen k ní exportovali tu svou. Tento papež tak vyslal do Koreji františkány a dominikány, kteří tak tolerantní nebyli a milým domorodcům začali pálit tabulky předků. No a ano, Asiaté s nimi zatočili dost nelítostným způsobem.
Posuňme se do století devatenáctého. Korejské království se otevírá světu a na poloostrov se opět vracejí misionáři. Tentokráte však protestanští. A tady začíná příběh, který má na svědomí oblíbenost křesťanského náboženství v této zemi. Když říkám, křesťanského náboženství, tak ale nemluvím o našem chápání tohoto výrazu. V Koreji vnímají protestantské křesťanství jako jiné náboženství než to katolické. Inu, historická zkušenost, je historická zkušenost. Dokonce mají pro Boha v každém z těchto náboženství jiný výraz. Ale pojďme v příběhu dále. V devadesátých létech devatenáctého století spáchají japonští pučisté atentát na synovce královny Min Jungika. Ani věhlasní čínští lékaři mu nedokáží pomoci. Kdo mu nakonec pomůže vstát ze smrtelné postele je americký presbyterián a lékař Horace Newton Allen. (Mimochodem tohle je takové první zrcadlové obrácení jednoho mýtu, který u nás v některých alternativně smýšlejících kruzích panuje.) Křesťanství je zde díky této příhodě opět bráno jako synonymum vzdělanosti a pokroku a začíná se šířit do bohatší a vzdělanější vrstvy společnosti. Příslovečná třešnička je na špičku dortu vsazena po druhé světové válce. Mnoho budhistických škol a klášterů v Koreji kolaborovalo s fašismem. Křesťané si naopak morální kredit zachovali. A tady nám naši hráči převlékají dresy po druhé. U nás je vnímáno právem křesťanství, respektive jeho institucionalizovaná podoba, jako něco, co si v dějinách mnohokráte morální kredit neudrželo. Budhismus je pak onou neposkvrněnou alternativou. Z širšího pohledu vidíme, jak může být naše generalizované vidění historie utvářeno něčím tak obyčejným, jako je geografická vzdálenost. Ostatně Dalajláma sám několikrát říkal, že budhistický klér může být ve skutečnosti mnohokráte stejně zkostnatělý a mnohdy politicky zkorumpovaný, jako církve u nás. Smutné příklady nalezneme i v přítomnosti. Násilnosti v Barmě, kde v řadách radikálních nacionalistů stojí buddhističtí mniši a kde pod dohledem buddhistky a nositelky Nobelovy ceny míru Su Ťij dochází k novodobým pogromům v podobě genocidy Rohingů, ukazují, že i filozofický směr založený na nenásilí, v okamžiku, kdy se stává institucionalizovaným a propojí se s mocí, či společenskou prestiží, se stává ismem, kde účel světí prostředky.
Tento krátký exkurz do historie ukazuje mnohé. Třeba to, že naše vidění světa je tvořeno příběhy, které se udály před námi, zkušenostmi našich předků. Tedy historickou zkušeností, která se stává základem naší osobní historie a našeho pohledu na svět kolem nás. Tyto zkušenosti nejsou přenositelné ve všech detailech a spřádají se ve společenské mýty a bývají dokonce záměrně modifikovány. Tyto mýty pak utváří kulturu a tím pádem opět nás, kteří se s těmito obecně přijímanými mýty střídavě snažíme kamarádit a střídavě se proti nim vymezujeme. Dále na tomto příběhu můžeme mimo jiné vidět třeba to, že žádný ismus, žádná filosofie, nejsou zárukou toho správného návodu na život. A přesto ty universální cesty stále hledáme. Možná je to vrozená potřeba nějaké širší rodiny, skupiny, společenství, ve kterém budeme moci sdílet společné hodnoty, společný pozitivní mýtus, který nás všechny povede na cestě ze slzavého údolí. Jenomže každá společnost, každé společenství je tvořeno lidmi. Jednotlivci. A všude jsou lidé dobří a zlí, všude je chleba o dvou kůrkách. Avšak, třeba je toto, ve světle výše řečeného marné, skupinové hledání odrazem toho, co prožíváme na individuální úrovni. I my jsme uvnitř dobří, ba i špatní a hledáme cestu, jak se dostat k tomu dobrému v nás. Občas tak činíme hodně nešťastnými způsoby, které mohou nám i ostatním dokonce ubližovat, a někdy se nám skutečně daří se s tím lepším v nás spojovat.
A skoro to vypadá, že základním předpokladem pro možnost spojení se s tím lepším v nás, je přijetí barevnosti a nejednoznačnosti vnějšího i vnitřního světa, a s celým tím nákladem různě barevných a tvarovaných dílků puzzle, které nikdy nesložíme do ideální podoby, se usebrat a ponořit do nitra. Do nitra, které bez ohledu na to, jaké příběhy, časy a vzdálenosti nás uhnětly, máme ve skutečnosti všichni stejné. Do nitra, které je jednotou, ve které jsme spojeni. A když se to podaří, to ohromné množství barev, vůní, tvarů, příběhů, které působí bez spojení s oním středem tak znepokojivě a rozbitě, se stane jiskřivým tancem stvoření, které spočinulo samo v sobě. Tak, jako se to stalo letos, na jedné půlnoční.
PS: Do nového roku, a nejen do něj, nám všem přeji, ať se nám to daří.