O spojování světů a křesťanské meditaci

“Meditaci bychom mohli popsat jako plné přijetí daru našeho neustálého tvoření.”
John Main

Spojení východní a západní spirituality je pro mne tématem od časné adolescence. Vzpomínám, jak jsem do čerstvě založené komunity Hare Krišna v Městečku u Benešova vozil bibli a snažil se hledat spojnice a to samé později s Bhagavatgítou mezi svými křesťanskými přáteli, pro které byla veškerá jóga od ďábla.

Touha po integraci obou směrů mě později zavedla k mystice, konkrétně k manželům Tomášovým, protože ti, a obzvláště Míla, dokázali nikoliv pouze intelektuálně, ale prakticky a naprosto přirozeně propojovat tyto světy. A to tak dalece, že člověk mohl vidět, jak je ta skutečná spiritualita jen jedna jediná, byť s mnohými jmény.

Nicméně na institucionální úrovni panovala (a stále většinově panuje) spíše stálá řevnivost a uzurpace jedné jediné pravdy právě pro tu partu, které jsem členem. Tuto nevraživost sice stále častěji prozařuje Dalajlámův úsměv, který ve své totální čistotě spojené s neobyčejnou intelektovou zdatností a politickou citlivostí, dokáže doslova a do písmene rozpouštět ledy, ale pro běžného pozorovatele je křesťanský svět stále zahleděn sám do sebe.

Říkám schválně pro běžného pozorovatele, protože při bližším zkoumání je možné vidět, kolik osobností i uvnitř tak rigidního společenství jakým je Římskokatolická církev (omlouvám se za ten výraz, ale prostě to tak je), žije v 21. století a tak nejenom že jsou tolerantní (v čemž se stále většinou skrývá jistá nadřazenost), ale jsou opravdu otevření a naopak integraci hledající. Někteří jsou poměrně známí a veřejně činní, mnoho z nich je skrytých a pečujících o opravdovou spiritualitu i když svým přístupem se vlastně proviňují proti dogmatům své církve. A pak tu máme církve, které jsou už ze samotné své deklarace méně uzavřené a více otevřené. A uvnitř nich je také mnoho lidí, kteří by ve středověku za své názory pláli na hranicích.

Nicméně jsou zde i nově vznikající proudy, které už nejsou o jednotlivcích, ale naopak jsou celosvětovými komunitami lidí, kteří se hlásí ke své křesťanské tradici, (nikoliv ve smyslu růžově všeobjímajícího New age guláše) a při tom hledají tu původní, živou spiritualitu a skrze ní se propojující s barevným světem jiných duchovních tradic.

Výsledkem tohoto spojování může být i takový skvost jako kniha od Dalajlamy – Dobré srdce. Buddhistický pohled na Ježíšovo učení. Dalajláma byl pozván Laurencem Freemanem – “vedoucím” Světového společenství pro křesťanskou meditaci,  v roce 1994 na setkání této organizace, aby z buddhistického hlediska komentoval vybrané pasáže ze čtyř křesťanských evangelií. Mnohé rozhovory těchto dvou mužů (Laurence Freeman je absolvent Oxfordu v oboru literatura a mnich olivetánského benediktinského převorství v londýnském Cockfosters. ) je možné dohledat na internetu. Meditace je totiž přímá, ne-intelektová zkušenost a tak může spojovat právě svým autentickým universálním duchovním rozměrem, který už ze své podstaty může pouze sjednocovat – nikoliv rozdělovat.

Byl jsem proto velmi zvědav na praxi této meditace a musím říci, že jsem nadšen. Vlastně se mi splnil jeden z velkých snů. Našel jsem zde spojení – integraci východní a západní tradice v tak čisté a ryzí podobě, jak je to jen možné.

Formálně je křesťanská meditace formou mantrajógy. Ovšem je zenově čistá. Nehoní se za žádnými energiemi, zážitky – míří přímo do středu, k starozákonnímu  – Jsem který jsem. Tedy do totální přítomnosti, naší vnitřní spirituální podstaty. Mantrajógu jsem dlouhá léta praktikoval a tak je mi tento typ meditace blízký, nicméně propojení s křesťanskou tradicí, tedy něčím, co cítím jako hodně blízké mému naturelu, ve svíčkami osvícené modlitebně kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, tak tady jsem opravdu doma. A když ještě zahájení meditace otevře zvuk cinknutí na tibetskou misku – tak srdce tančí radostí.

A tak znova poznávám, že sice na jednu stranu žijeme v šílené době, ale na stranu druhou zde praskají opravdu prastaré ledy a dějí se úžasné věci, že se ptám – je náš svět opravdu ztracený, do záhuby se řítící, jak nyní můžeme tak často slyšet?