Dnešní moderní leadeři, a je úplně jedno, jestli ti duchovní, anebo ti pragmatičtí, čistě na materiálno zaměření, učí vlastně to samé. Jak být spokojený, bohatý, zdravý, zkrátka úspěšný.
Zajdeme-li do lesa, tak občas narazíme na vskutku nádherný strom. Strom, který nám hned padne do oka. Je vysoký, zdravý a nějakým až čarovným způsobem zasazený do místa, ve kterém se jeho krása může vyjímat.
Skloníme-li hlavu od jeho nádherné koruny a začneme-li se pozorně dívat, spatříme, jak všude kolem jeho spanilé krásy, krčí se zakrslé stromečky, bojující o trocha světla a vláhy. Spatříme zástupy stromů obyčejných, nějaké nemocné, zetlelé, a dokonce tisíce stromů nenarozených. Tedy jejich plodů. Jako by je stvořitel jen tak rozmařile pohodil na místa, kde nemohly nikdy zakořenit, nebo sice dopadly na úrodnou půdu, ale staly se potravou lesní zvěři.
Lesu je to jedno. Protože krása onoho staletého krasavce, je krásou a spanilostí celého lesa, včetně těch zakrslých, nemocných, umírajících, obyčejných, nenarozených. V lidském pojetí tomu však není. Není totiž příliš cool, učit se poznání, že i ti malí, bezbranní, nemohoucí, obyčejní, špinaví, nespatření, neobdivovaní, zetlelí, zmožení, sežraní, spálení, z kořenů vyrvaní jsme my. A žádní bezejmenní my. Prostě jsem to já a jsi to i ty, milý čtenáři.
Bez tohoto pochopení a přijmutí role v příběhu však nemůžeme nikdy poznat, natož zažít, krásu celého lesa.