Moderní, sebepoznávací směry myšlení se většinově shodují na tom, že s tím mužským principem – ať tomu říkáme jak chceme – není v poslední době něco v pořádku. Jedním z často zmiňovaných závěrů je, že za mnohým z toho, co se na devastaci mužského archetypu podílí, stoji ono známé rčení – muži nepláčou, které bylo generacím mužům předkládáno jako status quo. A tak čím dál tím více slýcháme, jak je třeba, aby se muži stali citlivými, vnímajícími bytostmi, jež se nebojí otevřít svým obavám, strachům, pocitům a vyjít s nimi ven. Tento závěr zní poměrně logicky. Avšak možná je produktem současného, na intelektu založeného, způsobu sebepoznávání. Tedy proudu, který to na první pohled má všechno dost zmáknuté, na všechno má odpovědi, pořádnou kupu teorií, všechno to dává smysl, má pozitivní vyústění, lze to pochopit, ale jaksi to není propojené se skutečnou hloubkou života, která je daleko vrstevnatější, nejednoznačnější a obsahuje daleko více temných odstínů, než konzumní spiritualita a populární, lidová psychologie dnešních dnů. Ale zpět k původnímu tématu.
Jeden článek na psychologii
Brené Brown, autorka knihy Síla zranitelnosti, říká. “Žádáme od mužů, aby byli zranitelní, úpěnlivě je prosíme, aby nás pustili dovnitř, a naléháme na ně, aby nám řekli, když mají strach, ale pravda je taková, že pro většinu žen je to nesnesitelné. Ve chvílích, kdy muži projeví svou zranitelnost, se většina z nás ustrašeně odtáhne, a tento strach se projevuje všemi možnými způsoby od zklamání po znechucení.“
Tato slova na mne doslova zakřičela z článku – Zranitelnost mužů – na psychologii.cz. Ano, to znám, pomyslel jsem si, a do článku se začetl. Autor článku, Petr Pražák, se rozhodl, že si udělá takový malý výzkum s lidmi v jeho okolí, a rozeslal jim otázku, jak toto téma vnímají.
Kopíruji zde některé mužské odpovědi. Jsou poměrně husté.
Mužská slabost a zranitelnost ženy prostě nebaví, přiznejte si to! Ta pseudozranitelnost, o které tu všechny sníte, v reálu neexistuje, leda v ženských románech!
Dokud o té zranitelnosti čtete na internetu v duchovních diskusích, jste vy ženy ztělesněním pochopení a hřejivé mateřské pozornosti. Ale chraň bůh, aby šlo o vašeho reálného partnera. Veškeré pochopení bude rázem pryč!
Ženské slabochy nesnášejí. Pohrdají jimi. Tečka.
Dávám svou zranitelnost otevřeně najevo, a většina žen si to takhle nedovolí a zranitelnost potlačuje. Takže když vstupuju do vztahu se ženou, zpočátku ji to inspiruje a líbí se jí to, později ji to ale štve, vidí v tom slabost a odejde.
Kecy v kleci teoretických pouček a u žen – skutek utek! Velké výzvy k otevřenosti a projevení zranitelnosti, a pak šlo jen o to, jestli se to ženě hodilo do krámu. Jakmile jsem se otevřel, dostal jsem dehonestující zpětnou vazbu. „Já tě potřebuji silného…“ a další bla bla bla!d
Autor dále píše, že i mnoho žen v jeho anketě přiznává, že otevřená citlivost a zranitelnost může být na začátku sexy, ale později se jim jaksi zají a ony spíše potřebují silného, ničím neohroženého partnera. Některé přiznaly, že citlivost a zranitelnost je velmi přitažlivá u vztahů, které jsou povyražením a dobrodružstvím, nikoliv však u těch, které by měly být partnerstvím.
Na závěr je zmíněno, že je rozdíl mezi přiznáním vlastní slabosti a sebelítostí. Což je důležité mít na paměti, ale není to důležité pro toto zamyšlení.
Ženský a mužský svět?
Úplně stejné to mají ženy s muži. Můžeme to vidět všude kolem sebe. Sotva někde zazní ono tisíce let potlačované, jsme muži velmi často zneužívané, ohrožované, nemáme stejné postavení ve společnosti atd., okamžitě přijde protireakce. Ani otevřenému, liberálnímu muži se neposlouchá dobře, že patří k plemeni, které má na svědomí to, že většina žen i v naší tzv. vyspělé společnosti, musí během svého života čelit něčemu z výše jmenovaného. Ostatně, narůstající obliba různých ženských skupin (ať už esoterických, společenských, tvořivých) ukazuje na přirozenou potřebu sdílet některé věci, minimálně po určitý čas, jen v tom svém “kmeni”.
Současné ženské i mužské skupiny však svým způsobem substituují tradiční skupinové zvyklosti, které existovaly napříč společenskými třídami (karetní sedánky, drhání peří, lov atd.). Ty se individualizací a modernizací naší společnosti zcela vytratily. Mezi těmi původními a dnešními modely je však zásadní rozdíl.
Archetypální muž, lovec, vyrážel se svými druhy pravidelně do světů, kam ženy přístup neměly. Tam mohl projevit i svou slabost. Buď ho stála život a on zemřel jako hrdina snažící se zaopatřit svůj kmen, nebo pak požádal velkého ducha, aby mu dal pro příště více sil se jí postavit. A nebo se vydal se šamanem pro radu do světů za světem. Žena pak takového muže mohla vedle sebe cítit silného a neohroženého. Muž se vracel mezi ženy, které v nepřítomnosti mužů mohly sdílet zase světy své a následně být oněmi archetypálními dárkyněmi života a strážkyněmi krbu. Oba světy na sobě však byly totálně závislé a tvořily tak jeden svět společný. Tyto čisté archetypy, vznikající z přirozeného členění dávného světa, jsou v našem postmoderním světě nerealizovatelným snem. Snažíme se tedy najít nějaké nové formy, které by zmíněnou potřebu naplnily.
Bohužel to má v tom současném podání jednu nevýhodu. Ta tkví v tom, že ze z toho bezpečného a přijímajícího světa vzájemné oddělenosti může stát „ten“ jediný správný svět. Protože v tom normálním, koedukovaném, to zkrátka tak pěkně nefunguje. To dříve nebylo možné, právě kvůli vzájemné závislosti obou světů. Ani jeden z nich by sám o sobě fungovat nemohl, nepřežil by. Dnes, v době vzájemné nezávislosti, není problém prosedět život v karetním klubu, nebo protančit život na louce ve vílím oblečku.
Toto uhnízdění v odděleném světě pak může vést dokonce k ještě větší polarizaci. Ta je logická. Budu-li se nacházet dlouhodobě ve spolku zapálených filatelistů, může se mi stát, že jako nejhorší zločin civilizace začnu vnímat ohýbání růžků známek. Jakékoliv homogenní společenství totiž přirozeně zaostřuje na ty části skutečnosti, na kterých se společně shodlo, že jsou to ty důležité. A z poměrně pravidelně rozložených barevných kontur života začínají některé z barviček nepřirozeně vynikat.
Tekutý svět nejednoznačnosti
Nacházíme se ve světě nejednoznačnosti, kterou se snažíme překonat různými teoriemi, návody, systémy, čteme, diskutujeme, chodíme na semináře, vytváříme vlastní teorie a obrazy ideálu, který by tomu všemu dal nějaký smysl. A pak se do něj snažíme vtělit. To však často v tom opravdovém životě naráží opět na, již z počátku zmíněnou, nejednoznačnost a neuchopitelnost nejsložitějšího systému, který tu máme k dispozici. Tedy života.
Nic proti teoriím. Schopnost alespoň částečně zmapovat území, na kterém se pohybuje, je nedílnou součástí celé hry a v mnoha dílčích oblastech je velmi prospěšná. Nejen ve výsledných zakreslených plánech, ale také kvůli hledání samotnému, které nás často konfrontuje se slepými rameny, hloubkou a nekonečnou rozměrností té části vesmíru, kterou jsme se rozhodli zmapovat. I sebedokonalejší mapa je vždy pouze mapou. Může nám říci, že nás čeká pohodlný, nenamáhavý výlet po rovině, ale to, že vedle cesty jde právě zraněný agresivní divočák, nám prostě neřekne. Jedná-li se o mapy lidských duší, dostáváme se do ještě podstatně vícerozměrného terénu. Pohled do mapy nám může říci, kde se přibližně nacházíme, ale pak musíme zvednout oči, rozhlédnout se a přijmout každou situaci v její jedinečné a neopakovatelné podobě, přesně takovou, jaká je. To zahrnuje i srovnání se s nejistotou, protože i když budeme sebelépe připravení, tak je vždy přítomný i ohromný prostor toho nejistého. Situace kolem nás dokonce může vypadat úplně jinak, než jak jsme z mapy vyrozuměli. Stačí třeba jen náhlá změna počasí. Trvat v takovou chvíli na tom, že takto to být nemělo, nám samozřejmě nepomůže.
Kudy z toho ven
Přijetí faktu, že situaci je zrovna taková jaká je, bez porovnávání s naším očekáváním a představou, je naprostým základem pro její úspěšné zvládnutí. Toto přijetí nám totiž umožní jednat v souladu právě s touto konkrétní situací, nikoliv v souladu s mapou a plánem. Soustředíme se na jednotlivé kroky a uvolňujeme naší tvořivost a kreativitu k tomu, aby si se situaci poradila vlastním, originálním způsobem. Ano, čerpáme z našich zkušeností, a i načerpané teorie mohou být dobrou podporou pro probíhající tvůrčí proces, ale musí s nimi být zacházeno jako se stavebním materiálem, který je případně k dispozici, nikoliv však jako s něčím, co musí být použito a uplatněno a musí z toho být postaven dům, jaký byl vymyšlen v prospektech našich plánů. Součástí tohoto tvoření je i chyba. Chyba jako nutný krok k tomu, abychom se naučili skutečně chodit. Přesně tak, jako to dělají malé děti.
Ve světě nejednoznačnosti, který je po celou moderní historii vybavován různými mapami, tu v podobně filosofie, náboženství, vědeckých teorií atd. se ve skutečnosti vzájemně všichni znovu a znovu učíme chodit. A při těchto nesmělých krůčcích, které jsou však často vedeny velmi smělými teoriemi, které tu nesmělost a nejistotu zakrývají, také chybujeme a často nevíme. Nejinak je tomu ve vztazích. Schopnost vnímání hranic mezi uzavřeností a otevřeností, citlivostí a sebelítostí, odtažitosti a potřebou samoty, sobectvím a potřebou vlastního prostoru atd., není ničím, co se jednou naučíme, následně vytvoříme manuál, a pak používáme. Je to umění schopnosti vnímat a přijímat toho druhého, takového jaký je, v situacích, kterou jsou jaké jsou. Nejen bez hodnocení, škatulkování a očekávání, ale ještě je třeba naučit se tomu druhému naslouchat, dívat se na problém pohledem toho druhého. Viktor Drapela tuto schopnost skvěle shrnul v následujícím podobenství. „Je třeba obléci si mokasíny toho druhého a ujít v nich aspoň jednu míli.“
Jsme totiž všichni, muži i ženy, hlavně lidé. A jako takoví jsme byli po tisíciletí zraňování a znejišťováni, každý velmi specifickým způsobem. Dostáváme se do časů, a velmi doufejme, že půjdou i nadále směrem vpřed, kde si můžeme dovolit pomalu naše hlubiny odhalovat. Není to vůbec jednoduché. Výbavu, která nás dříve chránila, odhazujeme, protože nás začíná svazovat, a našimi novými brněními se tak často stávají ony teorie. Bez ochranných masek to zatím úplně neumíme a jejich násilné strhávání nemusí končit vždy dobře. Přesně tak, jako když chceme pomoci kuřátku, které se vyklubalo z vajíčka, tím, že mu strhneme zbytky skořápky, které má ještě na těle. Kuřátko vykrvácí a zemře. Co bychom se ale užit měli je, alespoň občas sundávat jejich nejsvrchnější část. Brnění. Nejdříve však sami sobě, a pak teprve můžeme požádat toho druhého, jestli by ho nechtěl také na chvíli odložit. Ona je totiž odvaha dvojího druhu. Odvaha mladého válečníka, který ještě nezakusil řež opravdové bitvy a odvaha toho, kdo již mnoha bitvami prošel a zažil tak vlastní strach, zoufalost, hrůzu a umazal své ruce krví nepřátel. A ani tato zkušenost neznamená, že se takový bojovník nemůže vylekat při pohledu na novou, jemu dosud neznámou, bitevní scénu. Pak je ale daleko pravděpodobnější, díky jeho zkušenosti popsané výše, že bude schopen říci svému druhovi. Bojím se, mám strach, s takovou hrůzou jsem nepočítal. Tento způsob boje vůbec neznám a nejdříve potřebuji, abys mi vysvětlil jeho pravidla a odhalil jeho taje. Nebo jen říci – dej mi čas. Toto však dokážeme přiznat pouze tehdy, pokud nemáme oblečené naše brnění. Nesundáme-li ho, začneme druhého zasypávat radami z našeho bojiště a následně ho označíme za slabocha, který je odmítá použít.
Způsobem aktivního naslouchání, bez vlastních ochran a brnění, vzdáváme druhému člověku úctu a pomáháme vytvořit prostor, ve kterém se mohou, v hlubinách jeho duše, aktivizovat jeho vlastní síly, které mu mohou pomoci situaci vyřešit, nebo jí alespoň ustát.
A pak si také uvědomme, že vlastní stíny nemusíme sdílet vždy slovy. Naslouchejme šepotu a tepu srdce, úsměvům a slzám – slova opravdu nejsou vše. Někdy nám dokonce ten druhý nabízí možnosti, jak nahlédnout do jeho světa. Dělá to však způsobem, který neodpovídá našemu plánu, našemu očekávání, naší mapě. Bez otevření se a bez odložení ochranných masek, nemáme šanci tuto nabídku spatřit. A i pokud nás následně z hlubin neznámého vesmíru toho druhého něco vystraší, nenasazujme si hned brnění zpět, ale buďme upřímní a nazí ve vlastní slabosti. Výsledkem tohoto vzájemného naslouchání opravdu nemusí být vždy další skvělý návod na to, jak vyřešit život, ale může jím být prožívání světa ve vzájemném hlubokém sdílení vlastní zranitelnosti, která je ve skutečnosti tím, co nazýváme nevinností. A v nevinnosti nejsou výčitky, vzájemné viny ani odsouzení. V nevinnosti se léčí všechna zranění.