Pátek pozdě v noci, kdesi v Praze. Svatební oslava v plném proudu. Dopíjím své sedmé Svijany. V tu se objeví má rozesmátá hezčí polovička s kamarádkou, která toho času učí na Pařížské Sorbonně češtinu.
“Prý za mnou příští víkend přijedete?”
Jsa dobře naladěn neváhám s odpovědí. “No jasně, už se těším.”
Pátek o týden později. Večer, Letiště Václava Havla. “Miláčku, ten nůž sis opravdu měla dát do kufru a nenechávat ho v kabelce.” O chvíli později nevěřícně koukám, jak má drahá s neodolatelným úsměvem ukecává kontrolu a ta jí s příručním nožíkem pouští do odletového prostoru. Nestačím žasnout, ale trvá to jen chviličku, protože vzápětí se rozezvučí signální zařízení na bezpečnostním rámu a tentokrát jsem podroben podrobné prohlídce já. Prostě taková česká teroristická dvojka. Je to však jen slabý odvar toho, co se bude dít při cestě zpátky. O tom však později.
O dvě hodiny později Letiště Charlese de Gaulla, Paříž. Stojím bez jediného zavazadla, peněz, pasu, před záchodky na druhém největším letišti v Evropě a rozhlížím se kolem. Kam ta Adélka zmizela? Zvláštní pocit, připadám si jako nahý. Pak si uvědomuji, že mám v kapse telefon a pocit je chlup lepší. Už se cítím alespoň jako v plavkách. Za chvilku se má milá objevuje. Šla prozkoumat, kde koupit lístky na Roissybus. Ten vás za “přátelských” deset a půl Eura odveze do centra Paříže k zastávce metra Opera. O trošku levnější je vlak, stojí o Euro méně.
Informační vsuvka pro cestovatele. Je dobré si propočítat, kam budete po Paříži cestovat a jak dlouho. Určitě se vyplatí koupit si vícedenní jízdenku. Ta, podle toho, kolik pásem zahrnuje, může obsahovat i cenu na letiště, které se nachází v pátém pásmu. My jsme věděli, že se budeme pohybovat pouze do pásma tři a budeme v Paříži tři dny, plus pátek večer doprava ke kamarádce. Bohužel vícedenní jízdenky jsou na tři, nebo pět dní a tak se nám lehce vyplatilo, koupit si třídenní od soboty do pondělí a dopravu z a na letiště si koupit zvlášť, i když je takto drahá. Kdybychom byli v Paříži pět dní, tak už se vyplatilo koupit si pětidenní jízdenku na pět pásem.
Autobus má zpoždění díky jedné divočejší ukrajinské Pařížance, která neustále nastupuje, vystupuje a nadává. Všichni známe ten mix ukrajinštiny a češtiny, který můžeme slyšet kolem každé stavby a v mnoha nákupních střediscích u pokladen. Mix francouzštiny a ukrajinštiny má také něco do sebe, zvláště v kombinaci s mohutnou kadencí sprostých slov.
Nasvícená budovy Opery odhaluje první ze zásadních rysů Paříže. Tedy, tento rys je patrný hlavně pro Pražáky. Máte pocit, že jste tak trošku doma, jen někdo vzal brčko, nebo spíše pumpičku, a vše kolem vás zásadně dofoukl.
Noční město láká, je však pozdě v noci a máme před sebou ještě kus cesty a tak se vrháme do metra. Wikipedie napoví: Pokud cestujete např. s těžkým kufrem (což se z letiště dá předpokládat), je doporučeno, abyste si prostudovali podmínky na vaší výstupní/přestupní stanici. Často zde totiž chybí eskalátor i výtah, a to i na některých poměrně frekventovaných stanicích v samém centru – vysoké schody v kombinaci s těžkým kolečkovým kufrem bývají pro cestující z letiště nepříjemným překvapením. Dále, některé přestupní stanice mohou krom toho obsahovat i pěší tunely až půl kilometru dlouhé (propojení mezi jednou a druhou linkou).
Co však wiki neprozradí je, že vás tu čeká setkání s dalším typickým rysem tohoto velkoměsta, který vás neopustí po celý pobyt. Tento rys je spojen s názvem mého příspěvku, ale slovo vůně bych rozhodně nepoužil. Pokusím se to vyjádřit slušně. Všudypřítomný pach moči. V metru, na ulici, o garážích v obchodním centru ani nemluvě.
Tady bych rád podotkl, že jsem moc rád, a ještě jednou tímto děkuji naší hostitelce, že jsem mohl ochutnat Paříž ne jako turista na zájezdu, kterého vysadí klimatizovaný autobus tu před jednou, tu před druhou památkou, ale právě takto. Pařížské metro je krví města, jeho žílami a tepnami. Tam je možné vnímat chuť multikulturní metropole v celém rozsahu, se všemi vůněmi a barvami. Dlouhé chodby, vlaky bez řidičů, skupiny překrásně oblečených černošek, Číňané a Indové v tradičních oblečcích, velmi často smíšené páry, pouliční muzikanti ve vagónech, v chodbách metra… Takže přes výše zmíněné, jsem byl uchvácen atmosférou těchto prostor. Ale věřím, že se to časem člověku může zajíst a bude vnímat už jen smrad, dlouhé chodby, schody a otravné turnikety, které si žijí vlastním životem a když se rozhodnou vás nepustit, máte smůlu.
Přestup jsme zvládli a jen při přesunu na tramvaj jsme chvilku strávili u automatu na lístky, nevěda, jaký si koupit. Zatímco kolem nás, pozdě v noci, lidé už většinou turnikety přeskakovali, či na jednu lítačku hromadně procházeli do prostor nástupiště.
Kamarádka bydlí na překrásném předměstí, kousek od Seiny a Boloňského lesíku. Tato část je čistá a působí velmi přívětivým dojmem. Pár zastávek tramvají od moderní obchodní čtvrti La Défense, která se stala druhý den naší první zastávkou.
Statistika. La Défense se rozkládá na ploše 160 ha a je rozdělena do 12 sektorů. Celkem se zde nachází na 3 milióny m2 obchodních ploch a 600 000 m2 obytných ploch. V podzemí je 25 000 parkovacích míst pro 150 000 zaměstnanců a 20 000 stálých obyvatel. Ve čtvrti je přes 10.000 bytů a zhruba 2600 hotelových pokojů. Mezi zdejšími 1600 zaměstnavateli je zastoupeno 14 z 20 největších francouzských firem a 13 z 50 největších koncernů světa.
Pokud vidíte La Grande Arche na jakékoliv fotce, řeknete si – hmm, vypadá zajímavě. Spatříte-li Velký oblouk poprvé na vlastní oči, vyrazí vám dech. Je opravdu velký. Moderní architektura zasazená do celého kontextu města (stojí v ose vítězných oblouků a celé Avenue des Champs-Élysées), 110 metrů vysoká kostka ve tvaru vítězného oblouku, pokrytá sklem a bílým mramorem. Celá čtvrť, ozářená jasným podzimním sluncem s blankytnou oblohou na pozadí, má rozhodně své kouzlo. Pulzuje z ní energie moderní doby, západního způsobu života, velikášství, naše touha dotknout se nebe na pevných pilířích z oceli a skla, našeho ega. Za ruce se drží protiklady a střídají se pocity úžasu s pocity stísněnosti a matrixovských vizí velkého, ovládaného stáda spokojených úředníků, zavřených v nablýskaném kódu mrakodrapů.
Po té, co si dá Adélka svou první kávu a na tváři se jí rozlije spokojený úsměv, můžeme se vydat k další zastávce, která tvoří úplný protipól této čtvrti. Dámy shovívavě akceptují mou naléhavou potřebu a tou je navštívit hrob člověka, který zásadně ovlivnil má pubertální léta. A tak se po krátké procházce zanoříme opět do spleti podzemních chodeb a vydáváme se směrem k pařížskému hřbitovu Père-Lachaise.
Očekával jsem něco jako náš Vyšehradský hřbitov. Ale zde je vše jinak. Honosné kaplové hrobky jsou něčím, co v našich krajinách nevídáme. Jako by každý zesnulý, či rodina, měla svůj vlastní zádušní chrám. Ačkoliv okouzlen, mé oči hledají na plánku jedno jediné jméno. Za chvilku vyrážíme kýženým směrem. Mám hřbitovy rád. Chodím se na ně dotýkat nikoliv smrti, ale života. Hřbitovy jsou totiž místy, kde žijí svým tichým životem všechny ty příběhy, které jejich obyvatelé žili. Když se člověk dostatečně utiší, může těmto příběhům naslouchat a uklonit se jim. Pokud se jedná o člověka veřejně známého, tak návštěvou jeho hrobu se ta písmenka z učebnic dějepisu, nebo filmové či hudební záznamy, stávají také živými. A tak jsem mohl říci. Díky Jime. Tvé Break on through to the other side jsem sice málem nepřežil a vlastně se z toho dodnes vzpamatovávám, ale byla to jízda, která za to stála. Protože byla opravdová. Tak díky za ní americký básníku, z tvých textů dodnes běhá mráz po zádech, protože ses odvážil políbit hada na špičku jazyka.
Na hřbitově je pohřbeno mnoho známých osobností. U hrobky jedné z nich jsem zažil první zklamání, nebo možná i rozhořčení. Pro boha, kdo navrhoval a realizoval něco tak odlidštěného a studeného, jako je hrobka Oscara Wilda?
Vycházkovým tempem procházíme zbytkem hřbitova a vrháme se zpět do rušných ulic Paříže. Malá svačinka a za chvilku už stojíme v davu před portálem do katedrály Notre Dame. Monumentální stavba, jako jedna z mála – jak bohužel zjišťujeme až později – neobklopená osmiproudou silnicí. Děvčata s asertivností mládí vlastní :-), se mimoděk zařazují do středu fronty a tak nestojíme moc dlouho. Notre Dame nezklamala. Naopak. Díky systému, který je v Paříži zaběhlý, je možné i přes množství lidí, najít místo k usebrání, tichému posezení. Ztišení se dostavuje prakticky okamžitě. Síla místa je neobvyklá. Po chvilce se do ticha vloudí nerušící obrázky. Vidím biskupa u oltáře a plnou katedrálu lidí. Cítím jeho sílu a nezkrotnou velikost ega, jelikož on moc dobře ví, že tuto loď řídí on. On je pánem tohoto velkolepého prostoru a cítí, jak všechny ty dech beroucí klenby, vitráže, rozety a mocné symboly, donutí člověka nejdříve zvednou hlavu v úžasu a pak jí v pokoře sklonit. Zapomněl na to, že to však není jeho síla, která toto působí.
Trošku lituji, že jsme si dali sraz venku příliš brzy, klidně bych ještě hodinku poseděl. Ale Paříž čeká a je čas na romantickou procházku po náplavce. Loučíme se na zbytek odpoledne s naší milou průvodkyní a vyrážíme pomalým tempem podél Seiny.
Naším cílem je Louvre, kde si chceme koupit lístky na pondělí, abychom byli ušetřeni ranní fronty. Dorážíme tam trochu později a opět se obdivujeme velikosti celého paláce. Je opravdu ohromný. Poprvé také na vlastním oči vidíme skleněné pyramidy na nádvoří a musíme konstatovat, že tentokrát se snoubení původní architektury s tou moderní zdařilo. Z velké části právě díky ohromné rozloze náměstí, které neztratilo nic ze své vzdušnosti.
Po malé peripetii s nákupem lístků, který se nezdařil, během které jsme si mohli ověřit, že ono – promluv na Francouze anglicky a budeš ignorován – stále ještě, i když u mladých lidí již trošku méně, platí, se jdeme najíst. Tedy, ještě se musím přiznat, že za malé zdržení může Apple store umístěný v komerční části Louvru. Přes místní wifi posílám dětem pár fotek a poprvé si osahávám nový iPhone. No každý má nějakou úchylku 🙂
Velký vítězný oblouk, uvozující Avenue des Champs-Élysées, ke kterému jsme dorazili záhy, není možné celý vyfotit odjinud, než z tenoučkého proužku silnice uprostřed svištících aut. Je opravdu pitoreskní vidět, jak se na tomto místě fotí nevěsty v šatičkách. Tady můj smysl pro romantiku jaksi nestíhá současné trendy.
Už je večer, ale protože pondělí chceme věnovat celé Louvru a zítřek z velké části Montmartu, vyrážíme pěšky skrze město, směr – ano a už je to tady – La Tour Eiffel. Svítí na nás celý večer, jak americký vánoční stromeček na Staroměstském náměstí. Monstrózní kýč nad Seinou. Ne, opravdu nerozumím té zálibě v blikání a v těchto rozměrech už vůbec. Jdeme čtvrtí, která nám připomíná pražské Vinohrady, jen opět trošku přifouknutá. Čím jsme blíže k věži, tím více pouličních prodavačů se svítícími přívěsky Eiffelovky, potkáváme. S Eiffelovkou je to jako se vším v Paříži. Je prostě velká a jak velká je, vám dojde, až když pod ní stojíte. Což opět znamená nejprve přejít přes silnici s mořem aut, které u věže jezdí. Jsme už hodně unavení, nahoru se nám moc nechce a tak dlouhé fronty, které jsou tentokrát kvůli bezpečnostním prohlídkám společné i pro ty, co chtějí do prvního patra pěšky, nám pomohou s naším dilematem a obdivujeme konstrukci pouze odspodu.
Protože bychom rádi po cestě koupili něco ke snídani, vyrážíme zpět směr La Défense. Obchod s potravinami je však i zde již zavřený. Následuje setkání s dalším nepříjemným a bohužel charakteristickým jevem, který donutí člověka se ptát, jestli je v centru civilizované Evropy, nebo spíše někde na Balkáně. Záchodky.
Zapomeňte na to, že v Praze je se záchodky nějaký problém. Není. Jsou v metru, na veřejných prostorech a když nejsou, vždycky můžete zajít do nejbližší kavárny, restaurace, mekáče a za malou úplatu uspokojit své základní potřeby na místě, které je v naprosté většině čisté, vybavené toaletním papírem, nesmradlavé a nestojí u něj dlouhá fronta.
Ačkoliv nákupní centrum žilo čilým životem v restauracích a i díky multikinu, záchodky v centru byly všechny zavřené. “Ha mekáč!” To je co se týče záchodů vždy záchrana. To co jsem tam zažil, je jen pro silnější povahy a nebudu přehánět. Přestavte si tento fastfood ve velikosti asi jako ve Vodičkově ulici v Praze a v něm, jeden jediný záchod – žádný pisoár. Asi si dokážete představit, jak vypadá ona místnůstka, kam se snaží dvoumetroví černoši trefovat ze stoje do mísy. Díky tomu, že práh měl asi jeden a půl centimetru, tak člověk nestojí ve chcankách až po kotníky. Do toho fronta lidí. Přiznávám se, že jsem se po té, co jsem frontu vystál, otočil, dal nohy trošku blíže k sobě a odešel neukojen.
Bohužel, toto není žádná výjimka. Ohromný Starbucks na Montmartre, jedna mísa pro všechny – ženy muži dohromady. Není proto divu, že celé centrum, včetně metra, smrdí jak nějaký temný podchod ve starých Nuslích.
Večer náš čekala vychlazená lahev dobrého vína a kupa dobrých sýrů (ano vím, skleničku toho vína jsem vylil, přiznávám, jsem prostě šikovný) a také čistý záchod 🙂
Další den vyrážíme směr Montmartre. Cestou se přizastavíme u Moulin Rouge a zavítáme do kostela sv. Jana Evangelisty, Saint-Jean de Montmartre. Kostel, který se budoval na konci devatenáctého a začátku dvacátého století, za použití železobetonu, je velmi zajímavou stavbou s překvapivě vzdušným a osobitým interiérem. Pak už stoupáme uličkami a schody na vrch Montmartre. Na vrcholu míjíme nenápadný kostel, skrytý pod lešením, kam – a opět velké díky naší průvodkyni – také zajdeme. Jsem opravdu moc rád, protože návštěva tohoto kostela a Notre Dame, pro mne osobně byly nejsilnějšími zážitky, co se týče sakrálních staveb.
Kostel sv. Petra na Montmartu, Saint-Pierre de Montmartre. Jeden z nejstarších kostelů v Paříži. Postaven na místě, kde již v 7. století stál kostel, který byl zase postaven na místě římského chrámu boha Marta, jehož sloupy jsou dodnes součástí kostela. Jednoduchý a skromný interiér kostela, prosvětlený vitrážemi, umístěnými mnohdy velmi vysoko, člověka doslova umlčí. Atmosféra je odlišná od Notre Dame. Není zde přítomen onen prvek ohromení z prostoru, naopak, prostor je lehce éterický až řídký, ale živý a přívětivý. Hra světel spolu s jednoduchým oltářem celkovou atmosféru dotváří. Toto byl nečekaný a krásný objev, díky němuž si z vrcholu Montmartru nepřináším jen zklamáním, kterým se následně stala návštěva baziliky Sacré-Cœur.
Na první pohled se jedná o krásnou a velkolepou stavbu. Ovšem po prvním oslnění návštěvník prochází jarmarkem, kde místo ticha zní cinkot mincí, padajících do svítících “herních” automatů, ze kterých padají pak bezcenné mince pamětní a přímo v chrámu je shop se suvenýry. Škoda, že z velkolepě pojaté stropní mozaiky Nejsvětějšího srdce Ježíšova, nemůže Kristus sestoupit, aby kupčíky z chrámu vypráskal.
Z Montmantru scházíme už jen ve dvou, nazdařbůh ulicemi, směrem k tušené zastávce metra. Na chvíli se ocitáme v ulici, kde jsem v tu chvíli asi jediní bílí. Míjíme velké množství kadeřnictví, kde si dámy i pánové nechávají vyrábět své extravagantní účesy a po chvíli mizíme opět v útrobách pařížské podzemky.
Sainte Chapelle – Sv. Kaple. Tentokrát problém s mým kapesním nožem, tož uschován u pána na vrátnici. Kaple sloužící původně jako úložiště vzácných relikvií je považována za vrchol gotické architektury. Tenké sloupy držící klenby ve více než 20-ti metrové výšce a mezi nim pouze barevné vitráže. Monumentální a krásné dílo, které mne však svou atmosférou nijak neuchvátilo, a to možná i díky tomu, že zrovna probíhala rekonstrukce. Pak ještě malá obstrukce s vracením nože, protože mezitím již byla vrátnice zavřená a vydáváme se koupit lístky do Louvre. Tam jsme tentokrát úspěšní a tak můžeme vyrazit pěšky k malému vítěznému oblouku a pak skrze zahrady směr náměstí Concorde. Zahrady byly již zavřené a tak jdeme pěšky podél nich.
V Praze žádný provoz není. Opravdu. Osm proudů skrze celé centrum Paříže, ohromné kruhové objezdy, moře aut. Jak už jsem naznačil výše, uprostřed tohoto provozu se nachází velké množství památek, což v bedekrech nezazní. Takže třeba egyptský obelisk a nádherná fontána na náměstí Concorde, jsou umístěny přímo uprostřed jedné z ohromných kruhových křižovatek. Je moc pěkné pozorovat, jak se auta v pěti pruzích, všechny zatáčející doprava, snaží srovnat do dvou pruhů za zatáčkou. Žádné pruhy na zemi, žádná pravidla 🙂
Cesta zpět se nakonec malinko protáhne, zastávkou u Araba pro něco k jídlu a krátkou noční vycházkou přes Seinu na kraj Boloňského lesíku. Pak už jen víno, sýry a sladký spánek.
Je pondělí, Lenka jde do práce, a tak vstáváme dříve a kufry bereme s sebou. V Louvre mají úschovnu, takže nebude problém. Jenže to by člověk nesměl být ve Francii. Francouz vymyslí normu, jak maximálně velké zavazadlo vám v Louvru uschová a tak ačkoliv máte úplně normální cestovní kufr střední velikosti, norma je norma a máte smůlu. Pak vás pošle kamsi, kde by úschovna být měla. Po kilometrovém putování se zavazadly zjistíte, že jediná možnost je, dopravit se na některé z vlakových nádraží, tam za 9 Euro batohy uschovat a vrátit se zpět. Martyrium na dvě hodiny, během kterých si prostě o Francouzích začnete myslet své.
Ale nakonec přece jenom, Louvre. Poprvé jsem pochopil, že naše Národní Muzeum, je taková malá vitrínka, v muzeu v Káhiře. Louvre nastavil laťku ještě výše. O expozicích se nemá cenu rozepisovat, člověk by v každém patře mohl strávit týden. Antika a Egypt – tam bych vydržel hodně, hodně dlouho. Nepřestávám být fascinován zachovalostí více jak 4000 let starých pergamenů, které vypadají, že na nich ještě ani řádně nezaschl inkoust. To samé různé drobné předměty, kalamáře, brousítka, šperky. Jako by jejich majitelé byli schování jen někde za plátěnou oponou, a jen my jsme té oponě dali jména jako čas, dávno, minulost….
Co se ukázalo dobré, že jsme šli v pondělí. Před Monou Lisou byl sice dav, ale žádná fronta a člověk se poměrně v pohodě protlačil ke kraji a mohl si dílo, z dovolené vzdálenosti, prohlédnout. Ano, je krásná, překrásná. Tečka.
Cesta pro bagáž a zjištění, že jsme opravdu sehraný cestovatelský pár. Máme totiž některé věci dost na háku. Takže teprve po cestě pro batohy, jsme si vzpomněli, že asi letíme v jinou dobu, než jsme předpokládali. To se nakonec ukázalo naštěstí mylným předpokladem, a tak jsme si na nádraží ještě v klidu dali svačinku a pomalým tempem se vypravili k autobusu, který nás měl dopravit na letiště. Paříž byla komplet ucpaná a tak cesta z centra trvala déle. Pak se v autobuse začal objevovat čas příjezdu na první a poslední terminál a my zjistili, že za prvé nestíháme check-in a za druhé, nevíme z jakého terminálu vlastně odlétáme. To druhé šlo spravit, máme přece letenky. S tím časem, ale asi nic neuděláme. K terminálu jsme dorazili o deset minut později. Útěk s batohy přes celou letištní halu, hledání správného místa. A támhle. Ta paní co už evidentně odchází. Uff. Těsně.
Tak už jen kontrola a hurá do letadla. Jako zázrakem (pípám vždy) jsem tentokrát nezapípal. Zato můj batoh ano. Tak kontrola. “No jo, lahev pití, zapomněl jsem v tom spěchu, omlouvám se.” Beru batoh a chci odejít. V tu chvíli zaregistruji divný pohled Adélky a ohlédnu se. Nevypadá to, že by mě chtěli pustit. Tak zpátky. To co se dělo po tom, mi není úplně jasné doteď. Myslím si, že ta tyčka s ubrouskem, kterou mi stírali dlaně, hřbet rukou, pásek a boty, sloužila asi k detekci nějakých podezřelých látek. Blbé bylo, že jim to v přístroji vyhodilo asi nějaké ne úplně čisté výsledky. Takže zavolali nějaké větší kápo. Celá procedura se opakovala se stejným výsledkem. Ale to by nebyla Francie – zavoláme třetího, ještě chytřejšího. Stejný výsledek. U přístroje a kolem mne je už dost lidí a pomalu si začínám představovat, jak trávím noc u výslechu na protiteroristickém oddělení. Letadlo nám za chvíli odlétá. Nějaké telefonování a za chvíli přichází čtvrtý odborník. Ta samá procedura, chvíli zkoumání nad přístrojem a pak úlevné propuštění mezi slušný lid.
Poslední pohled na svítící Eiffelovku a pak mizíme v mracích. O necelé tři hodiny později otvíráme doma pivo a pak už dobrou noc. Začíná úterý, běžný pracovní den. Tak sbohem město nad Seinou.