Konec roku 2014 je pro mne tentokrát něčím více, než jen obyčejným bouchnutím šampaňského a otočení listu v kalendáři. Pro mne to byl poslední celý rok, kdy mi Pluto tančilo svůj Šivovský tanec ve dvanáctém domě.
Tančí ještě dále, ale v tomto roce už svůj tanec završí. A tak je lépe bilancovat již nyní, protože završení mohou být různá 🙂 Rád bych se podělil o své zkušenosti s tímto tranzitem, jehož význam za chvilku nastíním.
Tradiční prediktivní astrologie kolem tohoto tranzitu nešetřila pojmy jako odloučení, nemoci, vězení, skrytí nepřátelé, zrada, smrt. Moderní humanistická a transpersonální astrologie tento tranzit vnímá jako zásadně transformační. I čtenář neznalý astrologických pojmů jistě odtuší, že tyto dva pohledy na věc se mohou jaksi doplňovat. Zásadní transformace bývají nezřídka kdy doprovázeny ne zrovna příjemnými vnějšími událostmi. Pluto, jako planeta, je typickým Šivovským principem. Tedy nemilosrdným ničitelem všeho, co už nemá v novém životním cyklu co dělat. Je ze všech transformačních planet nejméně nakloněn kompromisům. Tedy – není jim nakloněn vůbec. Je nesmlouvavý a není s ním žádných dohod. Jediná obrana je přijmout jeho sílu a nechat se přetavit do nového tvaru. Toho většinou nejsme schopni úplně a proto tavení bývá mnohdy bolestné a výsledný tvar může být místy dost zjizvený.
Tento zásadní tranzit nezažijí v životě zdaleka všichni. (Což neznamená, že by si Plutonovi přízně nemohli užít v tranzitech jiných, také řádně hutných.) Oběžná dráha Pluta je skoro čtvrt tisíciletí a tak nestihne za jeden lidský život proběhnout celým zodiakem. Záleží tedy na jeho poloze v nativním horoskopu. Také délka jeho tranzitů se liší a to podle velikosti domů. Každopádně se vždy počítá na léta a může být okořeněný ještě dalšími důležitými tranzity, či (a to hlavně) transformačními fázemi progresivního lunačního cyklu. (čtenář neznalý těchto pojmů, nechť je v klidu ignoruje) Pluto zkrátka použije celou nebeskou kapelu, aby hrála v rytmu jeho tance.
Jelikož mám dvanáctý dům hodně velký, tak si užívám Plutonova tance již mnoho let. A ochutnal jsem prakticky vše z témat, které zmiňuje tradiční astrologie, ale okusil i zásadní proměny , nové vhledy a zakusil několikrát to, co by duchovní tradice asi nazvala boží milostí. Každopádně se na konci jeho tranzitu cítím jako notně oprýskaná stará bárka, co vůbec netuší, jestli se každou chvilku nerozpadne a s úlevou se neponoří do hlubin oceánu, kam žádná bouře nemůže.
Jaký je tedy sumář toho nejviditelnějšího z událostí, které provázely tento tranzit? Zatím tři operace (další dvě s dokonalou přesností vychází právě na konec tranzitu). Dvakrát to bylo hodně těsně a pro jeden orgán to bylo definitivní. Dále rozvod. Ztráta snu o tom, že existuje, byť hodně teoretická možnost, dožít se s matkou našich dětí společného stáří, vnoučat a tak. Nepočítám, kolikrát jsem za tu dobu byl v nemocnici za svými dcerami, kolikrát jsme jeli sanitkou, nepočítám terapie, stacionáře, slzy, beznaděj, zoufalství.
Deziluze o našem právním systému a o tom, jak funguje pojetí tzv. spravedlnosti. Deziluze o tom, jak se mohou chovat lidé, které jsme si mysleli, že známe, pokud nastane krizová situace a velmi čerstvě také to, jak se mohou chovat blízcí v situacích, o kterých jsem si do nedávna myslel, že je člověk může vidět jen v hodně plytkých seriálech. Nesmím zapomenou také na deziluzi esoterickou a v neposlední řadě také, tzv. deziluzi sametovou.
Předchozí dva odstavečky mohou vypadat dost hustě. A také husté jsou, daleko hustší než písmenka v nich. A mohla by to být hodně smutná story, kdyby nebylo i druhé, té mnohdy neviditelné, strany.
Nejprve však k těm viditelnějším událostem, doprovázejícím proces na druhé straně. Na první místo bych určitě postavil počáteční velmi intenzivní a přerodové období, které jsem, zvláště o prázdninách, trávil se svými dcerami. Nyní jsem ve fázi, kdy naopak cítím, že se uzavírám a trošku se jim na vnější úrovni vzdaluji, ale i to cítím v pořádku. Je to pozvolné vypouštění do světa, do svobody jejich vlastních osudů. Každopádně za ty dvoje prožité prázdniny, z velké části s nimi, budu vděčný do konce života.
Možnost s nimi být otevřenější, uvolněnější – ta určitě souvisí s tím, co by se dalo nazvat – znovunabytá svoboda. Ta je jednak vnější a také vnitřní. Ta vnější přinesla nepočitatelné množství nových barev, vůní, pocitů, zkušeností, které by bez toho, co bylo prožito před tím, nemohly vejít do projevu. Ta vnitřní pak vyústila v radostné ponoření se za hranice notně obroušeného ega. Nastala doba duchovního obrození, projevující se vnitřní radostí, chutí do života, chutí do dalšího bádání, rozjímání, meditování. I ta je nyní zastřená pláštěm únavy, nejistoty a očekávání blížících se událostí. Ale není již schovaná úplně. Na jisté úrovni jsem s ní stále v tichém kontaktu. Jako by se její kvalita stahovala více dovnitř, do usebrání a odevzdání.
Tento proces vyústil i v události, která pro mne byla zcela zásadní a byla uzavřením čtvrt století dlouhého procesu hledání duchovních kořenů. O tomto procesu jsem psal dříve zde. Přijetí svátosti křtu je pro mne stále živou a radostnou událostí, jako by byl onen moment neustále zpřítomňován.
Poslední, zásadní, vnější změnou, je možnost prožívat nový partnerský vztah. Tak odlišný od předchozích, tak neznámý, vonící dálkami a hlubinami dosud nepoznanými. Dálky a hlubiny mají své kouzlo, ale také je možné se v nich ztratit, či utonout a žádný krok v nich není jistý. Bez tohoto rizika však není možné objevovat nové, nepoznané kontinenty našich duší.
Pluto má ještě jednu vlastnost. Nenechá nás příliš odpočívat. A tak se nádechy střídají s výdechy, slzy se smíchem; avšak již ne v hysterické křeči, nýbrž jako vlny na rybníce s klidnou hladinou. Bolest už není zažívána s takovou tragičností, radost není excitovaná a žádostivá. Celý proces tavení však samozřejmě stojí mnoho sil a také už si musím přiznat, že nejsem nejmladší a mé tělo je zjizvené jak po souboji se žralokem. A tak se někdy dostavují stavy, kdy mám chuť zavřít za světem dveře a stát se již teď starým mužem na břehu řeky. Musím občas hledat motivaci ke snaze, udržet běžný, všední život nad vodou. Zachovat rovnováhu mezi nebem a zemí. V tom mi vydatně pomáhá pocit zodpovědnosti za děti a zemské znamení Býka, ve kterém pobývalo Slunce, při mém zrození. A je zde samozřejmě i touha, zkusit to ještě jednou, tak aby vnitřní a vnější nalezlo svou rovnováhu a harmonie pozvolna nalézána uvnitř, mohla najít své naplnění vně.
Můj koráb se nyní ocitl na chvíli v závětří, slunko tu prosvítá skrze mračna a z pevniny, která sice není vidět, občas zaslechnu útržky vzdálených hlasů. Cesta k pevnině je však lemována nevyzpytatelnými útesy a zrádnými podmořskými víry. Uvědomuji si, že jsem nyní zcela odevzdán vůli nebes. To co bylo kdysi zaseto, musí být ještě sklizeno. A tak se uvidí, jestli se další rány, které jsou nevyhnutelné, dobře zhojí a tělo, předělané tak, jak to původně asi hlavní projektant nezamýšlel, bude chtít ještě plout. A bude-li, tak kolik bude sil na další plavbu.
A tak s úlevným odevzdáním a trochou zvědavosti, hledím na všechny ty nekonečné možnosti dalších cest a to radostné ve mne, ten skřítek s tělem stvořeným ze slunečního svitu, se usmívá v jistotě, že bude přesně tak, jak bude, jakožto vždy bylo jak bylo a to vše stále je přesně tak, jak je.
Mějte všichni dobrý rok a pokud i vám do životů vtančí Pluto, staňte se poddajnými jak list ve větru. Naslouchejte, otevřete se vzdušným vírům, nabídněte své tělo, mysl a duši vesmírnému kováři a nemějte strach. To co bolí, je jen odpadávající struska naší sebedůležitosti, domýšlivosti a sobectví. A právě tato struska nás odděluje od možnosti vnímat a prožívat život v jeho celistvosti, kráse, lásce a dobrotivosti.