Slunko svítí, poustevník klečí na kolenou a sází keře. Duše si pozpěvuje a on jí do toho občas šprká, když narazí na kořen. Takže kosmír v dokonalé rovnováze. V tu něco loupne a za poustevníkovým ramenem stojí floutek v černém oblečení, skelné oči a velmi překvapený výraz. Poustevník se ohlédne a s úsměvem praví.
„V klidu, nemusíš tomu rozumět, ale jednou tě to bude hodně bavit.“
Ten sedmnáctiletý floutek vytřeští oči a za malou chvilku zase tančí pogo na Chmelnici do tónů klavíru Filipa Topola.
Poustevník se zvedne, uchopí rýč a začíná hloubit další díru. Vzduch voní předjařím, nad jeho hlavou nadává špaček. Ten druhý přichází daleko tišeji. Oči plné zmatku a bolesti sklopené k zemi. Jeho tělo se napůl vpíjí do přicházejícího smrákání. Po chvíli usedá na pařez a překvapeně si prohlíží poustevníka. Ten na chvilku odloží rýč a otočí se k té vybledlé postavě v rohu zahrady. Tiše, pomalu přistoupí a natáhne k němu ruku, ve které něco svírá. Chvíli to vypadá, že sedící postava zmizí, ale pak se zase vykreslí o něco výrazněji a ostýchavě nastaví dlaň. Poustevník mu do ní vsype vlhkou hlínu, kterou svíral ve své pěsti. Studená, mazlavá hlína propadává éterické postavě skrze dlaně, ale pár drobných kousků se v nich zachytí. Postava si zachycené zbytky roztírá bledými prsty po obličeji a čichá ke svým dlaním. Pak se smutně zadívá na poustevníka a začne mizet.
„Neboj, přijde čas a nabereš jí plné dlaně. Bude tě studit pod koleny a pak uvidíš, jak z ní prýští nový život.“
Postava se zcela vytratí a o malou chviličku později poustevník z velké dálky zaslechne tichý alarm nemocničních přístrojů a zoufalý křik lékaře, který na něj volá, ať se nadechne…
Slunko se ztrácí nad lesem, z úst jde pára. Ticho na chvíli přeruší jen vzdálené zaštěkání psa. Poustevník svírá v rukou šálek horkého bylinkového čaje a dívá se na právě zasazené keře. Duše mlčí a on též. Kosmír je v dokonalé rovnováze.