Náš školní výukový systém byl postaven na základech „analogové“ industriální společnosti. Strážci tohoto modelu si stále odmítají všimnout, že svět se už dávno nachází v éře post industriální a digitální. Toto opomenutí si vybírá nemalou daň.
Učíme mladé lidí, jak následovat instrukce, memorovat fakta a projít testy. Nikoliv jak přemýšlet a adaptovat se v časech, ve kterých podobu reálných požadavků na pracovní, ale i sociální znalosti a dovednosti nelze predikovat ani v krátkodobém, natož v dlouhodobém horizontu.
Znalosti založené na schopnostech vyjmenovat data narození či bitev, vyjmenovaná slova a láčkovce, rozdělené do oddělených okruhů pevně daných vyučovacích hodin a standardizované testy, to vše je dědictví sytému, který byl navržen pro produkci poslušných zaměstnanců, nikoliv kreativních jedinců schopných řešit problémy dnešní doby.
A přitom již i současní zaměstnavatelé a podnikatelé hledají něco úplně jiného. Hledají absolventy, kteří dokážou řešit složité problémy, komunikovat napříč bariérami kulturních a sociálních rozdílů a jsou schopni a ochotni se rychle učit novým dovednostem. Cení si emoční inteligence, duševní stability, odolnosti vůči změnám, osobní motivovanosti a iniciativy. Což jsou důležité osobnostní předpoklady, které stojí za následnou schopností efektivní týmové spolupráce v neustále se měnícím prostředí různorodých požadavků. Bohužel ve většině škol jsou oblasti těchto kompetencí až na druhém místě – pokud se jim vůbec věnuje pozornost. A i pokud má dítě štěstí, že dochází do školy, ve které jsou agilní a motivovaní učitelé, stejně bude narážet na omezení, která jejich nadšeným vyučujícím hází pod nohy výše popsaný systém. A tak již nyní existuje značný rozpor mezi tím, co moderní svět vyžaduje, a tím, co školy poskytují. A tento rozpor se každým dnem zvětšuje.
Mnoho dnešních studentů sice ví, jak se našprtat na testy a naučí se překonávat překážky ve světě, který je pouhou imitací světa skutečného a to ještě takového, jenž s masivním nástupem digitálních technologií přestal existovat, ale zůstávají nedostatečně gramotní v digitálních dovednostech, ve schopnostech rozeznávat manipulativní a persvazivní vzorce nejen v jazykových, ale i v multimediálních sděleních, nechápou motivace komunikátorů těchto sdělení, nejsou schopni odlišit validitu zdrojů sdělení, chybí jim dovednosti v oblastech kritického myšlení, nedisponují znalostmi z psychologie a duševní hygieny, nedokáží komunikovat a argumentovat o tématech, ve kterých nepanuje s ostatními shoda, zkrátka nejsou vybaveni základními znalostmi, schopnostmi a dovednosti, které by jim pomohly orientovat se a rozumět lépe světu, ve kterém skutečně žijí. Ztracená schopnost orientace má za následek upadání do pasivních a rezignovaných rolí, které mnohdy ústí do agresivních nebo úzkostných poloh. V lepším případě se jim jediným záchytným bodem stane potěšení z produktů zábavního průmyslu, který se stal všudypřítomným. Daň za to je prohlubovaní pasivity, konzumentarismu a ochoty odevzdat poslední zbytky nejen kreativity, ale i soukromí, výměnou za další dávku dopaminu.
Školy tak nejenže nedokážou připravit studenty na zaměstnání, ale také promarňují příležitost vychovat adaptabilní, přemýšlivé, motivované a odolné jedince, kteří se dokážou orientovat a prosadit v komplexním a měnícím se prostředí digitálního post industriálního světa. A aby toho nebylo málo, ten český vzdělávací systém dokonce produkuje žáky s nejhoršími vztahy ke svým učitelům a nejméně spokojené studenty, kteří vzdělávání berou jen jako nutné zlo a školu spíše jako vězení. Vězení, které svými zdmi a rigidními pravidly brání poznávání skutečného světa, tam venku. [1]
[1] Čeští studenti podle šetření PISA, které zahrnuje země OECD dlouhodobě vykazují nejnižší sounáležitost žáků se školou s nejhoršími vztahy ke svým učitelům. https://www.oecd.org/en/about/programmes/pisa.html