Rozloučení se strážným andělem

Nemohl jsem spát. V hlavě vířily znepokojivé myšlenky a tělo bolelo. Nakonec jsem upadl do onoho podivného stavu mezi spánkem a bděním, kde se snové světy prolínají s kulisami denní reality. Strašidelný rej rozvášněných myšlenek připomínal dekadentní ples v jakémsi zámeckém předpeklí a hlas vlastního těla ke mně občas doléhal ze zahradního bludiště, které tvořilo střed polorozpadlého zámku v údolí rozkládajícím se pode mnou. Má duše seděla skrčená na skalním výběžku nad pomalu plynoucí řekou, která se po staletí pomalu prokousávala blíže a blíže zámeckým zdem. Někde byla již tak blízko, že odhalila základní zdivo a vlhkost stoupala zdmi až do obytných částí. “Přijde den,” pomyslel jsem si, “a řeka zámek pohltí. Zdi se rozpadnou a místo té, kdysi okázalé budovy, tu zbyde jezero, ze kterého tu a tam, ještě po nějakou dobu, budou trčet hlavy soch a chrličů, které se nyní rozhlíží po krajině ze zámeckých věží. Co zbyde nad hladinou se pak brzy stane obydlím pro různé vodní ptactvo a v zatopených sklepeních najde útočiště všemožná podvodní havěť.” Při té představě se má duše usmála a já ucítil, kdesi hluboko uvnitř, skoro neznatelné radostné zachvění. I toto jemné zachvění, připomínající spíše neslyšné mávnutí motýlích křídel, má však nesmírnou moc. 

Díval jsem se nyní na celý výjev očima své duše. Cítil jsem její smutek a přitáhl si kolena ještě blíže k hrudi. Mé tělo již nebylo mým tělem, ačkoliv ta podivná, stínová bytost dále bloudila zámeckým bludištěm. Mé myšlenky sice dále vymýšlely další divoké kreace a nepřestaly se prohánět v prostorách zámku, hnány svými touhami, očekáváními a strachy, ale i ony se staly pouhým obrazem, tam kdesi pode mnou.

Zachumlal jsem se do své duše jako do těch nejvoňavějších peřin. Objal jsem jí a ona objala mne. Brada se úlevně opřela o přimknutá kolena a hluboký výdech dovolil očím propustit několik promočených vězňů. Vteřina věčnosti plná vděčnosti. 

Ticho přerušil zvuk máchání křídel. Ačkoliv byl velice tichý, dával tušit, že se jedná o opravdu velká křídla. Seděl jsem dále nepohnutě a pozoroval stín, který se kolem mne rozprostřel. Duše vidí i to, co oči ne, a tak jsem zůstal naprosto klidný. Věděl jsem totiž, že všechno to ohrožující zůstalo dole v údolí. Tady nahoře, nad řekou, jsem v bezpečí. Stín se zmenšil, ačkoliv mne přesto celého překrýval a já cítil, že za mnou někdo stojí. Stínové obrysy, rýsující se předem mnou, patřily nějaké postavě. Postavě s velkými, nyní sklopenými, křídly. Neznámý stál těsně za mnou, tak blízko, že bych se o něj mohl opřít. Jako by četl mé myšlenky. Položil mi ruce na ramena a lehce mne přitáhl k sobě. V tu chvíli jsem pocítil v zádech takovou oporu, jako nikdy v životě před tím. Ta síla se zdála bezmeznou, ačkoliv v ní byla měkkost, poddajnost a laskavost. Položil jsem své dlaně na hřbety rukou, které spočinuly na mých ramenou. Na omak byly vrásčité, silné a hrubé. Jako ruce stavitele. Chvíli jsem se ještě koupal v tom pocitu bezpečí a pak  jsem se pomalu zvedl a ještě pomaleji otočil. Přede mnou stál muž zhruba mé výšky. Ačkoliv vypadal starší než já a jeho tělo bylo pokryté jizvami, šrámy a bylo ošlehané větrem let, vyzařovala z něj síla, kterou jsem mohl před malou chvílí cítit. A ty jeho oči! Ustarané, unaveném avšak plné moudrosti a lásky. Lásky tak bezpodmínečné, že jsem se spolu se svou duší zastyděl. Neznatelně se usmál a křídla na jeho zádech se lehce roztáhla. 

Nemohl jsem z něj spustit oči. Pomalu jsem si prohlížel jeho tvář. Byla tak znepokojivě podobná té mojí. Jen vrásky na ní byly hlubší, oči laskavější, vlasy stříbrnější a rysy celkově o něco ostřejší než mé. Jak jsem již zmínil, jeho tělo bylo pokryté jizvami a šrámy. Oblečen byl jen do půli těla a tak jsem mohl vidět jednu obzvláště hlubokou jizvu, táhnoucí se z podbřišku až po první žebra. Jizva byla zarudlá a na první pohled bylo zřejmé, že musí bolet. Neznámý udělal malý krok směrem ke mne a jemně uchopil mou ruku. Pomalu si jí přiložil na své břicho. Píchlo mne pod pupkem tak silně, že se mi podlomily nohy. „Omlouvám se.“ Zašeptal a pustil mou ruku. Klečel jsem před ním a zhluboka oddychoval. „Ten hlas znám.“ Pomyslel jsem si. „Určitě jsem ho již někdy slyšel. A znám ho již dlouho….kdy to bylo poprvé?“

Stál jsem na skalní římse pod ohromným převisem. Lano viselo pode mnou a poslední špatné jištění nebylo ani vidět. Kdesi dole, mezi stromy, stál kamarád. Bylo mi šestnáct a právě jsem pochopil, že umřu. Bylo to poprvé v životě, co jsem se začal na hlas modlit. A bylo to poprvé v životě, co jsem zaslechl jeho hlas. Můj anděl strážný.  

Jeho křídla se opět lehce pohnula a při tom mi nabídl ruce, aby mi pomohl vstát. Všiml jsem si, že má v dlaních hluboké rýhy od lana. Provinile jsem se na něj podíval. „To je v pořádku, od toho tu jsme.“ Řekl tiše. Stál jsem proti němu a svíral jeho dlaně. Ten pocit opory byl něčím, co jsem dlouhá léta nepocítil. A takto intenzivně snad nikdy. Nebo přeci jen?

Ležel jsem v postýlce v malé chatce nacházející se na vysokém kopci nad Vltavou. Byl jsem sám. Rodiče si na chvíli odskočili k sousedům. Zrovna jsem se probudil a rozhlížel se zvědavě po setmělé místnosti. Ze stínů vystupovaly obrysy nábytku a skrze malé okenní tabulky prosvítalo světlo luny. Už tenkrát jsem jí miloval, uvědomil jsem si. Najednou se ozvala rána a po ní řinčení rozbitého skla. Místnost se zalila jasným, bílým světlem, které se velmi rychle pohybovalo po místnosti.  Tu vrazilo do vypnuté lampy, tu shodilo knihy z police, tu podrazilo nohy prázdné židli. Občas jen o fous minulo postel, na které jsem ležel. Prohlížel jsem si to řádění s opravdovým zájmem a naprosto beze strachu. Věděl jsem že jsem totiž, že jsem v bezpečí.

„Byl jsi menší, a mladší.“ Vypadlo ze mne. „Vzpomínám si, ano už si vzpomínám.“ Mumlal jsem v údivu. „Ano.“ Usmál se a potměšile na mne mrkl. „Však už to také bude za pár let půl století.“ Můj údiv se ještě prohloubil. „Vy stárnete?“ Potměšilý výraz z jeho tváře zmizel a jeho tvář zvážněla. „Ano, stárneme s vámi.“ Chvíli se odmlčel a pak dodal. „A většinou umíráme dříve než vy.“ Všiml jsem si, že jsem s sebou škubl, a má duše mne ještě více objala. „Vy umíráte?“ Vypravil jsem ze sebe roztřeseným hlasem.  Chytil mne za ruku a pokynul k chůzi. Šli jsme pomalu po skalním hřebeni nad řekou. Po chvíli se zastavil a zahleděl se směrem k zámku, jehož obrysy se už pomalu začaly schovávat v podvečerním soumraku. „Víš, proč jsem za tebou přišel?“ Zeptal se náhle a pátravě se na mne zadíval. Byl jsem tou otázkou trošku zaskočen a tak jsem jen šeptem odpověděl. „Netuším.“ „Přišel jsem se s tebou rozloučit.“ Položil mi ruku na rameno a pokračoval. „Ono to souvisí s tím naším umíráním, pokusím se ti to vysvětlit. Budu se při tom snažit přizpůsobit vašemu jazyku, ale neber mne doslovně. Představ si, že za každým známým slovem, které uslyšíš, je ukryto mnohem více, než si dokážeš představit.“ Podíval se směrem k zámku, který už byl spíše jen tušením, než skutečností a opět pomalu vykročil po pěšině kroutící se v měsíčním světle.

„Každému kdo se ve vašem světě narodí, je přiřazen jeden strážný anděl. Někteří andělé si vybírají své svěřence sami, podle sympatií nebo podle tajemného pouta, které mezi ním a jeho svěřencem vzniklo mimo království času. Těm ostatním je anděl přidělen. Ačkoliv jsou andělé z podstaty láskyplné bytosti, neznamená to, že mezi nimi nejsou povahové rozdíly. A tak i mezi námi jsou rarášci a zadumaní filozofové, ti aktivnější a ti línější, silnější a slabší. Spojení mezi člověkem a jeho andělem je velmi hluboké, jejich životy se vzájemně ovlivňují a prolínají a vzniká mezi nimi vztah, který nemusí být vždy jednoduchý. A tak jsou andělé, kteří se svých svěřenců bojí a jsou lidé, kteří své strážné anděly utrápí k smrti.“ Zastavil jsem se. Zatočila se mi hlava a opět jsme pocítil, jak mne má duše silně objímá. „Neboj.“ Pousmál se. „To není tvůj případ. Je sice pravda, že po každé, když strážný anděl zasáhne, tak se dostává do sféry vlivu vašeho světa a proto jsou naše těla pokrytá jizvami a v našich srdcích si neseme vaše bolesti a zranění. A ano, pokud jsou šrámy příliš hluboké a jizvy nezahojené, tak mají moc nás zabít. A velmi často se tak stává. Avšak máte také moc naše jizvy hojit a dodávat nám sílu zpět. Jsou to totiž vaše dobré skutky, vaše víra, vaše naděje, vaše opravdovost, vaše vášeň – zkrátka celý váš život nás může sytit, inspirovat a dodávat nám silu. A tak se může stát, že můžeme být s naším svěřencem až do posledního výdechu a vyprovodit jeho duši na další cestu. V okamžiku, kdy jeho duši předáme království věčnosti, umíráme také. Naše smrt se ale té vaší podobá jen částečně. Není tak dramatická a bolestivá. Je to spíše rozpuštění bolesti, při které odevzdáváme hvězdám a nebi co jejich jest. Naše tělo je s naší duší v jednotě daleko více než to vaše, a tak sice odevzdáváme hvězdám porci hvězdného prachu, kterým jsme částečně tvořeni, ale zbytek následně neprochází tak velkou transformací, jako je tomu u vás. Celý proces je spíše než tavením a kutím kovu podoben lázeňské proceduře.“ Při těchto slovech to vypadalo, že se můj anděl strážný na chvíli zasnil. Vzápětí však pokračoval.  „To ale neznamená, že na konci našich životů nemůžeme cítit smutek, osamění a zklamání. Existuje však ještě jedna varianta. Je poměrně vzácná, ale není zase zcela výjimečná. Anděl strážný je povolán někým z vyšších andělů do služby a učení. Toto může nastat pouze v případě, kdy je splněna jedna zásadní podmínka. Strážný anděl musí být propuštěn ze služby.“  

Můj nechápavý výraz asi začínal dosahovat pokročilého stupně zmatenosti, neboť jsem poprvé zahlédl v očích svého ochránce výraz opravdového pobavení. „U nás se nepropouští za špatné chování, nebo pro nadbytečnost.“ Pravil. „U nás se propouští pouze v případě, kdy u našeho svěřence dojde ke zvláštnímu svolení.“ Ucítil jsem, jak se má duše opět zachvěla. Pocit, který to ve mne vyvolalo, byl směsicí bázně a lásky. Anděl rozepjal svá křídla a položil obě své ruce na má ramenu. Jeho pohled směřoval skrze mé oči až k mé duši. Cítil jsem znovu tu ohromnou oporu, tu laskavou sílu, to bezpečí.

“Představ si situaci,” pokračoval, “kdy na sebe ve válce střílí dva vojáci. Oba dva jsou plní strachu a tak nemají šanci slyšet náš hlas, který jim radí, aby v tom oba ustali. A tak tu máme dva vojáky, kteří se vzájemně snaží zabít a dva strážné anděly, kteří se je snaží ochránit. Což v této situaci velmi často musí být na úkor toho druhého.” Začínal jsem tušit, kam můj ochránce směřuje a trochu nejistě se zeptal. “Vy máte každý svou vůli?” Sundal své ruce z mých ramenou, zhluboka se nadechl a řekl. “Ano, andělé strážní mají svou vlastní vůli, která je velmi propojená s tou vaší. Můžeme tu vaší vůli podporovat a nebo jí naopak mírnit, pokud máme pocit, že vám není v dané situaci ku prospěchu. Avšak nad touto naší vůli, je vždy vůle vyšší. Pokud ta se objeví, naše vůle je v ní rozpuštěna.” Rozhlédl se po setmělé krajině, která však byla stále prozářena světlem úplňkové Luny. “Jako je tma rozpouštěna světlem.” Pronesl jakoby mimochodem a pokračoval. “Ona vyšší vůle přichází ze dvou směrů. Ze shora, kde jsou její poslové vyšší andělé. A ze spodu, kde jste jejími posly vy.”  

“My?” Zopakoval jsem překvapeně. “Ano, vy. Usmál se. Dokonce jedna z vašich modliteb obsahuje přímo slova – buď vůle tvá. Ta samotná však vůbec nic neznamenají. Většinou jsou spíše vyjádřením vašich skrytých přání, mnohdy hodně temných.” Po těchto slovech se odmlčel a pokračoval až po delší chvíli. “Vy lidé jste zvláštní stvoření. Tvořeni hlínou a světlem. Vaším údělem je proměňovat hlínu v rozličné tvary, na kterých světlo může tančit svůj vesmírný tanec. Jste loutkami a loutkáři zároveň. Většinou podléháte síle hlíny a zapomínáte na světlo, ale nemůže na něj nikdy zapomenout úplně. A tak, často až když vás hlína zradí, obracíte zrak ke světlu. Poznáváte, že sami nemůžete být dobrými tvůrci, že se ztrácíte, tvoříte na úkor ostatních, přetlačujete se svou tvorbou s ostatními a nikdy nemůžete vytvořit nic stálého, dokonalého, něco, co by bylo skutečným odrazem světla ve vás a kolem vás. Poznáváte marnost tohoto způsobu tvorby a jste vystrašeni jejími důsledky. V těchto chvílích bezradnosti, pokud si vzpomenete na to, že ve skutečnosti je i hlína dcerou světla, se povznesete a necháte vůli vyšší, aby na vás pracovala, aby vám umožnila udělat krok směrem, kam byste se nikdy sami neodvážili. Ne již vaše vůle, ale ta vyšší, vede vaše kroky. A tak žádný anděl strážný nemůže pomoci tomu, který kráčí se svým křížem na kopec svého osudu. A pokud se dostatečně dlouhou dobu, na své pouti odevzdání, neohlédne zpět, je jeho strážný anděl propuštěn.“

Tentokráte jsem se usmál já. “No tak to se mi ulevilo a tuším, že spolu ještě nějaký pátek pobydeme. Já se totiž s tou vyšší vůlí přetlačuji neustále. Jsem nepokorný, svéhlavý, věčně nespokojený s tím, co mi osud předkládá a vůbec mám dost výhrad k tomu, jak to tady u nás celé funguje.”

“Nepřestáváte mne překvapovat.” Skoro mi skočil do řeči. “Opravdu si myslíte, že se někde ve vás odehraje nějaké kouzlo a vy přestanete pochybovat? Že pak půjdete s radostí na kopec, kde vás čeká potupná smrt? Že zmizí všechny vaše touhy a vy si nebudete přát aby váš život přeci jenom neplynul více podle vašich představ? Opravdu si, vy lidé, myslíte, že ten, který stoupal po rozpálených kamenech, bičován nenávistí a zlobou, vláčel své zbídačené tělo na smrt s potěchou a bez obav?”

Roztáhl křídla a jedním mohutným mávnutím se vznesl. Měsíc měl v zádech a stříbrné světlo pokrylo konečky jeho perutí. “Jste ta nejzvláštnější stvoření, která znám.” Pronesl hlubokým hlasem. “Temnota a světlo se ve vás spojuje tím nejtajemnějším způsobem. Vysíláte svou duši jako posla své světelné části napřed a pak se trmácíte za ní. Z lásky dokážete nenávidět i milovat. Z lásky dokážete držet tak pevně, že se s vámi nedá žít a z lásky dokážete propustit svého strážného anděla. ”

Má duše napřáhla ruce k té nádherné bytosti, vznášející se přede mnou a já s ní. Anděl zkřížil své ruce na hrudi a lehce se uklonil. Pak hlavu zvedl a ještě jednou na mne spočinul svým pevným, láskyplným pohledem. Jeho hlas byl tichý, ale jasný jak jiskérky na jeho křídlech a konejšivý jak dětská ukolébavka.  “Bylo mi ctí s tebou ta dlouhá léta být. Hodně jsem se naučil. A nelituji jediné jizvy na svém těle. Sbohem, příteli.” 

Zatímco se má duše vznesla také a něžně přitiskla andělovu hlavu na svá ústa, tak já v té posvátné chvíli poklekl a do ticha zašeptal. “Děkuji.”