Toulky českou minulostí aneb o duši mýtů

Libice

(Libice – pomník)

Tak se již přes dva měsíce, poměrně pravidelně, při dlouhých zimních večerech, prodírám (ne to není to správné slovo, spíše se dotýkám) období našich dějin, které velmi pravděpodobně již navždy zůstane skryto v mlhách času.

 

Nezřídka kdy mne na mých cestách doprovází má milá a noříme se spolu do hledání, bádání či poslechů Toulek českou minulostí.

 

Začalo to velmi zvláštně. Zdál se mi sen jak sestupuji spletitými chodbami kamsi do podzemí. Cestu nám osvětlovaly louče a já jsem věděl, že tato cesta má cosi společného se svatým Václavem a jeho bratrem Boleslavem. Nakonec jsme došli do jakési komnaty, kde jsem zůstal sám. Byla úplně prázdná. Najednou, jako by se v ní začala vytvářet jakási mlha a z té mlhy začaly vystupovat siluety postav. Byly ve zbroji. Začal jsem se chvět nedočkavostí. Měl jsem pocit, že se blížím k odhalení prastarého tajemství, které se mne nějak týká. Postavy se stávaly zřetelnějšími, už už jsem je chtěl vyvolat jménem. V tu chvíli však, mne mlha začala dusit a já cítil jak se s tímto tajemstvím vynáří věci, které je asi opravdu lepší nechat spát. Cítil jsem jakousi kondenzovanou verzi všech těch dávných příběhů, plných krve, intrik, bolesti. Nakonec jsem se v výkřikem – panebože já už to nechci – probudil.

 

V následujících dnech, znáte to, úplně náhodu, začaly se kolem mne objevovat, aniž bych po něčem dále pátral, různé zajímavé prameny, které se snovým tématem souvisely. Odmítám se zabývat jakýmikoliv esoterickými spekulacemi, ale toto byly práce současných historiků a byly fascinující ve svých závěrech – nebo spíše možnostech. Začal jsem pak, jíž cílevědoměji, pátrat pro dalších pramenech, přečetl dvě knihy (jednu mám ještě rozečtenou) a s úžasem jsem zjistil, že to, co jsme se učili ve škole, není nic jiného, než pohádka, vybájený mýtus. Skutečnost se ztrácí v neprostupné mlze a skutečné postavy z ní vystupují přesně tak, jako v mém snu. Skutečné historické postavy se dávno staly stíny, které můžeme v tichosti pozorovat v záři ohně, jak hrají na zdi jeskyně své stínové drama.

 

Zásadní zjištění je – že nevíme prakticky vůbec nic. O době řekněme od šestého do začátku devátého století, vůbec nic. Tato část našich dějin opravdu zmizela v moři času jako dávná Atlantida. Nicméně i odsud se občas zablýská a tři, čtyři střípky, osamělé, nespojené, prosvítí hlubinu usedlin, aby alespoň něco vyjevily.

 

Co tedy, z toho mála konkrétního, by se dalo říci? Pokusím se pouze v bodech vyjmenovat, co se ve světle současných poznatků tváří jinak, než jsme měli zažito. Případně znepokojivé otázky, které z některých bádání vyplývají.

 

  1. Křesťanství před misí Cyrila a Metoděje. Na 100% na našem území existovalo o dost dříve. Nesporným nejstarším důkazem existence křesťanské královny či kněžny na Moravě je písemný zápis o královně Fritigil a také nález hrobu významné křesťanské šlechtičny ze 4. až 5. století našeho letopočtu. Tento hrob mohl být právě královny Fritigil, ale jisté to není. Jedná se tedy opravdu o rané křesťanství, uvážíme-li, že až v roce 313 bylo křesťanství uznáno jako povolené náboženství.
  2. Bájní Přemyslovci (Libuše, Přemysl oráč Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít) – s pravděpodobností hraničící s jistotou pohádky vzniklé z legend jiných národů. Naopak to docela vypadá, že vlastně Přemyslovci jsou prostě „jen“ příbuzní velkomoravských knížat, Mojmírovců. (Pravda, trošku to jen posouvá celou problematiku, protože kde se vzali Mojmírovci se také neví)
  3. Dívčí války – literárně přibarvené a zmilitarizované líčení saturnálii.
  4. Ludmila a Bořivoj I. velmi pravděpodobně nebyli křtěni přímo Metodějem.
  5. Slavníkovci – zapomeňte na ně. Pojem vymyšlený až v druhé polovině 19. století. Což nepopírá historickou událost z Libice v roce 995. Jen to jaksi vypadá (prakticky skoro jistě), že to nebyl žádný jiný silný rod, nýbrž vzdálenější větev Přemyslovců. Je dokonce možné, že přímo bájný Václavův syn Zbraslav, byl tím, kdo tuto větev započal.
  6. Zabil skutečně Bolestav Václava? (ano, ani toto není možné tvrdit s jistotou a je mnoho důkazů, které svědčí o tom, že vše mohlo být trošku jinak)
  7. Mnohé ze zásluh Boleslava II. patří ve skutečnosti jeho otci, ale bratrovrahům se přece zásluhy nepřipisují. Bylo je třeba trošku posunout. Btw. první klášter v Čechách byl založen Boleslavem I. a byl to ženský benediktýnský klášter u kostela sv. Jiří na Pražském hradě.

 

Je toho samozřejmě daleko více a slovo nevíme je k víme v poměru asi tak 9:1. To ovšem neznamená, že tato pouť do minulosti, ze které zbyly „jen“ mýty, není zajímavou a poutavou. Naopak, voní tajemstvím, věky, kterých se lze jen opatrně dotýkat a poslouchat ty tiché příběhy, které z nich občas zašumí. Ostatně kolují všechny našimi žilami a své dávné písně zpívají hluboko v našich srdcích.