Ve stopách nocí svých a Kalichu

Magických výletů bylo letos opravdu hodně. Pak také mnoho prochozených nocí. Ty byly také magické, i když ne způsobem, který člověk dokáže hned ocenit. Ten letos poslední výlet měl z každého něco. Byl o dni i o noci. O hodně temné noci, kde se člověk setkává se svými nejhlubšími smutky.

 

Původně jsme měli naplánován společný výlet s kamarádem, ten však onemocněl. Prakticky hned, jak jsme se to dozvěděl, přišlo zavolání, kam se tedy vydám sám. Cítil jsem radostné vzrušení, jako kdybych měl letět alespoň do Austrálie. Měly to být takové dva výlety v jednom. Suché Skály pro mne v jistém období života znamenaly opravdu mnoho. Tak jsem cítil, že se tam možná potkám s něčím, co mi pomůže porozumět věcem minulým a jejich důsledkům v čase přítomném. Následně jsem se chtěl přesunout na vrch Kalich, jehož skalní labyrint sloužil jako útočiště českým bratřím v dobách protireformace.

 

Večer jsem usínal ve zvláštním, až skoro posvátném, rozpoložení. Měl jsem pocit, že prožívám největší dobrodružství svého života. V jednu chvíli jsem cítil, že mě drží za ruku anděl. Pak anděl zmizel a s ním i onen svatý pocit. Byla noc a bylo prázdno. Prázdno, ve kterém nešlo ani usnout. Ještě ve tři hodiny ráno jsem zaregistroval hodiny a pak asi konečně usnul. V sedm zazvonil budík. Kupodivu jsem se cítil svěží a bacil, který večer ještě trošku strašil, byl tatam. Připravil jsem si svačinu, zabalit věci, v klidu se nasnídal a vyrazil. Na nádraží jsem byl včas, beze spěchu. Za chvíli už vlak supěl směr Malá Skála. Po cestě jsem dočetl knihu o kvantové fyzice a teorii relativity a když jsem vystupoval z vlaku bylo jasné, že programátoři v Matrixu opět nezaháleli.  A tentokrát si dali opravdu záležet.

 

Už jsem si zvykl na to, že posledních pár měsíců mysl provádí spousta nečekaných prostocviků. A to občas dost na hranici, kterou by někteří lékaři jistě označili za diagnózu. Ale není na tom nic znepokojujícího. Naopak, je v tom většinou radost, svoboda, smíření. A žádný strach.  Jednou ze známých atrakcí, kterou už znám poměrně dlouhou dobu, je potkávání sebe sama v minulosti. Většinou pokecáme, něco si vzájemně sdělíme a jdeme dále. Má to různou intenzitu. Od pocitů lehoučkých jak pírko až k reálným a dost živým obrázkům. To co však vesmír předvedl tentokrát, to byl opravdu hodně silný kalibr. A tak jsem kráčel nahoru ke skalám a kolem cinkaly karabiny, hlaholily hlasy kamarádů, místo prosincového zamračeného nebe a zimní bundy jsem cítil krátký rukáv a žhavé slunce.  Jo byla to parta. Ve předu kráčel Čestmír a Modrák. A já jsem věděl, že ten den už Modrák zpátky nepůjde. Poveze ho sanitka a hned po výjezdu z Malé Skály vypne světla a zpomalí, protože už nebude kam spěchat. Ten v tý červený čepici z Artěku, mé sedmnáctileté já, poprvé ucítí, jaké to je, přijít o kamaráda. A s ním celá parta.

 

Mám jim něco říci? Mám je nějak varovat? Najednou mi dochází, že by to nemělo cenu. Tahleta parta uzavřela deal. Vědí, co se může stát a ani to co se dnes stane je od dalšího lezení neodradí, spíše naopak. Budou vzpomínat, více pít, více lézt. Žádný strach jim přece nebude vládnout. Oni jsou svobodní a celý svět, včetně smrti, jim může vlézt na záda. A se strachem se umí poprat všichni, protože každý, kdo má pod zadkem 10 volných metrů, zemi plnou šutrů, a dostane se do těžkého místa na skále, prostě musí vědět, jak se ze strachem vypořádat. Každý z nich už zažil mnoho situací na hraně, každému z nich už jeho strážný anděl někdy pomohl.

 

O hodinu později sedím ve skalní proláklině po té, co jsem slezl zpátky z pokusu o výstup na jednu z věží. Skála byla mokrá a nechtěl jsem riskovat. Nepotřeboval jsem to. Škoda, že jsem už tenkrát nevěděl jednu zásadní věc. Se strachem lze bojovat dvěma způsoby. První je použití síly. V tomto případě síly vůle a koncentrace. Při usilovném tréninku může tento boj přinést své ovoce. V budoucnu se však za toto ovoce draze platí. Druhý způsob, o kterém tenkrát neměl tušení a bůhví, jestli by tomu vůbec rozuměl, je umenšování toho, kdo se bojí.  Jenomže s tím člověk moc frajeřiny neudělá a tahle parta frajeřila hodně ráda. Život v horolezecké smečce jim v době, kdy vládla jedna jediná správná strana, dával pocit výjimečnosti. Byli mimo systém. Žili životy, které ze systému zcela vystupovaly. V pátek popadli batohy a zmizeli do skal. Vyznávali hodnoty, které systému byly cizí. Jednou z těchto hodnot bylo přátelství. Přátelství spojené společnými zážitky na hraně, společným bojem se strachem. Cítil jsem ten strach všude kolem sebe, byl jsem ho úplně plný. Jako by každý z těch tisíců výstupů, kdy jsem strach zahnal do síní, kde neměl moc, ho nyní propustil. Šuměl studeným vzduchem, každý dotyk se skálami ho připomínal. Nebál jsem se, neměl již moc, byl to strach minulosti. Připomínal mi zástup duchů, kteří konečně mohou odejít.

 

Zvláštní je to loučení se skálami, které jsem miloval. A vlastně miluji do dnes, ale jinak. Tak ještě chvilku setrvám a snažím se tu myšlenku o dvou způsobech práce se strachem, propašovat do minulosti. Třeba jí přece jenom zaslechnou. A třeba díky tomu nebudou bloudit tak dlouho a bojovat s démonem, který stejně nakonec vyrůstá úplně z jiného sklepení, než si myslí. A pro některé z nich bude mít toto zjištění fatální důsledky.

 

Přecházím tedy vrch Suchých Skal a vydávám se směrem ke Kalichu. Mraky se rozhrnou a objeví se modrá obloha. Potkávám první lidi. Na Suškách nebylo živáčka. Skoro to vypadá, jako by mělo každou chvilku začít jaro. Oddychnu si. Vím, že jsem tam na hřebenech tvořených tvrdým cenomanským pískovcem, odložil něco hodně těžkého. Oblast, kam se nyní chystám, je z pískovce daleko měkčího a také daleko mladšího. Vrstvy vědomí rezonují s krajinou.

 

Nořím se do skalního labyrintu, který sloužil jako úkryt bratrům podobojí, následovníkům mistra Jana Husa, v dobách protireformace. Velmi brzy však opouštím značenou cestu. Vydávám se po pěšině vyšlapané lesní zvěří. Brodím se divokými roklemi, šplhám po srázech, nahoru a zase dolů. Nějaké neznámá síla se mnou nemá slitování. Jako by chtěla tělo úplně vyčerpat. Občas do kopce skoro běžím, sotva popadám dech. Občas stojím na malé mýtince, nebo na skalním vršku s pocitem zvláštního vytržení. Jsem celý od bláta, ale šťastný, že se můžu dotýkat všeho toho bahna, tlejícího listí, studených kamenů. Po více než hodině se vynořuji na místě, kam jsem chtěl dorazit. Na rozcestí pod bývalým hradem Zbirohy. Ten vyplenili husité. Stoupám blátivou cestou vzhůru ke zbořeništi. Nálada se úplně změnila. Mám pocit otupělosti, prázdnoty. Potkávám skupiny dvou rodin s dětmi. Otupělost se mění v nasranost. V nasranost na všechnu tu dospěláckou nezodpovědnost a sobeckost, která nutí děti, stát se předčasně staršími, vyspělejšími. Která bere dětem příliš brzy opory, které jsou pro ně tak důležité. S každým krokem vzhůru tento pocit narůstá. Na vrcholu u rozbořených hradeb mě přepadá hluboký žal. Slzy se kutálí po studených tvářích a noří se do fleecové bundy. Ke zřícenině přichází turisté, odcházím. Vracím se stejnou cestou, jakou jsem přišel. Po jednom kilometru jsem zpátky na rozcestí. Vyrážím po červené zpátky do Malé Skály. Za první zatáčkou však opět uhýbám na cestu do roklí. Ten pocit, který mě tam žene, je tak intenzivní, ale tak neurčitý. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet a tak opět šplhám po srázech, nořím se do roklí, brodím se blátem, až se ocitnu zpátky na okruhu skalním labyrintem. Vstoupím tedy do něj a po nějaké chvíli se dostávám na vyhlídku, kde usedám. Vyndávám housku, čaj a kochám se výhledem.  Slunce barví nebe červení a ohlašuje konec dne. Naskýtá se mi překrásný pohled. Nikde nikdo, vzduch chladný a hojivý. Dělám pár fotek a v úžasu se dívám na nebeské divadlo. V tu chvíli se odněkud vynoří poznání jednoho zákona, o kterém možná někde hluboko v srdcích všichni víme, ale hlásek je většinou tak slabý a plody tak lákavé… Nikdy nepoužívej sílu k tomu, abys někoho získal. Tato síla může mít mnoho podob, někdy je velmi skrytá a hraje si na to, že vlastně žádnou silou není.  Prostě jen tak malinko něco pošoupneme, něco zahrajeme, řekneme, nebo naopak neřekneme, abychom dosáhli svého. Nenecháme prostor příběhu, aby se sám naplnil. Místo toho mu vnutíme naší představu, podpořenou chtěním a touhou. Příběh naplánujeme. Tato síla se však jednoho krásného dne postaví mezi nás, jako neproniknutelná hradba, o kterou si ošklivě natlučeme.

 

Takto tedy promluvilo zapadající slunce a já se vnořil zpět, do labyrintu skalních chodeb. Během krátké chvíle mi došlo, že nastal problém. Byli jste někdy ve skalním labyrintu po tmě? Obloha sice ještě svítila podvečerním nebem, ale dole v úzkých uličkách už byla tma. Několikrát jsem tak, tak zastavil před hlubokou roklí, několikrát se musel vracet a hledat. Věděl jsem však, že je to součástí, celého toho alchymického procesu, který se započal výstupem z vlaku. Neměl jsem žádný strach, jen jsem byl přinucen se maximálně soustředit. Labyrint jsem opustil už opravdu skoro za tmy. Čekala mne ještě dvoukilometrová cesta lesem, se strmými serpentýnami. Jendou jsem šlápl do prázdna a ocitl se o serpentýnu níže. Odneslo to pouze naražené pozadí.

 

Malá Skála mne přivítala zahalená do mlhy a osvětlená lampami. Co mne však překvapilo daleko více, byl návrat party, kterou jsem opustil nahoře na Suchých Skalách. Zrovna scházeli do hospody pod Panteonem, kde se dnes opijí do němoty. Vlak mi jel až za hodinu a půl, a tak jsem se vydal s nimi.  Dva z nich, po cestě přes most přes Jizeru přecházeli po zábradlí asi sedm metrů nad řekou, která zde má hloubku pár centimetrů. To byla naše oblíbená horolezecká kratochvíle. Pomalu se blížili k hospodě a já jsem se proměnil v sebe sama před čtvrt stoletím. A najednou jsem věděl, odkud můj strach – a nejen můj – pramení.  Samota. Samota tak teskná a hluboká, že jí bylo nutné zalévat hektolitry piv, prozpívat v bujarých nocích, proměnit ve strach ve skalách, schovat za všechny ty frajeřiny, silácká gesta a velkou smečku kamarádů. A tak jsem kráčel uprostřed svých přátel tak sám, že kdyby hostinský ten večer nalil pivo o chviličku později, tak mi asi puklo srdce.

 

Kamarádi a mé sedmnáctileté já zůstalo v hospodě a já se vydal zpět. Sklíčený a otřesený. Kolik z těch lidí, kteří se tu kdysi veselili, dožije dospělosti? Kolik jich najde svůj konec ve skalách, kolik v alkoholu nebo si udělají z mozku kaši fetem? Někteří si sáhnou na život, někteří přijdou o nějaké ty orgány, skončí ve vězení, nebo třeba na vozíku. Ta bilance je opravdu neveselá. Ztracení kluci z Petra Pana. Moc brzy dospělí.

 

Venku je zima, nohy se podlamují. Zajdu k Boučkům na bramboračku. Hospoda je plná, sedám si k jednomu volnému místu ke stolu, kde se chlapi baví o tom, že tak jak u Boučků, jim jejich stará rozhodně neuvaří. Vedle u stolu ze zpívá za doprovodu rozladěného banja a nikdo nezná pořádně slova. U dalšího stolu sedí tři rodiny a nikdo se s nikým nebaví, všichni mačkají mobily. Dám si polévku, jedno pivo a ačkoliv vlak jede až za půl hodiny, jdu se raději procházet na ztemnělý perón. Vytahuji sluchátka a nechám náhodný výběr. Jarek Nohavica zpívá – Moje smutné srdce. Vtipné mi to tedy nepřijde ani trošku, ale jasně cítím, že je to sice trošku cynický, ale přesto, pozdrav od všehomíra, který dnes čaroval opravdu nahoru dolu, ukázal své vrcholky a hluboká údolí, svou hru světla a tmy. Ten stesk, to osamění, které nikdo nezalepí, to jsem však v té tmě na Malé Skále nenechal. Přilepilo se na duši a říká – patřím k tobě, patřím k vám. Jsem v kalichu života to trpké, co tam patří stejně tak, jako to sladké.