Sebepoznávání ve smyslu nějaké cílené sebepoznávací aktivity je omyl z principu. V procesu jakéhokoliv řízeného sebepoznávacího procesu nepoznáváme sebe, ale pouze svou hereckou roli sebepoznávajícího. Což není nic jiného než další z mnoha masek skutečnosti. Tato aktivita však nemusí být marná, protože spatření – poznání svých skrytých masek může být vynikajícím začátkem skutečného sebepoznávání. Opravdové sebepoznávání probíhá totiž neustále, každý okamžik našeho žití. Skutečné sebepoznání je pak „jen“ niterným vědomím – prožíváním procesu sebepoznávání – prožívání. Procesu, který ve skutečnosti nikdy nikam nezmizel, nikdy se nikam neztratil. Z tohoto důvodu není co najít, ani co poznat. Z ticha pak ale můžeme zaslechnout píseň, jejíž tóny se každým okamžikem stávají novým, živým slovem.
A pak je tu ještě jedno tajemství. V tichém sebeuvědomování si začínáme, na úrovni tak jemné, že jí ruší i mávnutí motýlích křídel, být vědomi toho, že jsme poznáváni. Poznáváni tím, že jsme vyřčeni, abychom mohli být spatřeni.