Voňavé prostory seberozvojových center změnily sebepoznávání v sebetvarování do různých, tu více tu méně divokých, prefabrikovaných forem myšlenkových konstruktů.
Místo bdělého žití skutečnosti takové jaká je, jež sama zprostředkovává nutnou (byť mnohdy velmi nepříjemnou) reflexi kompletního mnohovrstevnatého procesu sebe prožívání(já), a může nám tedy jako jediná nabídnout střípky odrazů nás samých, nanášíme na ní další a další barevné masky nových iluzí o našem já a nebo se naopak snažíme vyretušovat ty barvy, které se do našeho smyšleného konstruktu o tom, jak má to správné já vypadat, nehodí.
Nepomáhá ani množství nápověd, které nám moudří napříč věky zanechali, o tom, jak se třeba jeden učil tak dlouho umění bojovat s draky, až zjistil, že žádní nejsou, druhý zas tak dlouho krotil posvátného býka, aby se po vší té práci vrátil do přístavu mezi rybáře, nebo další a další podoby univerzálního mytologického obrazu o tom, že to co hledáme, je právě teď a tady. Ne v nějakém hezčím a vznešenějším potom-teď-a-tady, ale zrovna teď, když čteme tyto řádky, nebo teď, když nám pláče děťátko v postýlce, nebo teď, když nás zradí partner, nebo teď když ležíme v nemocnici na kapačkách.
Teď a tady je jednak ezoterický pleonasmus, protože přítomnost lze prožít pouze tady, a také to není žádný specifický okamžik vytesaný do kamene za cílovou páskou. Teď je ten nejprostší a nejobyčejnější prožitek věčně tekoucí řeky života, ve které všichni proplouváme podivuhodnými krajinami bytí a která se zároveň klikatí v nás.
PS: Někdy plyne a líně se rozvaluje po krajině, někdy se vyleje ze břehů a ničí, někdy sténá v peřejích a někdy mlčí.