Změna

Změna je slovo, které je nyní, možná daleko vice než kdykoliv před tím, aktuální. Je mnoho věcí, které dnes platí a zítra z nich zbude jen stín, je mnoho hodnot, o které se opíraly celé generace a nyní jsou pouhými děravými síty.  Změna se odehrává všude. V přírodě, v politice, v nás. Je to divoká řeka, nikdo moc netuší kam míří a co jí čeká za další zákrutou.

 

Každý z nás reaguje na změnu jinak. Chytáme se do osidel minulosti, vytváříme nové koncepty pro popsání a zmapování této divoké jízdy a nebo dokonce masochisticky přikládáme do kotle a za každým nepravidelným závanem větru vidíme nějakou konspiraci a tak nějak pološíleně se těšíme, až to celé vyjde najevo a my budeme moci říci – já to říkal.

 

Málokdo z nás ovládá umění, které je dle mého skromného mínění, jednou z nejdůležitějších dovedností, jak plout touto rozbouřenou dobou alespoň částečně vědomě a zachytit signály toho, co se zde skutečně odehrává.

 

Tímto uměním je umění naslouchat. Naslouchat celou bytostí tak, že se necháme změnou prostoupit bez nároků na to, co by nám měla přinést, bez nároků na to, jí někam směřovat, pojmenovávat, hodnotit. Tento postoj je velmi nebezpečný. Zbavuje nás kapitánské hodnosti a neslibuje žádné benefity. Naopak. Může to bolet. Dost bolet. Může nás to stát mnoho slz, mnoho nepochopení a musíme si dovolit bloudit. Bloudit a chybovat. A třeba si taky pořádně namlátit. Musíme dovolit změně, aby nás protáhla divokými peřejemi, podzemními vodami, transformovala nás tu v páru, tu v pevný led, aby se pak znovu proměnila v divokou vodu, která na sebe bere tu podobu, jakou jí okolní terén dovolí. Občas se vyvalí z břehů, smete nějaké stavení, rozbije na kousky naše sny, zničí úrodu a žene se dál.

 

Vypadá to možná šíleně, ale pokud to dokážeme, začne se teprve dít skutečná změna. Naše vědomí se uvolní, přestane mít strach, pozná, že smrt a zmar je stejný druh, nebo družka, do celé té party, jako láska a úspěch.  Pak, v krátkých chvílích odpočinku, pocítíme, jak neviditelná ruka operuje v útrobách naší mysli a doslova jí přetavuje do úrovně, o které jsme dosud netušili. Ty doteky jsou tak vlídné a láskyplné, že v tu chvíli víme, že jsme v nejlepších rukách, že můžeme této tajemné síle plně důvěřovat. Jsou to chvíle, kdy se můžeme doslova topit v dimenzi lásky, která je nedotčená naším chtěním a našimi přáními. Je tak plná vděku za každý nádech, za každý okamžik. Je tak sdílející, že zcela bourá představy o tom, co je to intimita, protože se v té chvíli dotýkáme ostatních lidí tak blízce, tak důvěrně. Jsou to chvíle, kdy naše duše zpívá a tančí, kdy nás vítá doma. Víme, že v této chvíli je přítomno umírání ve svém pravém slova smyslu, Ve smyslu transformace, kdy staré slupky našeho já, svlékají se jako uschlá kůže. V té chvíli se loučíme s mnoha příběhy. Nejen minulými, ale i těmi přítomnými a dokonce i s některými budoucími. Vidíme jak se rozpadají zárodky mnoha možností, a v úlevném výdechu se mění v duhu dříve, než by na sebe vzaly podobu dalšího bloudění. Některé jsou tak vábivé, že nám to může připadat i líto, ale ruka tajemného sochaře je tak dobrá, že promění náš smutek v další závan lásky.

 

Ta pak dále očišťuje naší duši a my víme, že sami bychom to nikdy nemohli dokázat. Jediné, co jsme mohli udělat, bylo k této změně svolit, nechat jí vykonat.