Zvolská homole. Aneb o dětském snění a krajině, která zůstává částí naší duše.

Když se chystáte na výlet do krajiny svého dětství, a místo očekávaného vlaku vám přijede historický motoráček, jímž jste jako malí jezdívávali, dávejte si pozor. Mohou se začít dít zvláštní věci.

Čím jsem starší, tím více jsem přesvědčen, že nejen sociální prostředí, které nás obklopuje první tři roky našeho života, ale i krajina, ve které trávíme čas prvního snoubení s materií tohoto světa, se v podobě jakési zhuštěné matrice prvotních obrazů, pocitů, vůní, zapisuje do naší duše a má na nás vliv po celý zbytek života. Psychologové tu biologicko-sociální část sběru odehrávajícího se první tři roky, nazývají attachment (citová vazba). A ví se, že škody v tomto období způsobené, se jen těžko v budoucnu napravují. Název je docela příhodný, když se na toto slovo podíváme priizmatem dnešního digitálního světa. Je to jakási příloha ke zprávě, kterou si pak sebou neseme. Já bych jen dodal, že příloha zazipovaná a zaheslované. Tato příloha však samozřejmě ukrývá i pozivní části posbírané v tomto období, a jak jsem již řekl, obraz krajiny našeho dětství k ní patří také.

U mne se tato krajinná část balíčku projevuje na mnoha úrovních. Tak třeba. Jsem odkojený řekou prodírající se hlubokým skalnatým údolím, takže například rovinatá Labská krajina je pro mne místem, kde se cítím neobyčejně nesvůj, nechráněný a nenalézám v ní zalíbení. Rybníky Jižních Čech jsou krásné, ale po jednom, dvou dnech cítím neodolatelnou potřebu vylézt někam na kopec. Další úrovně pak pochází z méně viditelných a méně zřejmých vrstev. Každopádně, kdykoliv se ve mne odehrává něco bolavého, nebo naopak pozvnášejícího, tato krajina si mne zavolá a já vyrážím za hlasem, který mne od samého dětství provází.

Dnes jsem vyrazil na krásnou a nenáročnou procházku kousek od Prahy. Naučná stezka Zvolská homole u Vraného nad Vltavou. Tato místa formovala zásadně moji maminku a její sourozence a celé mé dětství také. Z Károvského hřebene jsem jako miminko poslouchal výstřely z lomu za řekou, místními pěšinkami mezi skálami mne maminka nosila k babičce a ke strejdovi, kteří ve Vraném bydleli. Na nádraží, tamtéž, jsem pak jako malý počítal vlaky, když mne hlídal strejda s kumpánama, vysedávajíc v nádražní hospůdce.

V Krči na nádraží přišlo první překvapení. Místo obyčejného vlaku, přijel historický Posázavský Pacifik. Vláček mého dětství. Když jsem ve Vraném z vlaku vylézal, pršelo. Ve žluté pláštěnce jsem pomalu stoupal nejprve ke kostelíku, který byl přímo nad domečkem, kde maminka jako malá bydlela a já tam pak jezdil za babičkou, a pak jsem pokračoval nahoru směrem ke Zvolské homoli. Voda se hrnula po lesní pěšině mezi kameny a já byl jednou svou částí své bytosti zase malý klučík. Jako bych vnímal všechny ty věci kolem sebe očima, které jsou nezatížené zkušeností, myslí, která ještě nemyslí v pojmech a je jen neuvěřitelně zvídavá a zvědavá na všechna ta kouzla kolem sebe. Druhá část mého nitra, která zůstala dospělá, si s úžasem začala uvědomovat, jak moc jsou tyto první vjemy pro náš další vývoj důležité.

Jako malý si člověk uvědomuje a poprvé osahává věci jejichž analogie pak bude nacházet celý život. Jako například to, že voda padá z nebe a teprve když najde odvahu zasnoubit se se zemí, může být zase na nebe vynesena.  Že voda nehledá nebe, ale vždy hledá vodu, ať už hluboko pod zemí, v korytě potoka, v řece, která směřuje do moře, a že vždy teče se shora dolů Že když hodíte kámen ze skály a vzápětí poté vám dojde, že ten kámen také může dole způsobit neštěstí, někoho zranit nebo dokonce někoho zabít, tak už tím nic neuděláte.  Můžete se jen modlit a čekat, jak to dopadne. Že když chcete spatřit krajinu z výšky, z nadhledu, musíte nejdříve vylézt na kopec A to znamená obětovat něco ze svého komfortu a velmi pravděpodobně vás při tom budou bolet nohy. Že když jste celý den doma, tak to může být docela nuda, ale když odpoledne vyrazíte ven a zažijete nějaké dobrodružství stane se domov naprosto nenudným, výtaným přístavištěm.

Tyto a další obrazy putovaly zároveň nedotčenou myslí malého dítěte a v té samé chvíli se odrážely v tisícerých podobenstvích v mysli a skutcích dospělého poutníka.

V tomto rozpoležení jsem dorazil na Zvolskou homoli. Na jedné straně údolí ještě pršelo, na druhé se již slunko prodíralo skrze mraky ukrývající modré nebe. Sundal jsem pláštěnku, složil jí a usedl na ní. A zatímco tu sedím, pozoruji kostelík, řeku, u které jsem trávil tolik času, a začínám psát tyto řádky, zaslechu najednou veselý dětský hovor. Byli to dvě holčičky a dva mladší chlapci. V pravo, kde se ve slunečních paprscích začala vyhřívat Zbraslav, plynul čas tak, jak by se dalo očekávat. Avšak, po levé ruce, v údolí, kam ještě dopadaly dešťové kapky a veliký mrak bránil slunečním paprskům v jejich cestě, vládla tísnivá padesátá léta.  Tihle čtyři, déšť nedéšť, se dohodovali o tom, jeslti, když jsou ty prázdniny, budou moci ochutnat lahodnou smetanovou zmrzlinu, co měli loni. Jisté to rozhodně nebylo. Pocházeli z velmi chudých poměrů, spali všichni na jedné posteli v malé světnici a znali velmi dobře, co znamená nouze. O to úžasnější a chutnější byla jejich společná tužba, sen o zmrzlině.

Mraky nad kostelýkem se nezdály nijak znepokojivé a také takové byly. Ta černá mračna, která přinesou bouřky, jenž způsobí škody a rány tak hluboké, že se již nikdy nezahojí, byla tou dobou ještě hodně daleko. Řeka plynula líně hlubokým údolím a tady, v té výšce, bylo přece jejich království. Království dětských snů. Z časů o skoro šedesát let pozdějších, mohl s nimi ochutnat tu nejlepší zmrzlinu na světě, poutník, který by tu nemohl být, kdyby oni, již tenkrát, přestali snít.

PS: Pěšina nad údolím se proměnila v naučnou stezku. Ačkoliv ta tu za mého dětství rozhodně nebyla, tak informační tabule stojící u stezky přesto vynesla na světlo ozvěny jednoho z těch obrazů, které nás z hlubin času formují. Ženy mého života to se mnou mají těžké. A to mimojiné proto, že nekupuji květiny. Respektive opravdu velmi zřídka. Mamince jsem tuším ve dvanácti letech řekl, že žádná žena nestojí za to, aby kvůli ní umíraly květiny 🙂 Odkud se tento můj radkální postoj vzal, netuším, ale dnes na mne, z časů ještě dávnějších, zaševelila slova básníka, který se narodil – jaká náhoda – sice o mnoho let dříve, avšak ve stejný kaledářní den, jako já.

Netrhej květiny, když je chceš mít. Jdi dál a květy budou kvést u všech tvých cest.

Rabíndranáth Thákur.