Dnes lehla sis nízko nad obzor nedbalým rozhozením paží shodilas hrst zlatých listů abys vzápětí svým leskem oslnila širokou třídu uprostřed rušné metropole

Tramvaje, za nervózního cinkotu, zastavily první mezi kolejnicemi vypukly taneční námluvy zlatých s červenými listy Autobusy, auta, lidé, psy i kočky stočené na okenních parapetech přivíraly oči, neb úsměv tvůj všechny oslepil

Já sebral ze země list temně rudý a ještě druhý, zlatavý na každé oko jeden přiložil poklekl pokorně do studených, orosených kolejí a pomalu, tak že nebyl jsem si jist, jestli vůbec zvedal svůj zrak nízko nad obzor

Zatleskala jsi radostně podobná děcku, co chystá se sfouknout tři svíčky ze svého dortu

první za ní druhou za něj a poslední za sebe

za malou hvězdu, schovanou za mléčnou vlečkou sukně své mateřské galaxie