Před čtyřiceti lety se udála věc, která byla tragédií pro celý umělecký svět. Vyšinutý fanoušek postřelil umělce, který se stal ikonou své generace a mnoha generací dalších. Ten sympatický a charismatický chlapík, jménem John Lennon, bohužel následně zranění podlehl.
Ten den si na jedné chatě v Krkonoších hrál osmiletý Honzík. Venku svítilo slunce a všude kolem byly ohromné haldy sněhu. Chata byla tak zapadlá, že bylo možné vylézt na střechu a klouzat se po ní dolů. Na konci střechy byl pouze malý hup, který ji dělil od okolního terénu.
Pak vyšla z domu posmutnělá teta a říkala něco Honzovu staršímu bratranci. O chvíli později se i ten osmiletý klučina dozvěděl, co se za oceánem stalo. Vylezl na střechu, schoval se za komínem a plakal. Absolutně nechápal, co ho tak strašně vzalo a vlastně se za to styděl. Ano, Beatles znal, Johna Lennona také, ale bylo mu přeci jenom pouze osm. Přesto se ten den stalo něco, co ani po čtyřiceti letech nemá úplně rozklíčované. Ten smutek, který na něj tenkrát padl, jako by vysvítil okénko filmového pásu s takovou intenzitou, že i dnes není problém vybavit si každý detail toho dne. A hlavně toho pocitu. Jako by se kus jeho duše potkal s duší odcházejícího velikána. Zažil tenkrát také velmi silný pocit rozčarování a zlosti. Ve své osmileté hlavě nedokázal vstřebat, proč někdo z naprosto nepochopitelných důvodů zabil takto skvělého člověka.
To sepjetí bylo tak silné, že byl bytostně přesvědčen o tom, že stejně jako jeho jmenovec, odejde z tohoto světa ve čtyřiceti letech. A skutečně, těsně před svými čtyřicátými narozeninami, ležel v nemocnici a měl opravdu velmi namále. Následkem operace toho v něm ale umřelo mnoho. Ale to je jiný příběh. Jisté je jen to, že již 40 let každý rok touto dobou, rozsvítí se ono filmové políčko a on chvilku posedí schovaný za komínem na jedné horské chatě v Krkonoších.
Tak i letos, milý Johne, mávám a děkuji. Přinesl jsi na tento svět mnoho dobrého. Možná více, než dokázal unést.