Říká se, že těsně před narozeninami člověk symbolicky umírá, aby se jeho síly plně obnovily v den jeho narození, kdy se Slunce dostane do stejné pozice, v jaké bylo při jeho zrození.
Osud mi tento rok nadělil možnost toto symbolické umírání zažít v míře hmatatelné. V pondělí mne totiž lékaři na pár hodin skutečně odpojí od Matrixu, aby učinili nevratný pokus o to, mne pro toto bardo ještě nějaký pátek zachovat. To vše na místě, kde celé mé dvacetileté trápení začalo.
Následující řádky, třeba někomu pomohou, anebo aspoň mnoha přátelům osvětlí mé občasné postěžování na zdraví a také mé stažení ze světa, v posledním roce.
Vrátím se nyní o dvacet let zpátky. Bylo mi dvacet, divoká léta duchovního hledání, lezení po skalách, prvních vážných vztahů a bujarých večírků. Pak se něco zadrhlo. Když už po mne na záchodě skoro půl roku zůstávala krev a frekvence návštěv této místnosti přesáhla míru únosnou, pochopil jsem, že to asi nepromedituju ani nepropiju. Ve stejné nemocnici, kam se nyní chystám, se ocitl trošku vystrašený mladík, aby si vyslechl ortel, se kterým pak léta bojoval, snažil se skamarádit, vyřešit a najít příčiny. Tento ortel ve výsledku znamenal konec jeho dvacetiletých snů o životě. Cestování, lezení a v neposlední řadě i profesní směřování – práce s handicapovanými. To si tenkrát rozhodně nechtěl připustit, ale postupem let se ukázalo, že tomu tak skutečně je. Už o dva roky později se měl dozvědět pravdu o tom, že bolest nemusí mít dno, že lidský organismus vydrží díky bolesti měsíc takřka beze spánku a že je možné celou noc bušit hlavou bolestí o zeď a přesto kýžené vypnutí nepřijde. Smrt byla velmi, velmi blízko a byla vítaným společníkem.
Ale ačkoliv lékaři tehdejší manželce oznámili, ať se připraví na nejhorší a i dokonce čínský lékař, kterého do nemocnice přitáhl dobrý přítel, místo toho aby vytáhl jehly a začal léčit, prohlásil, že veškerá čchi už je mimo tělo a tak akupunktura již nemůže pomoci, zase se něco zlomilo a smrt nepřišla.
Začaly léta hledání řešení mimo oblast klasické medicíny. Pokud budu mít dost sil, jednou bych o těchto létech napsal. Nebude to však nic pěkného, padly jen další iluze o všem těch úžasných a zázračných metodách, nadpřirozených schopnostech léčitelů, šamanů a hypnotizérů. Jen tři lidé za celou tu dobu, alespoň částečně pomohly a jejich schopnosti byly nezpochybnitelné. Ruský věčně opilý šaman, který mi pomohl očistit mysl zamlženou všemi těmi dryáky, co do mne v nemocnici v zoufalství pouštěli. Ten mne po roce propustil se slovy – že jsem odvedl kus práce a jeho díl pomoci končí. Dál že je to má karma. Druhým byl již zesnulý léčitel pan Benda. Ten se po třech měsících práce, která byla hmatatelná a pomohla mi k prvním vhledům do celé té propasti, omluvil, že se pod slupkou kterou viděl, otevřelo něco, na co jsou jeho schopnosti krátké. Byl to však on, kdo posílal později do nemocnice ve smluvené hodiny energii, která byla tak krásně viditelná a pociťovaná, že opět nebylo pochyb o jeho schopnostech. Dodnes na něj vzpomínám a vím, že se hodně zasloužil o to, že tu dnes ještě jsem.
Třetím člověkem byla paní doktorka – homeopatka. Myslím, že mi zvláště v začátcích po návratu – tedy spíše útěku na revers – z nemocni hodně pomohla. Bohužel i ona přecenila své síly a síly homeopatie a co hůře, na rozdíl od těch dvou předchozích to ve své zarputilosti odmítala přiznat. Touto svou zarputilostí způsobila už mnoho škod i u jiných pacientů. Léčba u ní vyvrcholila operací za pět minut dvanáct. Je to velká škoda, když lidé, kteří mají ohromné znalosti, nedokáží uznat hranice svých metod a z klasických lékařů dělají démony, kterým se člověk nesmí dostat za žádnou cenu do spárů. Někdy pak už bývá pozdě…
Chtěl bych ještě vzpomenout na svou kamarádku a kdysi i spolubydlící, která se s vážnou chorobou léčila alternativně tak dlouho, až ve svých 29 letech opustila tento svět. Nosím jí ve svém srdci.
Po zmiňované operaci byl stav opět velmi vážný, ale tentokrát zasáhla klasická medicína se svou novinkou – biologickou léčbou. V prvních měsících léčby jsem zažil zázrak. Mé problémy prakticky zmizely a já se snažil dohnat všechno to, co jsem za ta předchozí léta nemohl. Začal jsem studovat na vysoké škole (má studia jsem kdysi musel ukončit právě kvůli nemoci), začal jsem opět lézt a nastoupil výcvik systemických konstelací. Bohužel zázrak se opět nekonal a destruktivní program běžící v mém těle si našel cestu, jak se znovu prosadit. Navrch se začaly projevovat i nepříznivé vedlejší účinky této léčby. Že nezvládnu studovat, pracovat (živit rodinu) a ještě chodit do výcviku, začalo být jasné. První jsem tedy opustil studium, které mne velmi bavilo. Výcvik jsem dodělával opravdu s vypětím všech sil. Troufám si říci, že málokdo tušil, jak špatně mi ve skutečnosti je. To není nějaký statečný postoj, to je prostě jen výsledek těch let, kdy víte, že nemá smysl zatěžovat ostatní svým trápením, které stejně nikdo vyřešit nemůže. Po ukončení výcviku jsem se ještě pokusil o další, kratší výcvik, ale ten už jsem neměl sílu dokončit. Poslední rok už se vše jen horšilo a já veškerý zbytek sil věnovat „pouze“ k tomu, abych zabezpečil rodinu a také se jí v rámci velmi omezených možností mohl věnovat. Problémy mne neopouštěly už ani v létě a i překrásná dovolená na Rhodosu pro mne byla z velké části jen utrpením. To však vyvažovalo to, že jsem mohl být s rodinou.
I přes to, že si nemoc našla cestu jak dokončit dílo zkázy a mé tlusté střevo v pondělí opustí mé tělo, bo už je ve stavu, který není slučitelný s dalším mým pobytem zde, nebyly to marné tři roky. Naopak. Byly pro mne zásadní a klíčové. Díky systemickým konstelacím a jakési samočinné hluboké kontemplaci v posledním roce, jsem se mnoho dozvěděl o příčinách tohoto trápení a s klidnou myslí si v neděli zabalím raneček a vydám se do rukou osudu. Jestli nějaké obavy mám, tak jsou spíše materiálně existenční a doufám, že osud nás nenechá úplně na holičkách.
Pokud budu mít sil, budu se on-line ozývat z nemocnice a referovat o procesu, který se bude odehrávat v mé mysli a těle.
Děkuji za podporu svých blízkých a přátel no, a když budete mít chuť a sílu, můžete v pondělí podržet palec, poslat modlitbičku, myšlenku – jak je komu nejbližší a já předem za vše děkuji a vážím si toho.
Na závěr pustím ke slovu tu část svého já, která má tak ráda cynický černý humor.
Kdybychom se už víckrát neviděli, tak bylo to krásné, ale bylo toho dost! 🙂
Šalom
PS: Pro mé astrologické přátele. Pluto hluboko v dvanáctém domě tančí Šivovský tanec na retrográdním nativním Jupiterovi.