Dnes lehla sis nízko nad obzor
nedbalým rozhozením paží
shodilas hrst zlatých listů
abys vzápětí svým leskem
oslnila širokou třídu uprostřed rušné metropole
Tramvaje, za nervózního cinkotu, zastavily první
mezi kolejnicemi vypukly taneční námluvy zlatých s červenými listy
Autobusy, auta, lidé, psy i kočky stočené na okenních parapetech
přivíraly oči, neb úsměv tvůj
všechny oslepil
Já sebral ze země list temně rudý a ještě druhý, zlatavý
na každé oko jeden přiložil
poklekl pokorně do studených, orosených kolejí
a pomalu, tak že nebyl jsem si jist, jestli vůbec
zvedal svůj zrak nízko nad obzor
Zatleskala jsi radostně
podobná děcku, co chystá se sfouknout tři svíčky ze svého dortu
první za ní
druhou za něj
a poslední za sebe
za malou hvězdu, schovanou za mléčnou vlečkou sukně
své mateřské galaxie