O lásce a vůni šeříků

Šeřík

Miluju tu vůni. Vtahuje mne do dávných příběhů a nutí se zastavit a zhluboka dýchat. A tak si mne i letos zavolala svou silou a já vylezl na zídku u silnice a zanořil obličej mezi barevné květy. Vydržel bych takto hodiny.

Po malé chvíli, však, přerušil mé rozjímaní mladý hlas.

„Jé, to je hezký.“ Shlédl jsem ze zídky a dole stála rusovlasá slečna. Tipuji jen o pár let starší než mé dcery. Smála se a popotahovala si kabelku, zatímco jí lehký svetřík sklouzl lascivně z druhého ramene.

„Co, myslíte?“ Odpověděl jsem.

„No, je hezký, když chlap, jako vy, vyleze na zeď jen kvůli tomu, aby si mohl přivonět ke kytce.“

„Chlap, jako já?“ Usmál jsem se i já. „Myslíte, starej chlap?“

Slečna se v tu chvíli rozesmála. „No, takhle přesně jsem to nemyslela, ale vlastně ano.“  Na chviličku se zarazila a pak pokračovala.

„Ale, tak starej přece nejste…. Ale když už jste tam nahoře, mohl byste mi tak dvě tři větývky utrhnout?“

„A proč?“ Zeptal jsem se.

„Dala bych je u nás v divadelní šatně do vázy, mám jejich vůni také moc ráda.“ Odpověděla.

„A nemyslíte, že je to škoda?“ Podíval jsem se na ní tázavě a pokračoval. „Ve váze vydrží tak dva dny a zvadnout, tady budou vonět daleko déle. A všem, nejenom pár lidem.  A navrch se při tom bude těšit z jarního slunce.“

„Tedy, vy jste vážně zvláštní.“ Špitla. „Ale, máte pravdu. To mne nikdy nenapadlo.“ Chviličku mlčela a nervózně si začala pohrávat se zipem na tašce, kterou však vzápětí sundala a položila vedle mých nohou.

„Víte co, tak já si tedy alespoň také přičichnu.“ Natáhla ke mne ruku, abych jí pomohl vyšvihnout se na zídku.

A tak zatímco kolem spěchal svět, my stáli na místě, kde se ten samý čas zpomalil a ztrácel v příbězích té nejkrásnější vůně na světě.

„Na co myslíte?“ Zeptala se náhle.

„Na všechny ty, kteří neváhali obětovat svůj život za svobodu. Na všechna ta jména na okolních pomníčcích (ano v okolí Pankráce je jich opravdu mnoho), na příběhy těch, kteří již nejsou.“

Podívala se na mne překvapeně a já si všiml, že má na krajíčku. Chytila se pevněji plotu a začala slézat dolu. Přivoněl jsem si ještě jednou a seskočil také.

„Víte,“ promluvila tiše, „je to opravdu zvláštní. Já jsem zrovna myslela na maminku. Umřela, těsně po tom, co jsem se narodila. Znám jí jen z fotek.“ To už jí drobné kapičky slz nezadržitelně stékaly po tvářích.

„Promiňte,“ začala se omlouvat a při tom ve své kabelce šmátrala po kapesníku. Když si otřela slzy z tváří, pokračovala. „Jsme divný oba, víte? Místo toho, abychom si užívali jara a při vůni šeříků mysleli třeba na lásku, tak oba myslíme na smrt. Škoda, že jste tak starej, mohla by z nás bejt bezva dvojka.“ Rozesmáli jsme se oba.

„Tak se mějte, já už musím běžet, máme v divadle na Jezerce zkoušku.“ Pohodila hlavou směrem k parku.

„Vy, také.“ Odpověděl jsem. „A ať vám to jde.“

Ještě, než se otočila a vyrazila, zůstala chvilku stát a očima těkala mezi mnou a šeříkovým keřem, který se nakláněl nad námi.

„Vlastně mi došlo,“ řekla po chvíli, „že jsme na lásku mysleli. Oba. Je sice zvláštní, že tuhle lásku bych očekávala spíše od vůně podzimního tlení než od jarních květů, ale ano, bylo to o lásce.“

Krátký okamžik ticha propustil na chvíli naše duše, aby se někde v prostoru za světem mohly obejmout. V tu samou chvíli se na zem mezi nás snesla ulomená větývka pokrytá šeříkovými květy. Sehnul jsem se a podal jí rusovlasé dívce.

„Děkuju, děkuju vám oběma.“ Rozzářila se neznámá. Směrem k šeříkovému keři udělala divadelní pukrle a já obdržel polibek na tvář. Pak se ještě na semaforu otočila a zamávala, aby vzápětí zmizela za zatáčkou v parku.

Miluju tu vůni. Tu vůni jara, která ve svých nejspodnějších tónech voní podzimem. Přesně jako láska. Na povrchu voní očekáváním, vzrušením, ale pokud jí opravdu kývneme, ocitneme se v hlubinách moře. Tak přesně jí tenkrát, v trávě rozkvétajícího parku, cítil před svým posledním výdechem jeden z těch, jehož jméno zůstalo vyryté v žulovém pomníku.