Vracel jsem se ve čtvrtek, již v podvečerních hodinách, z práce. Bylo krásně a tak se mi nechtělo jet metrem. Na Andělu jsem si koupil zmrzlinu a došel pěšky na Palačák, kde jsem vlezl do tramvaje. O pár minut později jsem seděl na Synkáči na lavičce a čekal na svůj spoj. Bylo vskutku nádherně a já melancholicky dumal nad tím, jak zvláštní je, že tohle místo je mým uzlovým bodem na cestě domů, s různými přestávkami, už 47 let. Jako malý si pamatuji tančící cikány v parčíku u zastávky, kteří byli v pocitech malého kluka světlem uprostřed divné normalizační šedi, o kterém jsem sice nic nevěděl, ale i jako dítě jí sakra cítil.
Z mých úvah mne vytrhlo hlasité. „Jé Honzo!“. Z tramvaje, která právě přijela, vystoupila kamarádka, kterou znám dlouhá léta, ale dlouhý čas jsme se neviděli. Přes rameno měla stočenou karimatku na cvičení, na zádech batoh. Takovou sí jí pamatuji. Přeběhla přes silnici, posadila se vedle mne a začala mluvit. To jsem na ní měl vždy rád. Člověk vedle ní mohl mlčet a během hodiny byl seznámen s desítky různých příběhů. Mluvila, mluvila a najednou říká. „Zrovna nedávno, kecala jsem s kámoškou, víš, dala jsem jí link na ten tvůj blog, a ona mi pak na cvičení říkala, že jako jó, ti ezouši jsou občas dost mimo, ale do toho Duška a Hnízdila šiješ fakt zbytečně moc. Jako že, jó, určitě jsou některý věci, co tam píšeš pravda, ale taky přece dělají pro lidi spousta dobrých věcí…“ Do její řeči začalo pronikat zvláštní rytmické vrzání. Oba dva jsem se otočili směrem, odkud zvuk vycházel.
Z parčíku u zastávky vyjížděla paní na vozíčku. Obrázek, který by sám o sobě, v atmosféře světla končícího dne, které jako by lehce zpomalilo čas, nebyl úplně obyčejným a všedním, umocňovala jedna zvláštní skutečnost. Neseděly poměry. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že paní na vozíčku je postižená nanismem a vozíček je ve skutečnosti daleko menší, než je běžně. Paní byly opravdu maličká. Myslím, že nebylo o moc větší než naše jeden a půl letá dcerka. Její vozíček popojížděl pomaličku po chodníku za doprovodu skřípavého zvuku. Podvečerní slunko se odráželo od nerezových částí kolečkového křesla a vplétalo se do výpletu kol. Když paní projížděla kolem nás, na chvilku zvedla hlavu. Měla krásné, temné a hluboké oči. Nebyl v nich smutek, nebo tíha, jen ta hloubka. Za malou chvilku přijela tramvaj, tramvaják vysunul nájezdovou plošinu a paní zmizela v útrobách elektriky.
Když doznělo cinkání odjíždějící tramvaje, promluvil jsem. „Lidé, kteří tvrdí, že náš život máme jen ve vlastních rukou, že si za veškeré své nemoci a svůj osud můžeme sami svým myšlením, nebo dokonce, že za něj u malých dětí mohou rodiče, kteří špatně přemýšleli, ve skutečnosti hledají odvahu. Odvahu k tomu, podívat se do tváře životu ve všech jeho odstínech. Dívají se jen na ty barvy, které kreslí duha na modrém nebi, a ty tmavé, nebo dokonce černé vytěsňují. Proto musí tak hlasitě a neustále přesvědčovat ostatní o tom, že našli návod, jak se těmto barvám vyhnout. Znamená to tedy, že nenašli odvahu přijmout život takový jaký je a že žijí v jakési fundamentální nepravdě, ve stavu permanentního odmítání života v jeho celistvosti. Každá jejich rada je pak tímto východiskem ovlivněna. V každém jejich sebemoudřejším prohlášení je tak ve skutečnosti ukrytý strach, ze kterého, paradoxně, tak často viní ostatní. Jestli ve skutečnosti existuje nějaká moudrost, tak je to ta, co vyřazovala té malé dámě z očí. Moudrost, která pochází z hlubokého spojení ze životem ve všech jeho tónech, což ve finále znamená spoluúčast na zázraku bytí, nikoliv sobeckou snahu o to, nějakým způsobem na život vyzrát, povznést se na něj, dosáhnout osvícení, stát se větším než on sám tím, že jsme na něj našli návod a stali se jeho pány.“
I tato promluva však nebyla úplně obyčejná. Ve skutečnosti jsme oba seděli dál v tichosti na lavičce a koupali se v té nádheře, kterou vpustil do světa okamžik doprovázený vrzáním vozíčku. O pět minut později dorazila má tramvaj. Kamarádka mě objala, políbila a tiše pronesla. „Asi už rozumím, ale nebudu to schopná nikomu vysvětlit. To ale neva.“
Tramvaj se líně rozjela a než dojela na křižovatku s Táborskou ulicí, přísahal bych, že její kola vrzala přesně ve stejném rytmu, jako vozíček té krásné dámy.