V pátek, před poslední adventní nedělí, jsem první večer, po skoro 14 denním maratonu, dorazil normálně z práce domů s tím, že už nic dalšího nemám a čeká mne odpočinek s nejbližšími. Pravda, trochu to kazila bolest břicha z minulého večera, ale říkal jsem si, že to bude v pohodě. Když jsem pak v půl čtvrté ráno čekal v dešti na Ubera, hlavou se mi honilo spousta věcí. Třeba to, jak je to s těmi plány. Vracel jsem se z nemocnice, kde mně čistili má přeskládaná střeva totálně zašpuntování maltou z kokosových ořechů. Jsem pako, nějak mi nedošlo, že po celém dni nejedení to není pro člověka s upgradovaným trávicím systémem ideální kombinace a kokosové dobroty se po tomto zážitku ocitly na indexu jídel, co jsem v životě ochutnal naposledy.
Protože dvě sestry s jedním lékařem museli ukrotit dva opilce, tak jsem po úvodních náběrech a zběžné kontrole, stál hodinu (ležet už nešlo) v ordinaci a sestřička jen občas přiběhla zkontrolovat jestli ještě žiju, vždy s omluvou, že by mi strašně ráda pomohla, ale… Nakonec i za pomocí ochranky zpacifikovaly ony opilce a pan doktor, neustále se omlouvající a nadávající na systém, kdy urgentní pomoc znamenám z padesáti a více procent vykonávání toho, co dříve obstarávaly záchytky, se pustil do díla. Příjemné to věru nebylo a bolesti jsem si užil dost. Nicméně nějak jinak, než dříve. Mysl byla daleko více v pohodě a i ve chvílích, kdy jsem nebyl schopen ani promluvit, tam bylo stále něco klidného. Něco, co si bylo stále vědomo toho, že tohle je zkušenost lidství a není nekonečná. Na závěr, po procedurách, kontrolním rentgenu a sonu, přišel dárek v podobě kapačky analgetik a já mohl vyrazit do deště, který se právě začínal snášet na spící Prahu. Ve čtyři ráno jsem byl doma jako na koni.
Druhý den jsme měli rodinný oběd s procházkou na Vyšehrad. Po cestě z Vyšehradu jsem se omlouval svému nadávajícímu tělu, protože ano, ani oběd, ani vycházku jsem opravdu v propouštěcí zprávě doporučenou neměl. Odpoledne jsme pak vyrazili do míst, kde chodí Ježíšek o dva dny dříve, a tak měl tentokráte nachystáno již na neděli. Ale před tou jsem si dal ještě třináctihodinový spánek a do neděle se tak probouzel v jednu odpoledne 🙂
A pak přišly přípravy a Štědrý večer. První s Kačenkou. Pohoda, radost, vzájemná blízkost….Vánoce.
Máme u Ježíška evidentě protekci, protože mu trošku ulevíme z toho shonu, který ho čeká o dva dny později, a tak na nás nešetřil. Každoročně bývám z té hromady dárků spíše trošku rozpačitý, ale letos jsem si to nějak užíval úplně všechno.
Nicméně k Vánocům patří i ten opravdový klid, rozjímání, uvnitřnění. Poslední léta je mi dopřáváno o vánočních svátcích i tohoto času a tak letos hurá na tři dny do samoty poustevny. Bude se mi samozřejmě stýskat, ale to se nedá nic dělat. Cítím, jak se má duše již tetelí, že jí bude dopřána i tato potrava, bez které, jak jsem za ta léta pochopil, nejsem schopen fungovat ve světě každodenních starostí i radostí.
V podvečer Štědrého dne jsem ještě vyrazil na krátký výlet s posezením na jednom z nejkrásnějších míst naší země. Pravda, je tak strašně zkomercionalizované, že je třeba vyhledávat čas, který nepřeje návalům partiček s batohy alkoholu, jídla a s drony na focení. Přicházel jsem na místo až před soumrakem a poslední z těchto novodobých obdivovatelů přírodních krás odcházeli. A tak jsem mohl strávit celý soumrak na vyhlídce Máj sám.
Jak se stmívalo, má duše se utišila a začala se ponářet do všudypřítomného ticha. Dole, hluboko pode mnou, pár kachen na malou chvíli zčeřil nehybnou hladinu milované řeky a pak nastal naprostý klid. V něm se dech zpomalil a mé já se s výdechem spojilo s celou tou krásou kolem.
Probral mne až začínající déšť. Krajina už se nořila do tmy a tak jsem se s řekou rozloučil a vydal se na cestu k druhému milovanému toku, k Sázavě. Však jsem také první roky svého života trávil nedaleko jejich soutoku a celý svůj život se k oběma vracím. A nyní, shodou šťastných náhod, mám kousek od Sázavy chatu.
Kráčel jsem tmavým lesem, který mne chránil před deštěm, a v duchu děkoval za to, že smím. A tu, vynořilo se podobenství o třech králích, které se tak často v pohádkách promítá do třech sudiček. A já věděl, že tyto Vánoce jsem se setkal s celou trojicí.
Radost, bolest a to něco, čemu dáváme více jmen, ale vždy je to něco, co přesahuje, posouvá, dává širší a novou perspektivu. Letos ve mně zní hlavně jedno z nich. Smíření. Smíření je vlastně akt přijetí, odevzdání a poděkování. Přijetí toho, že náš život je takový jaký je, a ne takový, jaký bychom chtěli, aby byl, a odevzdání tohoto přijetí tomu, co je větší než my. (a je úplně jedno, jak tomu říkáme) A nakonec poděkování za to vše….
Vesmír je velmi kreativní v lekcích, které nás postupně, často bolavě, učí, že toto jsou tři základní aspekty života. A že jeden nepopírá druhý, ale naopak, že jeden bez druhého nemůže existovat. Tři sudičky u kolíbky, tři králové v Betlémě, tři králové v každém z nás.
Krásné Vánoční svátky, od praskajících kamen, všem…