Když mi v neděli ráno v osm hodin zazvonil budík, vůbec se mi z postele nechtělo. Nebylo mi dobře a vůbec jsem nebyl ideálně naložen. Ale přes to všechno jsem si přál jít na velikonoční mši svatou. Chvíli trvalo, než jsem se z postele vykopal a pak další, než jsem se uvedl alespoň nějak do provozu schopného stavu. Nestihl jsem ani vypít čaj s mlékem, co jsem si udělal ke snídani, a tak jsem si ho přelil do termoskového hrníčků a vyrazil na tramvaj. Tu jsem stihl tak tak.
V tramvaji jsem usedl k okénku, batoh si dal na klín a pozoroval ulice zalité jarním sluncem. Na tuto dobu až nepřirozeně teplým. Za nedlouho jsem pocítil zvláštní pocit na levém stehně. Poslední roky mi po těle, a zvláště v nohách podobné divnopocity pobíhají často, a tak jsem tento vjem jen zařadil do kategorie – další otravná novinka – a v první chvíli mu nevěnoval žádnou další pozornost. Když se pocit rozšířil i na druhé stehno, začalo mi to být podezřelé. Nadzvedl jsem batoh a zjistil, že mi celý obsah termosky vytekl do batohu a následně do klína. Na světlých kalhotek byl ohromný mokrý flek vidět na míle daleko. Paní vedle mne na sedačce odvrátila zrak a já jsem polohlasně zadrmolil něco ve stylu. “Sakra, já tu termosku špatně zavřel.” Myslím, že se paní ulevilo.
Trošku v panice jsem vystoupil z tramvaje a přemýšlel co s tím. Stál jsem na zastávce, klín vystaven teplým slunečním paprskům a pozoroval ručičku hodin na věži, která se neúprosně blížila desítce. Najednou se zevnitř ozval slabý, ale důrazný hlásek. “Toto je den, kdy se slaví vítězství ducha. Radostná zvěst o tom, že za vším tím lidským trápením je nějaká naděje, možnost transcendence tak hluboké, že zcela přesahuje naši představivost. A ty buď můžeš sebrat všechno své rozlité mléko a vyrazit oslavit tuto zvěst anebo se vrátit do peřin.”
V tu chvíli mi došlo, že všichni během života rozlijeme spoustu mléka. A různě ho schováváme. Před ostatními, ale hlavně před sebou. Nejenže však nemá smyslu plakat nad rozlitým mlékem, ale jakékoliv vzedmutí ducha se může odehrát až teprve tehdy, když odložíme všechnu tu směšnou pýchu a pečlivě nanesený pudr dokonalosti, a naše rozlité mléko vezmeme na svou privátní Golgotu s sebou. Je naší součástí, součástí našeho lidství.
Do kostela jsem dorazil za minutu deset s mokrým flekem od pasu až pod kolena. Vděčný, že tu mohu být. O necelou hodinu později, u svatého přijímání, nebylo po fleku ani památky.